K nahrání CD, které vyšlo v pátek u Supraphonu, vedly Miroslava Sekeru dva důvody. „V Lisztových skladbách jsem chtěl vyzdvihnout muzikálnost a poetičnost, nikoliv prvoplánovou demonstraci klavíristovy techniky, a Bedřich Smetana je pro mě zjevením našeho romantismu,“ říká.

Co bylo tím spouštěcím impulzem ke vzniku alba?
To, že miluji autory 19. století. Stejně tak i posluchači, kteří obdivují zejména zpěvnost a emociální náboj období romantismu. Toto století bylo neobyčejně bohaté na mimořádné hudební osob- nosti. Stačí zmínit Fryderyka Chopina, Roberta Schumanna, Johannesa Brahmse, Franze Liszta a Bedřicha Smetanu. Právě tyto dva autory jsem chtěl mít na jednom CD, protože Liszt byl pro mladého Smetanu velkým klavírním, ale i skladatelským vzorem. Z některých Smetanových děl je silný vliv Liszta patrný.

Ke kterému z těchto skladatelů jste „zahořel“ dříve?
Přiznávám, že k Franzi Lisztovi. Krásy jeho tvorby jsem objevoval jako student HAMU ve třídě mého milovaného pedagoga, výjimečného klavíristy Miroslava Langera, který měl pro Lisztovu tvorbu nesmírný cit.

Říkáte, že Smetana byl komponista srovnatelný s Lisztem. Proč tedy nejsou jeho klavírní díla světově tak známá jako ta Lisztova?
Franz Liszt si podmanil hrou na klavír celou Evropu. Byl skutečným klavírním virtuosem podobně jako v té době houslový mág Niccolo Paganini. Mladý Bedřich Smetana toužil po podobné kariéře, ale nestalo se tak. Ovšem jeho tvorba umí nadchnout.

Co myslíte, jaký byl skutečný vztah mezi těmito dvěma muži? Uznávali se vzájemně?
Je sympatické, že Liszt pomohl Smetanovi v jeho uměleckých začátcích, kdy mu Smetana věnoval svůj klavírní cyklus Šest charakteristických skladeb. Už to bylo pro začínajícího autora velké vyznamenání. Vysvětluji si to tak, že Liszt jednoduše vycítil jedinečnost Smetanovy tvorby.

Jsou v něčem z hráčského hlediska jejich skladby, které jste zařadil na desku, tvrdým oříškem?
Mezi ty těžší skladby řadím Smetanovy Bagately a impromptus, kde má klavírista velmi krátký čas vystihnout ten správný charakter jednotlivých skladeb. Ale též jeho skica Macbeth a čarodějnice byla oříškem pro to, aby vyzněla jako dílo, které přesvědčí formálně, celistvě.

Co práce ve studiu při nahrávání? Vše šlo hladce?
Natáčení se uskutečnilo ve vánoční atmosféře v nádherném sále Martinů v budově HAMU a se skvělým týmem spolu se zvukovým mistrem Janem Lžíčařem a hudebním režisérem a skladatelem Jiřím Gemrotem. Díky této konstelaci byly všechny skladby natočeny během dvou dnů.

Liszta učil hudební kompozici Antonio Salieri. Už víte, kam tím mířím. Obtěžují vás už otázky ohledně vaší účasti ve filmu Amadeus?
Víte, že jsem se skoro začal bát, že se mě na Amadea nezeptáte?

Nelze se tomu vyhnout. Stejně jako salcburský génius jste hrál od dětství na housle i klavír. Jak se to přihodilo?
Za vše může malá foukací harmonika s klaviaturou, kterou dostala starší sestra od našich prarodičů. Pochopitelně jsem si ji půjčoval a celkem rychle jsem na ni foukal všechny lidové písně, které se u nás zpívaly denně. Rodina vytušila mé vlohy k hudbě. Velkým štěstím bylo, že jsem se ve svých třech letech dostal do třídy skvělé pedagožky Zdeny Janžurové, která uměla pracovat s dětmi předškolního věku. A jestli si někdy zahraju i na housle? S humorem říkám ano, ale jedině na festivalu Pražské jaro a ve Dvořákově síni v pražském Rudolfinu. S houslistou Josefem Špačkem jsme si tam vyměnili pro pobavení publika nástroje a „obdarovali“ je netradičním přídavkem po našem společném recitálu.

Jak se vlastně coby umělec vyrovnáváte se situací kolem koronaviru? Jistě vám to v mnohém zkřížilo plány.
Mnoho koncertů se zrušilo nebo se změnil jejich termín. Jedinou možností, jak navázat kontakt s posluchači, je streamování. Jsem velmi rád, že tato forma vystoupení přinesla i finanční obnos pro dobrou věc. Naposledy v sídle Nadace Bohuslava Martinů pro Lékaře bez hranic.