Se svou vůbec první vánoční deskou přichází až po mnoha letech své umělecké kariéry, během níž účinkoval na různých světových pódiích a nahrál několik nosičů s těmi nejkrásnějšími operními áriemi. Proč? „Jednoduše mě to dřív nenapadlo. A určitě se to váže i k věku," říká Štefan Margita, který v srpnu oslavil šedesáté narozeniny.

Co tedy bylo tím spouštěčem?

O vánoční desce jsme se začali v Supraphonu bavit před rokem a půl a už tehdy jsme si stanovili termín jejího vydání. Znamenalo to pro mě, že v březnu nastoupím do studia, což se také stalo, a tam jsem se pustil do práce s Danem Hádlem, který se postaral o hudební produkci a spolu s Davidem Solařem písně aranžoval. Nezačali jsme ale úplně nejlíp, protože píseň Tichá noc jsem napoprvé nenatočil. Teda natočil, ale neměla žádnou atmosféru. Dan neváhal a další den studio vyzdobil vánočním stromkem, navíc ten den začal padat sníh, takže v tomto svátečním ovzduší jsme pak celé album nahráli.

Ta asociace je jasná, asi máte Vánoce hodně rád.

Miluji je, už koncem listopadu máme doma nazdobený jeden, někdy i dva stromky. Dělám i celkovou venkovní výzdobu, hlavně na terásce, a je zvláštní sledovat když máme s Hankou hezkou náladu a ty stromečky rozsvítíme, jak se k nám začne další den přidávat soused. Loni jsem se vrátil z ciziny až začátkem prosince a ten soused povídá? „Co se děje? Máte nějaké zpoždění!" Co se dalo dělat, výjimečně mě předběhl.

Spolupráci s panem Hádlem si hodně pochvalujete, pracujete opakovaně. V čem je pro vás výjimečná?

Nahrál jsem s ním i předešlou desku Melancholie, která jak mi bylo řečeno patří v tuzemsku k těm nejprodávanějším z oblasti klasiky a crossoveru. Z toho mám velkou radost. Takže naše další spolupráce byla nasnadě, ba co víc, hodláme v ní pokračovat i v budoucnu. V hlavě totiž nosím další projekt, který chci s Danem dělat. Důvod je prostý ke své práci vždy potřebuji klid, dobré zázemí, člověka, který mě má rád a kterého si vážím. A tím Dan je. Jen při této konstelaci může vzniknout úžasná věc.

Každá z těch dvanácti vánočních písní je v bookletu opatřená legendou, každá má svůj příběh. Což se dá považovat za hezký bonus.

Přiznám se, že když jsem ty příběhy písní četl, některé z nich jsem vůbec neznal. Hned jsem také Janu Adamovi, který je sepsal a měl na starost i dramaturgii alba, volal a složil mu poklonu. Věřím, že je ocení i široké publikum, stejně jako ony Danovy nápadité aranže nejslavnějších vánočních písní.

Z kolika z nich jste na desku vybírali?

Honza Adam mně poslal k poslechu třeba dvě stě písní, z nich jsem postupně škrtal, až mi jich zůstalo asi osmdesát. No jo, ale na desku jich můžete zařadit jenom dvanáct, maximálně patnáct. Takže jsem nakonec vybral to, co mi hlasově nejvíc sedí a co zároveň lidé, kteří by si třeba klasickou operní desku nekoupili, ocení, protože to znají.

Máte některou z nich vůbec nejraději?

Je to samozřejmě těžké, ale možná taková nejsrdečnější je II. věta Adagio z Aranjueského koncertu španělského skladatele Joaquina Rodriga. Poprvé jsem ji slyšel v podání Josého Carerase a naprosto mě okouzlila. Řekl jsem si, že ji na své desce musím mít. Ohledně jejího nahrávání vznikla taková zvláštnost byla sobota, měl jsem volno, s Hankou a Karlem Gottem jsme si zašli na oběd do restaurace. Skončili jsme s ním kolem čtvrté hodiny. A najednou mě napadlo, že zavolám Danu Hádlovi, jestli bych mohl přijet k němu do studia. Vůbec nevím, proč. On na to: „Klidně, jsem doma." Tak se i stalo a za patnáct minut jsme „Aranjuez" (celým názvem En Aranjuez Con Tu Amor) nahráli, napoprvé „z čisté vody", načež jsem zase odjel domů. Byla to zvláštní intuice.

Stává se vám to často?

Ne. Myslím, že kdybych do toho studia přijel o den později, tak bych tu píseň samozřejmě taky nahrál, ale jinak. V onu zmiňovanou sobotu to prostě nějak zázračně klaplo. Právě od té chvíle je „Aranjuez" mým miláčkem.

Vánoční novinku X MAS zdobí kromě vašeho i hlasy přizvaných hostů pěvců Adama Plachetky a Kateřiny Kněžíkové. Kde jste si je „vyhlídl"?

