Hana Škarpová studovala šest let hru na violoncello na Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži. Od pátého ročníku už také na poloviční úvazek hrála ve zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů, kde nakonec strávila deset let.

Jak si se vlastně dostala k nástroji jako takovému, ne každý si vybere právě violoncello?
To je pravda. Ne každý si vybere cello. To rozhodnutí padlo už v přípravce na vsetínské hudební škole, když si učitelé vybírali své budoucí žáky. Podle sluchu a tak dále. Měli zhruba představu, které děti jak na tom jsou. Vše se řešilo na hromadném setkání s rodiči. Mne si vybrala paní učitelka, sestra paní profesorky Pimkové, která ještě tenkrát učila na Vsetíně, ale teď už je dávno v Brně. Když řekla, že mne chce učit na violoncello, naše máma začala plakat. Že takovou skříň doma nechce. (smích) Myslela si, že budu hrát na klavír, který už jsme měli doma, nebo na flétnu. Ale přežila to.

Jaké byly začátky?
Nejprve jsme se šli podívat, jak violoncello vůbec vypadá. A zjistilo se, že by to šlo, a že to nakonec bude ta vůbec nejlepší varianta. Navíc, když jsme odcházeli z hudebky, kde bylo rozhodnuto o mém budoucím nástroji, potkali jsme paní Jitku Magdonovou ze vsetínského souboru Vsacan. Když se dozvěděla, že budu začínat s hrou na violoncello, hned zareagovala: příští týden je zkouška úplně nové cimbálové muziky Vsacánek a my tě tam bereme. A to jsem vlastně ještě neuměla nic zahrát. Takže v tomto směru to bylo super. Co bych dělala s klavírem.

A nikdy jsi nezalitovala, že padla volba právě na cello? Neměla jsi chuť toho nechat, hrát na jiný nástroj?
Myslím si, že vůbec ne. Právě i díky Vsacánku. Hráli jsme ve skvělém kolektivu, odmalička spolu. A to mne bavilo. Proto jsem cvičila, kvůli Vsacánku. Ať něco zahrajeme a ať to nějak vypadá. A vedoucí muziky Rudolf Magdon nás k tomu i tímto způsobem vedl, takže jsme opravdu makali. Mne totiž vždycky bavilo hrát s někým dalším. Nerada jsem hrála sama.

Takže nezbytné školní předehrávky a besídky nebyly nic pro tebe?
No, to byly vždycky velké nervy. Ale ve chvíli, kdy už jsme hráli alespoň v triu, to jsem byla úplně šťastná. Také proto jsem se hned, jak to bylo možné, probojovala do orchestru na konzervatoři. Byla jsem vlastně první třeťák, který hrál na konzervatoři v orchestru. Jinak je to možné až od čtvrtého ročníku. Já jsem ale tak dlouho otravovala pana dirigenta, až mne vzal. Hrát v orchestru byl vždycky můj sen. Co to ale vlastně obnáší, jsem zjistila právě až na konzervatoři. Bylo to nejkrásnějších šest let, kdy jsem mohla dělat přesně to, co jsem chtěla. Na vsetínské hudební škole jsme až takové informace neměli. Ale měli jsme zde výborný komorní orchestr, byli jsme i na soutěži. Bylo nás asi třináct, mimo jiné právě i moji kamarádi z cimbálovky.

Cimbálová muzika, to byly vlastně i první koncertní hudební krůčky. Po kom jsi ale zdědila hudební talent jako takový?

Bude to v rodině. Děda hrál fantasticky na klavír. Vždycky, když přišel k nám na návštěvu a hrál, seděla jsem u něj pod klavírem a poslouchala. Sama jsem se pak učila i něco zabrnkat. Taky máma a všichni její sourozenci hráli, celá tato rodinná větev. I mne, snad po vzoru francouzské výchovy, měl čekat klavír a balet. Balet u mne ale nehrozil (smích), takže přišla ke slovu hudební škola. Učitelky při náboru poznaly, že slyším a volba, jak už jsem říkala, padla na violoncello. Tehdy jsem ještě netušila, že cello může být v cimbálovce.

