„Desku jsme točili těsně před vyhlášením karantény,“ říká zpěvák, skladatel a kytarista Martin E. Kyšperský. „Pak se nějaký čas vůbec nic nedělo. Až nakonec producent Ondřej Ježek získal pocit, že je ta pravá chvíle, a rychle smíchal jednu píseň za druhou. Líbí se mi představa, že si lidé během pandemie můžou album pouštět, třeba když jdou na procházku. Nejlepší by bylo, kdyby s námi šli krajinou celých těch čtyřicet minut."

Vaše texty jsou jako výstřižky z různých situací, hovorů… Co se musí stát, aby ve vás daná chvíle uvízla a abyste z ní udělal písničku?
Dostat nápad je základ. A pak ho zaznamenat. Občas se tedy dívám, co jsem si zapsal do telefonu nebo malého deníčku. Do toho deníčku píšu všechno možné, takže dešifrovat to, co bylo myšleno jako myšlenka pro text, je někdy těžké. Ale když mám ten drápek, doma si na to sednu a píšu. Pak to nechám uležet, vybrušuju, zkusím s kytarou. Někdy mám takhle rozdělaných několik písní najednou a časem zapomenu, že jsem je vůbec měl a jak jsem si je představoval. Když se ale blíží termín a musím něco přinést kapele, pečlivě ty fragmenty dokončuji a sedám k nim každý den. Co v textu musí být, to nevím. Část písniček, které ode mě mají lidé nejraději, jsem považoval za úplné nesmysly. A naopak.

Autoři neradi vysvětlují svou tvorbu. Ale písničky Voskovec v Americe a Okolí špitálu jsou tak konkrétní, že by mě přece jen zajímalo, proč jste je na desku dal a co vás k nim inspirovalo.
Budiž. Voskovec v Americe je pro mě o tom, že mám život, jaký jsem si přál. Dělám jen to, co mě baví. Uživím se věcmi spojenými s kulturou. Hudba, slovo, film. Problém je v tom, že ta práce nikdy nekončí a já na všechno říkám „ano“. Občas přijde velká únava a pochybnosti, jestli by nebylo rozumné brát si pravidelně volno. Jiří Voskovec byl pro generaci mých rodičů frajer, který kouká z okna na Central Park a může jít do kina na nový film s Paulem Newmanem nebo si koupit burger a colu. Jenže ve skutečnosti byl každý den zavřený v divadle.

A Okolí špitálu je příběh dívky, u kterého jsem byl přítomen. Jezdili jsme po nemocnicích, protože byla nemocná. Strávil jsem tam tolik času čekáním, že mám ten areál velmi napozorovaný. Byli jsme rádi za každý detail života: veverku, honící se děti, kouřícího saniťáka s hlasitým smíchem, za slunce na nebi.

O nové desce jste řekl, že je o touze a izolaci, která začala dávno před pandemií. Jak jste to myslel?
To s sebou nese doba a máme to rádi. Jakmile je v kolektivu chvíle volna a jeden vytáhne mobil, ostatní udělají totéž a najednou je každý sám. Všichni si nemusejí pořád povídat, ale mohli by spolu mlčet. Nebo mít v batohu knížku a sem tam si přečíst stránku, na chvíli zapnout imaginaci. Taky si se spoustou lidí píšu. Možností být v kontaktu virtuálně ovšem vzniká nějaký distanc. Snad je to trochu dědkovský pocit, nevím. Asi to souvisí s mým věkem. Lidé okolo cítí určitou únavu a chtějí svoje pohodlí. Má generace často kouká doma na seriály. Nic proti, je to super. Jenže jít do kina, to třeba znamená někoho venku potkat, něco zažít, projít se městem. Být se svými lidmi i s cizími.