Že umí Adam Plachetka zpívat, jsem samozřejmě velmi dobře věděl. Jednou jsem navštívil společný koncert s jeho paní Kateřinou, která mě naprosto okouzlila. Hned v pauze jsem šel za ní a prosil jsem ji, jestli by se mnou nazpívala duet. Na desce máme nakonec dva prvním je jedna z nejkrásnějších árií Panis Angelicus, kterou dala světu církevní hudba, a druhým americká píseň One God, známá z podání Johnnyho Mathise a Barbry Streisandové. Kateřina dostala příležitost zazářit i v Mozartově Laudete dominum. Myslím, že to stálo za to, má úžasný andělský hlas.

Píseň One God jste ovšem nazpívali v českém překladu Jeden Bůh, o který se postaral Martin Chodúr.

Je to tak. Pan Chodúr napsal nejdřív píseň, hudbu i text na Hančinu novou desku. Když jsem ji poslouchal, dospěl jsem k závěru, že je nádherná. A proto mě napadlo oslovit ho s pros- bou o spolupráci. Možná během týdne jsem měl jeho text k dispozici. Neměl jsem k němu jedinou výtku.

Touto dobou jste už v Chicagu, kde budete tři měsíce hostovat v Lyric Opera ve Wagnerově opeře Zlato Rýna.

Ano, právě absolvuji trojfázové zkoušky, denně, což jen tak nezažijete. Celkem budou trvat pět týdnů, pak jsou dva dny před premiérou volno a následovat bude sedm představení.

Tohle zkouškové období musí být vyčerpávající.

Je, protože v deset dopoledne začínáme a domů, tedy do hotelu, se vracím v deset večer. Máte jen hodinovou pauzu na oběd, takže člověk je zničený, nicméně je to nezbytné, protože na těch zkouškách se inscenace tvoří. Až už je potom po premiéře, tak se situace zklidní, protože mezi jednotlivými představeními mám třeba tři až čtyři dny volna. Pak můžu užívat i město a taky si musím dávat pozor, abych nenastydl. Klimatizace v Americe totiž velice funguje už od chvíle, kdy si sednete do letadla.

Máte v tomto směru nějaký zážitek?

V letadlech trávím spoustu času, ale jednou to bylo zvlášť výživné. Letěl jsem Lufthansou do New Yorku a asi po pěti hodinách jsem byl nucen zavolat letušku. Ptá se, jestli si něco přeju. A já na to: „Antibio- tika." Nejdřív na mě koukala, co tím jako myslím. Když ale viděla, že i další cestující začínají tahat z tašek bundy a šály, pochopila a trochu ubrala. Ale než jsme doletěli do cíle, připadal jsem si jako v mrazáku.

A když opravdu nastydnete, co vám zaručeně pomáhá?

Med a hlavně zázvor, ten zabírá hodně. Dokonce dělám to, že když řádí chřipková epidemie, čerstvý zázvor si nakrájím, zabalím do alobalu a beru si ho s sebou do divadla. A stále ho po částech pojídám. A když je nejhůř, přijdou na řadu skutečně ta antibiotika, obstřiky hlasivek, což je dost nepříjemné.

Až se z Ameriky vrátíte, čeká vás 13. listopadu v Národním divadle slavnostní galakoncert k vašemu zmiňovanému jubileu. Na co se mohou posluchači těšit?

Koncert bude zasvěcený nejen mně, ale i Janáčkovi, s jehož dílem je má kariéra hodně spojena. Zazní i mnohé světové operní árie a duety v provedení vzácných hostů večera, jakými budou Dagmar Pecková, Simona Houda Šaturová či holandská lyricko-drama- tická sopranistka Eva-Maria Westbroek, která letos zahajuje sezonu v newyorské Metropolitní opeře. Doufám, že budeme všichni zdraví, těším se na to.

Radost mám i z toho, že o režii večera se postará šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar, který mě loni přizval do jeho inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu, díky čemuž jsem se po deseti letech vrátil na jeviště první české scény (postavu Luky Kuzmiče zpíval Štefan Margita i na světových scénách včetně newyorské Metropolitní opery a milánské La Scaly, které převzaly inscenaci dnes již nežijícího režiséra Patrice Chéreaua, pozn.). A těší mě i to, že koncert natočí Česká televize.

Nemůžu se nezeptat, jak jste vaši šedesátku oslavil?

Hezky. A vlastně jsem ještě neskončil, protože všechny věci, které mě čekají, za oslavu stojí. Jestli máte na mysli, zda byla i nějaká slavnostní hostina, tak byla. Přijela moje rodina z Košic, přátelé, životní jubileum měla navíc i Hanka, takže jsme si to užili. Dokonce jsme se kvůli oslavě vrátili i dřív z dovolené ve Španělsku. Rozdal, ale i dostal jsem spoustu nádherných dárků, což mají lidé zrození ve znamení Lva rádi.