S kladenským The Beatles Revival Band jste si vybudovali docela velké jméno. Myslíte však, že byste se věnoval hudbě, i kdyby The Beatles nikdy neexistovali? 
Nejspíš ano, ale asi amatérsky. Kdysi jsme hráli i písně od Rolling Stones, Ramones a The Eagles. A někdy v polovině devadesátých let jsme s bráchou hráli v rakovnické kapele Brutus a tehdy to už bylo takové poloprofesionální angažmá a hlavně zdroj neskutečných zážitků, díky kterým člověk získal značný rozhled, ale naopak zase spousty věcí ztratil. Tenkrát to byla paráda a hrozně rád na to vzpomínám.

Proč jste se tedy rozhodl svou hudební kariéru věnovat zrovna The Beatles? Čím si vás tak získali?
Měl jsem písničky The Beatles rád už od raného dětství. Měl jsem je vždycky spojené s Vánoci. Táta měl jejich gramodesky a pouštěl je vždycky, když jsme zdobili stromeček a hrálo to pak u nás celý den. Ty písně jsou krásně vymyšlené a už jako dítě jsem cítil, že je to prostě něco extra. A to mě tenkrát ani nenapadlo, že se jejich hraním budu jednou živit.

Která deska či písnička od The Beatles vás nejvíc ovlivnila?
Mám asi nejradši desku Rubber Soul. Sice to v překladu znamená gumová duše, ale je to přesmyčka z Rubber Sole, což je gumová podrážka, jen se to vyslovuje stejně. Je tam vidět přechod mezi starší tvorbou a jejich psychedelickým obdobím. Podle mě se jedná o vrchol jejich tvorby.

Později jste se jistě seznámil i se životopisy jednotlivých členů kapely. Co si o nich myslíte?
Vím o nich dost, ale jejich životy mi popravdě nejsou příliš sympatické. Třeba Johnu Lennonovi sláva a peníze úplně zničily život. Když jsem se jimi začal zabývat, byl jsem překvapený, jak hodně jeli v tvrdých drogách. McCartney na kokainu a Lennon na heroinu, ze kterého se nevyhrabal prakticky do smrti.

Hrály podle vašeho názoru drogy u The Beatles velkou roli?
Je třeba zavedený mýtus, že se The Beatles rozpadli kvůli Yoko Ono. My ale strávili nějaký čas v Liverpoolu a hráli jsme pro jejich bývalého tajemníka Alistaira Taylora. Ten nám řekl, že za to mohla hlavně Lennonova závislost na heroinu a všelijakých halucinogenech, kvůli kterým se s ním nedalo vůbec mluvit, natož hrát. Ve své autobiografii o tom psal třeba i kytarista Eric Clapton. Ten řekl, že Lennon byl na konci šedesátých let v podstatě sobecký feťák, který miloval okázalý luxus, na ostatní lidi kašlal a když se dostal z rauše, tak mluvil o míru.

Měl byste tedy zájem se s některým ze zbývajících členů The Beatles sejít? Vaše kapela měla úspěchy i v zahraničí, nevšimli si vás někdy?
Moc rád bych se setkal s Ringo Starrem, jelikož jsem fanoušek jeho sólové kariéry. Ale myslím, že on by o to moc neměl zájem. Na světě je spousta Beatles kapel a kdyby se měl potkat jenom třeba s jedním ansáblem z každé země, tak by mu to zabralo spousty času.

Myslíte, že by vaši interpretaci beatlesáckých písní ocenil?
Co mohu soudit podle starých kapel, se kterými jsme hráli, jako třeba The Searchers, John Fogerty z CCR, Tony Sheridan, tak ty kapely vůbec nežijí minulostí. Pro ně je to uzavřená kapitola a teď žijí v současnosti. Na druhou stranu, přesto, že jsou to takové legendy, tak vůbec nekoukají na revivaly jako na něco podřadného. Byli jsme pro ně prostě naprosto rovnocenná kapela a přistupovali k nám jako ke kolegům.

Jak se tedy vaše kapela dala dohromady?
Kapela se začala formovat někdy v roce 1991 na kladenském gymnáziu v maturitních třídách 4.A a 4.C. Dostali jsme projekt na angličtinu a spolužák Míra Vaic vymyslel, že nacvičíme nějaké písničky od The Beatles. Přemluvil na to ještě Davida Vidunu z céčka, ten sice o The Beatles nevěděl vůbec nic, ale hrál krásně na flétnu. A pak jsme ještě zlanařili mého bráchu, ten chodil o dva roky níž a už uměl hrát na basu. Tenkrát jsme nějakou podobnost s Beatles vůbec neřešili, chtěli jsme prostě jenom hrát.

Kdy vás tedy napadlo, že byste mohl založit kapelu, která se připodobňuje k The Beatles?
To přišlo přibližně o deset let později, když jsme se rozhodli, že se budeme interpretováním písní The Beatles živit. Z původní sestavy jsme tehdy zbyli jenom já a můj bratr.