V dětském Vsacánku jsi ale zjistila, že to jde a v souboru nakonec působila dlouho.
Pokud si to dobře pamatuji, tak jsme byli vůbec první dětská cimbálová muzika doprovázející dětský soubor v celé republice. Jednu dobu nás bylo snad patnáct. Bylo to skvělé. A pan Magdon s námi měl svatou trpělivost. Tak jsem hrála Malému Vsacánku, později Vsacánku. S dospělou složkou Vsacanu už jsem ale příliš neúčinkovala. Snad jen na větších výročích. V té době už jsme byli Cimbálová muzika Milana Mlčáka a vlastní soubor tanečníků jsme neměli. Doprovázeli jsme soubory Lipta a Ovčák. Navíc se spoluhráči začali rozcházet na vysoké školy.

Ty jsi v té době už dostudovala konzervatoř. Jaké bylo následující období ve zlínském symfonickém orchestru?
Jak jsem již říkala, v symfonickém orchestru jsem hrála už od pátého ročníku na konzervatoři. Ještě rok po jejím absolvování jsem v orchestru hrála na poloviční úvazek, ale pak už se podařilo získat i celý úvazek. Jenže to přece jen nestačí. Bylo třeba k tomu i učit. Já například učím na vsetínské Základní umělecké škole. Příští rok to bude už dvacet let. Tak to ale mají všichni filharmonici. Těch peněz v orchestru opravdu není moc.

Na kolik hodin týdně připadne vyučování žáků?
Vždy to bylo podle toho, kolik bylo dětí. Cellistů zase tak velký počet není. Ale byly roky, kdy jsem měla i osm hodin týdně. Vedla jsem k tomu i malou cimbálovku. Ale to je hodně dávno. Většinou se všichni mí žáci dokázali vystřídat v jednom dni.

Vrátím se k tvému působení ve zlínské filharmonii. Jaké to je, hrát v takovém tělese. Jeho úroveň zřejmě není špatná?
Vůbec ne. Prostřídala se tam řada výborných šéfdirigentů. Samozřejmě některé koncerty jsou horší, některé zase výborné. Symfonický orchestr mne ale skutečně hrozně bavil a baví. Čím větší kapela, tím je to pro mne větší zážitek. Proto jsem ráda, že jsem toho doposud úplně nenechala, že si občas ještě zahraji. Už v orchestru sice nepůsobím, ale občas mi volají, že potřebují výpomoc. Navíc máme s kamarády kolem zlínské, brněnské i české filharmonie vlastní symfonický orchestr, se kterým hrajeme plesy. Takže se scházíme výhradně v plesové sezoně. V repertoáru máme i moderní skladby. Je to menší těleso, ale nechybí rytmická sekce.

Ve Filharmonii Bohuslava Martinů jste hrávali jen klasickou hudbu, nebo i moderní věci, případně jste třeba doprovázeli kapely, jezdili za hranice?
Samozřejmě klasika musí být. Ale každý orchestr musí jít dnes s dobou. Dnes táhnou publikum nejrůznější fúze s bigbítovými nebo i metalovými kapelami. My jsme například hráli s Čechomorem nebo se známou metalovou kapelou Manowar. To byla úplná bomba. To byl snad nejkrásnější zájezd. Přes zimu se zase jezdívají velká tour se „silvestrovským" programem zaměřeným na valčíky a populár. Takže nehraje se jen klasika, stále se vymýšlejí nově věcí. Mne baví právě to spojení s kapelami. Možná proto, že sama hraji i v hudebních skupinách, kde jsou bicí. Jsem proto na ně zvyklá. Je fakt, že někteří filharmonici mají právě s bicími velké problémy. Protože to nikdy nezažili.

