První z koncertů Hvězd komorní hudby se uskuteční v Sukově síni pražského Rudolfina 29. října. S Lukášem Klánským vystoupí sólo violoncellista Stuttgartského komorního orchestru Ofer Canetti z Izraele. Druhý koncert se pak chystá na únor příštího roku. Ve Smetanově síni pražského Obecního domu se Lukáš Klánský ujme role dirigenta i klavíristy. Divákům navíc zazpívá česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, která je v současné době sólistkou Saské státní opery v Drážďanech.

S myšlenkou uspořádat tuto koncertní řadu jste přišel vy sám?
Zrodila se v hlavě Dalibora Zurinka, uměleckého šéfa agentury Live City. Známe se léta, ale pracovně jsme se setkali v loňském roce, kdy organizoval koncert v Rudolfinu k sedmdesátinám mého otce Ivana Klánského – všechny jeho děti jsme tam vystupovaly s ním. Daliborovi jsem se asi jevil jako dobrý kandidát, a tak mě pro Hvězdy komorní hudby oslovil. Velmi mě to potěšilo.

Vstupoval jste tedy do zcela promyšleného projektu?
Strukturu festivalu měl Dalibor Zurinek vymyšlenou, spíš jsme se bavili o jednotlivých dramaturgiích koncertů, o lidech, kteří se mnou budou vystupovat.

Podle jakého klíče jste je vybírali?
Nejdůležitější pro nás byla interpretační kvalita umělců - ne extrémně známé tváře, které třeba té špičkové úrovně ani nedosahují. A taky jsme si řekli, že by bylo hezké propojit české a zahraniční umělce, ukázat jejich pohledy na muziku, kterou každý hrajeme tak trošku po svém.

Motto programu je Láska v hudbě. Zní mi to až příliš romanticky.
Možná… Chtěli jsme, aby se velká část programu skládala z romantické hudby, ale nezůstali jsme jen u skladatelů z období romantismu. Těžištěm únorového koncertu budou skladby W. A. Mozarta. Jeho opery jsou převážně o lásce. Já bych ale za tím tématem nehledal víc, než jen jistou inspiraci dramaturgické linky. Nemyslím si, že posluchač, který je přesycen například romantickými filmy, by se měl našemu koncertu vyhnout z pocitu přehnané nasládlosti. Tak to určitě nebude. Láska v hudbě má koneckonců mnoho podob – může být šťastná, ale i smutná, zklamaná, zhrzená. Především se jedná o kvalitní komorní hudbu a její inspirační zdroj jen dodává celému cyklu kompaktnost.

Kdo je vlastně dnešní posluchač klasické hudby?
Obecně vzato je většina publika spíše staršího data narození, protože klasická hudba je svým způsobem v něčem trochu náročnější - předně nenabízí rychlou, povrchní radost. Nicméně je pravda, že v poslední době přicházejí i mladší lidé na to, že pro ně může být zajímavá. Zvlášť po revoluci chtěli všechno nově objevovat, muziku nevyjímaje, a tak se od klasické hudby, která byla běžně dostupná a velice oficiální, odklonili. Teď někteří zjišťují, že je třeba krásnější, než muzika, která pro ně byla trendy před pěti lety.

Vám se to mluví, když jste byl ke klasické hudbě veden odmalička.
Ano, je to jiný případ. Já zase těžko hledám cestu k jiné hudbě.

Takže odskoky do jiných žánrů vás nebaví.
Herně vůbec, nejsem v tom školený, nemám v tom znalosti. Nevěnuju se ani crossoverům, které když jsou dělané kvalitně, uznávám. Co se týče poslechu hudby - naprosto většinově volím tu klasickou. A když chci něco hodně odlehčeného do auta, tak si pustím třeba Franka Sinatru nebo Bennyho Goodmana. Dál jsem se moc nedostal.

Vraťme se ještě ke druhému koncertu ze série Hvězdy komorní hudby. Budete v něm dirigovat od klavíru, což asi není úplně běžné.
Jde o poměrně náročnou věc a je pravda, že lidí, kteří se jí věnují, je málo. Je to něco velice úzkoprofilového a moc mě to baví. Ten pocit, když člověk hraje klavírní koncert a může si všechno uzpůsobit podle sebe - veškerou artikulaci v orchestru, dynamické nuance - je skvělý. Setkal jsem se s mnoha výbornými dirigenty, jimiž jsem se nechal inspirovat, ale někdy je zajímavé dělat to jen podle sebe.

Vaše dospívání muselo být hudebně velmi intenzivní…
Dovedu si představit, že existuje romantizující představa, jak jsme doma všichni seděli za nástroji a pravidelně společně muzicírovali. To samozřejmě není pravda. Měl jsem normální dětství, chodil jsem hrát fotbal, jezdili jsme na výlety, no a k tomu jsem se věnoval hudbě. U nás doma byla hudba vždycky přítomná - poslouchali jsme ji, většina našich přátel byli muzikanti, takže bylo přirozené, že se na něco hraje, že je to součást života. Ale zdaleka to nebylo tak, že bych byl živ jen hudbou.

Klavír byl u vás jasný od začátku?
Ano, bavil mě, chtěl jsem se mu věnovat, ale zdravým způsobem. Žádných deset hodin cvičení denně, to ne. Začal jsem hrát v pěti letech, měl jsem štěstí na dobré pedagožky, u svého táty jsem studoval až na akademii. Jistý zlom přišel v mých patnácti letech, kdy jsem už stoprocentně věděl, že se chci hrou na klavír živit. Začaly přicházet první profesionální nabídky, takže jsem cvičení zintenzivnil, protože zodpovědnost člověku nedá.

Jste sběratel vtipů, zvláště židovských. Jak jste k tomu přišel?
Vždycky jsem k tomu měl blízko. Když přišla éra prvních mobilních telefonů, to mi bylo třináct, s kamarádem jsme šetřili na kredit, abychom si mohli vzájemně posílat vtipy… Myslím, že vtip umí kolikrát vystihnout situaci mnohem lépe, než složitý rozbor situace. Dobrý vtip v sobě nese i nějakou moudrost a dost často třeba i něco smutného, ale podaného s nadhledem.

Jakou roli hraje vtip, humor v hudbě?
Velkou. Když si vezmeme, jak vznikají hudební fráze - jsou v tom určité pravidelnosti, které ale musejí být v nějaké fázi narušeny, protože za chvíli by ta hudba byla uspávající a nezajímavá. Často zkoumaný Mozartův efekt má s oním narušováním různých struktur dost co dělat. A to je podstata vtipu. Humor a hudba mají mnoho společného.