Jak jste tedy hledali další vhodné členy kapely?
Našeho bubeníka Jirku Tomišína nám doporučil táta. Jirka je bubeník tělem i duší. Už v roce 1993 nepracoval, jen hrál v různých kapelách a orchestrech na bubny, žil jako bohém a vyznával heslo „žádná budoucnost". V roce 2003 k nám pak přišel sólový kytarista Petr Lux. Toho už jsme zlanařili záměrně, protože to je špičkový kytarista a zpěvák. Myslím, že právě jeho schopnosti a bráchova posedlost detaily dostaly kapelu do vulgárního světa profesionálního showbyznysu, o kterém sní každý muzikant.

Když jste dali dohromady svou sestavu, jak jste zachytili tu správnou atmosféru koncertu The Beatles? Připravujete se nějak speciálně na koncerty?
Nijak speciálně ne. Párkrát do roka se sejdeme na zkoušku a to pak třeba zkoušíme tři dny v kuse. Vím, že brácha si zkouší doma před zrcadlem obličeje a výrazy, aby při zpěvu dobře vypadal. Já jsem trochu živelnější a nejsem moc schopný se to učit dopředu, takže na pódiu spíš improvizuju a při koncertu nechávám volný průchod svým emocím a žehrovickému temperamentu. Zatím to funguje.

Klasickou image The Beatles však máte v malíčku. Pomáhal vám s ní někdo?
Paruky jsme si nechali udělat. Obleky nám pak ušili pod bratrovým dohledem, jelikož ten má smysl pro detail a donutil krejčovou, aby je udělala přesně podle originálu. Boty máme originál Chelsea Cavern Boots z Liverpoolu. A nástroje jsme koupili originály po internetu. Všechno jsme si sehnali sami.

Kolik písniček z repertoáru The Beatles ovládáte a jak se rozhodujete, které zařadit?
Momentálně jich umíme asi čtyřicet, ale nehrajeme všechny. Zaměřujeme se na ty, co nám jdou nejlépe. Je třeba počítat s tím, že možná budeme hrát třeba čtyři dny po sobě a pořád to musí mít úroveň. Musíme tedy hrát písničky, které jsme schopni zazpívat, i když nás vzbudíte ve čtyři ráno. Jednou za pár let třeba jezdíme na turné po Německu a tam požadují prvotřídní kvalitu bez kompromisů

Na které zážitky s kapelou nejraději vzpomínáte?
Mně se nejvíc líbilo, když jsme hráli v Liverpoolu v Cavern Clubu a v Adelphi hotelu. Byl tam tehdy s námi táta a byl strašně šťastný, že se toho dožil. Prošli jsme tam všechna slavná místa a potkali jsme spoustu legendárních anglických kapel. Taťka je znal jenom z desek a nikdy ho nenapadlo, že s nimi jednou bude sedět v šatně. Třeba s The Searchers jsme čekali na vystoupení a povídali si s nimi o tom, jestli je lepší jíst hranolky s rybou a nebo si je nasypat na chleba namazaný máslem.

A jaký byl váš oblíbený moment při koncertech v Česku?
To třeba když jsme předloni hráli mladému Frolíkovi, když přivezl Stanley Cup do Kamených Žehrovic. Která kapela může říct, že měla na pódiu při koncertě nejslavnější hokejovou trofej světa? To se možná nepovedlo ani pravým The Beatles.

Chodí na vaše koncerty spíše pamětníci nebo i mladí lidé?
Vídáme tam všechny generace. Často třeba hrajeme i pro školy a i ty osmileté děti co tam jsou to na naší hudbu dokážou dobře rozjet.

A co vaše rodiny a děti, co říkají na vaši oddanost The Beatles?
Děti je mají rády. Kluk zpíval už od malička, jednou dokonce vymyslel k písničce od Beatles jménem No Reply český text, akorát že byl o Spidermanovi. Zpívá docela hezky a chvíli i plánoval, že se stane rockovou hvězdou. Momentálně chce ale spíš hrát hokej za Philadelphii, ale nikde není psáno, že by si při tom nemohl zpívat. Dcera teď půjde do školy a chtěla by jít někam, kde bude rozšířená výuka hudby

Takže možná vychováváte následníky, kteří ponesou pochodeň Brouků dál?
To úplně nevím, protože momentálně oba mladí spíš fandí hudebníkovi, co si říká Xindl X. Shodou okolností jsem nedávno zjistil, že mu dělá manažerku moje kamarádka z Tuchlovic, tak doufám, že svůj „úspěch" v Beatles revivalové branži konečně smysluplně využiji a podaří se mi přes ni pro děti získat nějaké exkluzivní foto s Xindlem.

Když zmiňujete Xindla X, co si obecně myslíte o současné hudební scéně? Máte dnes oblíbené kapely, nebo se raději ohlížíte zpátky?
Mám rád Red Hot Chilli Peppers a Green Day. Z domácích se mi líbí třeba Robert Křesťan a Druhá tráva, kapela Brutus nebo třeba Ewa Farna. A ani ten Xindl mi nevadí. Myslím, že jak mi to doma pořád hraje, tak bych jednou klidně mohl založit i kapelu Xindl X Revival.

Autor: Tadeáš Burger