Podívali jste se někam do světa?
No, ve zlínské filharmonii je v organizaci zřejmě někde v zakopaný pes. Orchestr například nikdy nehrál v asijských zemích, třeba v Japonsku. Zatímco brněnská či ostravská tam létají snad co druhý rok. My jsme ale zase hodně jezdili po Evropě. Hodně do Španělska či Německa. Teď se jezdí také do Itálie. Také vím, že ještě před mým příchodem strávila zlínská filharmonie měsíc v Americe. Zároveň jsem ale ráda, působení orchestru ve Zlíně je to zaměřeno právě na Zlínsko samotné a jeho okolí. Teď je ve městě krásný nový sál v Kongresovém centru, který se stále daří vyprodávat. Jsou to nádherné prostory, kde se parádně hraje. Jakýkoliv dirigent, jakýkoliv sólista, kteří sem přijedou, potvrzují, že takových sálů je i ve světě málo. Se starým Domem umění, kde jsme působili, se to nedá srovnat. Zlín tímto hodně získal, i když si to řada místních zprvopočátku nechtěla připustit. Je jasné, že provoz bude drahý, ale ta prestiž tam je.

Vzpomněla jsi zkušenost s americkou metalovou kapelou Manowar. Můžeš tento zájezd více přiblížit?
To bylo hodně zajímavé. Byli jsme s nimi pět dní v Norimberku. Vůbec nevím, jestli to můžu prozradit, ale nakonec jsme vlastně vůbec nehráli. Jelo nás asi tři sta muzikantů a dvě stovky zpěváků z Česka a na místě samém vyšlo najevo, že jednoduše není technicky možné uskutečnit stoprocentně živé vystoupení. Takže jsme nakonec hráli na playback. Ale efekt to mělo. My jsme jako muzikanti seděli v takových obrovských věžích. A samozřejmě jsme hráli, byť na playback. To ani nejde, nehrát. Zážitek to tedy rozhodně byl. Navíc se o nás v tomto případě strašně pěkně starali.

Jinde tomu tak nebylo?
Většinou ten zážitek není takový, jak si každý představuje. Například ve Španělsku jsme jeden večer hráli koncert na severu země a druhý den jsme museli přejet sedm set kilometrů na jiné místo. Celý den cestuješ, večer koncert, po koncertě hotel a ráno zase sedm set kilometrů cesta na jiné vystoupení. Jednou jsme z Barcelony do Madridu museli jet dokonce rychlovlakem, abychom vůbec další koncert stihli. To byl zážitek.

Co musí člověk filharmonii obětovat, aby si udržel hudební kvalitu? Je to o hodinách tréninku denně, nebo spíše o talentu?
To je složitější otázka. Dechaři musí dřít, to jsou sólisti. Samozřejmě i hráči na smyčcové nástroje musí dřít. Vždy jsme cvičili tak, aby výsledek stál za to.

Proč jsi filharmonii opustila?
Odešla jsem ve chvíli, kdy už se začali v repertoáru znovu opakovat všechny věci, které už jsem hrála. Někdy se objevila novinka, ale i ta se po čase objeví znova. Často se sahá po osvědčených a hlavně hratelných věcech. Možná to málokdo ví, ale filharmonie se určitou skladbu učí od pondělí a ve čtvrtek už je koncert, někdy v pátek repríza. To není jako v divadle. Filharmonie, to jsou stále dokola noty, noty a zase noty. Hrají se kvanta not. Někdy nebylo jednoduché si v tom množství vzpomenout, co jsme hráli minulý týden. Jde tedy o to, jestli to člověk vydrží, nebo ne, jestli jej to ještě baví, nebo ne. A také o to, kdo s tebou sedí u jednoho notového pultu. I to mělo na můj odchod vliv. Proto jsem se rozhodla, že s tím seknu, a už budu hrát jen, s kým chci, a kdy chci. (úsměv)

