Pražské divadlo Archa si v sobotu večer mimoděk připomnělo doby záplav. Naštěstí neutonulo pod vodami Vltavy, ale jen pod rozbouřenou hladinou rockového hřmotu americké kapely Sonic Youth.

Hned od první skladby Teenage Riot se Archa změnila v hudební inferno hodné štětce Hieronyma Bosche. Kapela ovšem publikum hlukem nemučila, leč bavila. Rozjaření návštěvníci, většinou o generaci mladší než pánové a dáma na pódiu, se okamžitě dali do tance. Navzdory faktu, že ve vyprodaném sále divákům málem praskala žebra.

Zjevně se bavili i protagonisté. Kytaristé Lee Ranaldo a Thurston Moore se už v závěru první skladby vrhli mezi publikum a nechali fanoušky bouchat do svých kytar, nadšeni tím, co takový „zvukový experiment“ dělá s písničkou.

Navzdory zdánlivé nahodilosti zvukových poryvů kytarových zpětných vazeb ovšem měli nástroje pod kontrolou. Nedopustili, aby se pod hladinou hluku utopil melodický potenciál písní jako Incinerate, Cross The Breeze či Catholic Block. Výsledkem hlukového útoku nebyla samoúčelná agresivita, ale naopak katarze.

Sonic Youth skvěle ovládají umění kontrastu. Jejich písně byly působivé i díky kombinaci relativně poklidného zpěvu pánů Moorea a Ranalda a rtuťovitosti instrumentálního doprovodu. Během hysterického pěveckého projevu baskytaristy Kima Gordona se doprovod naopak umravňoval. Čitelnosti koncertního zvuku Soniků pomohlo angažování druhé baskytary, se kterou vypomáhal Mark Ibold, ex-člen kapely Pavement.

Dojem umocňovaly filmové dotáčky. K nejpůsobivějším patřily záběry poklidně plovoucích ryb, promítané nad pódium během narůstajícího sonického třeštění. Výsledkem pak paradoxně mohlo být přemítání o velebné, uklidňující síle hluku a tvrdém boji o život ve zdánlivě mírumilovném hemžení pod hladinou.

Publikum ocenilo i čínskou předkapelu Carsick Cars. Její snaha o kopírování velkých vzorů Sonic Youth i pódiová neohrabanost byla odzbrojující.

Srovnáme-li sobotní vystoupení s první zastávkou Sonic Youth u nás v roce 1992, byl koncert méně divoký, spíše „hlučně sofistikovaný“. Jinými slovy, méně úderů kytarami o zem, ovšem stejně energické hledání krásy v kontrolovaných kvílivých smrštích zkresleného zvuku. Kytarové běsnění tak i vzhledem k rostoucímu věku protagonistů působilo důvěryhodně. Noise (hluk) jako efektní a zároveň efektivní tvůrčí metoda stále funguje.