Tvoje hudební kariéra tím ale rozhodně neskončila. Jen jsi hrála či hraješ v jiných kapelách. Je to tak?
Myslím, že jsem začínala se Šimonbandem ve Vsetíně a to hlavně díky tomu, že tam měl hrát a hrál kamarád David Konvičný na cimbál. To mne zlákalo. Bylo to hraní pro radost, bavilo nás to. Ale na velké ježdění po festivalech jsme moc nebyli. Když jsem byla asi čtvrtý rok, nastěhovala se tam Gabriela Plíšková (zpěvačka, skladatelka a hráčka na violu a kvinton vystupující pod pseudonymem Gabriela Vermelho – pozn. redakce). Začala hrát ve filharmonii a zároveň zakládala také kapelu Maraca. Byl tam mimo jiné také výborný bubeník. Sháněli další muzikanty a přizvali i mne, že violoncellem budu nahrazovat basu. Stylově tvorba zapadala do worldmusic. Ze začátku mne to ještě úplně neoslovovalo, ale postupem času začínala Maraca nabírat na obrátkách. No a skončilo to čtyřmi natočenými deskami, které měly velmi kladné kritiky a nominací na hudební ceny Anděl. Také jsme s Maracou projeli celou republiku, poznala jsem takové krásy Česka, jako s žádnou jinou kapelou. Vystupovali jsme dobrých šest let.

Nyní hraješ v kapele, která se teprve nedávno zformovala ve Vsetíně. Můžeš ji přiblížit?
Kapela NOcA funguje přes půl roku, v podstatě od dubna. Hrajeme tvorbu vsetínské zpěvačky Marušky Davidové. Po první zkoušce, na kterou jsem byla pozvána, bylo rozhodnuto. Toto jsou písničky, které chci hrát. S Maruškou je to přesně to, co chci dělat, co mne baví. Vedle kapely ale mám i jiné aktivity, jezdili jsme s kvartetem doprovázet na vánočních koncertech kapelu Čechomor, mám i další vlastní dívčí kvartet se kterým hráváme na svatbách, koncertujeme v kavárnách. Na jaro už se nám nahrnulo poměrně dost vystoupení.

Hraní máš tedy požehnaně. Kromě toho už několik let stojíš také za pořádáním dnes už hojně navštěvovaného Vsetínského gulášfestu.
To je částečně tím, že ráda chodím na koncerty a chci mít možnost zvát na Vsetín kapely, které se mi líbí. Gulášfest ale nevznikl z mé hlavy. K pořádání jsem se přidala. Mne totiž vždycky bavila něco organizovat. Už na konzervatoři jsme připravovali muzikály, tedy obor, který se tam vlastně ani nestudoval. Udělali jsme pět muzikálů, dva byly skoro profesionální. Také jsme pořádali plesy. Opravdu mne to baví. A když se to podaří, jako například letošní gulášfest, tak je to radost. Letos zabodovalo to, že jsme přesídlili do nového velkého prostoru k Sandriku, který je pro lidi přívětivější, je v centru města, na trávě a zvukově dobře chráněný. Neměli jsme letos žádné stížnosti.

Kdo je… Hana Škarpová

- narodila se 17. listopadu 1976 ve Vsetíně
- vystudovala hru na violoncello na Konzervatoři Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži
- deset let působila jako stálá členka Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, se kterou navštívila řadu evropských zemí
- coby členka symfonického orchestru nebo smyčcového kvarteta doprovázela na koncertech známou českou kapelu Čechomor či americký heavy metalový Manowar
- s českou hudební skupinou Maraca vydala čtyři úspěšná alba a získala nominaci na hudební cenu Anděl
- byla členkou cimbálových muzik při vsetínském folklorním souboru Vsacan
- působila ve vsetínské formaci Šimonband, nyní hraje tamtéž ve skupině NOcA, spolupracuje s dalšími regionálními kapelami či se věnuje vlastním hudebním projektům
- podílí se na pořádání hudebně gurmánského festivalu Vsetínský gulášfest
- vyučuje na Základní umělecké škole ve Vsetíně a také podniká