Ve čtvrtek bude padesátiletý kytarista hlavní hvězdou festivalu Blues Alive v Šumperku. Od chvíle, kdy se učil hrát blues v rodném Dallasu pod vlivem svého otce – muzikanta, který koncertoval třeba s Lightnin’ Hopkinsem – a svých kamarádů, bratrů Jimmieho a Stevie Raye Vaughanů, uplynulo hodně vody.

Dnes má Doyle Bramhall II na kontě osm sólových alb a téměř desetkrát víc hostování na nahrávkách takových mistrů, jako jsou Jerry Lee Lewis, Buddy Guy, Elton John či Willie Nelson. Stál také za několika alby zpěvačky Sheryl Crow a není žádným tajemstvím, že s ní nějaký čas žil.

V časech, kdy jste piloval své blues, byl nejlepším kytaristou Stevie Ray Vaughan. A vy jste ho měl za souseda.
No jo, jak já, tak bráchové Stevie Ray a Jimmie jsme se v mládí přestěhovali z Dallasu do Austinu, kde jsme se všichni mleli jako nudle v bandě. Byli jsme jako rodina, každý hrál s každým, všichni se znali, zakládali kapely… Jimmie Vaughan, který je dnes už také bluesovou legendou, pro mě byl jako druhý táta. Když jsem se měl narodit, můj otec zrovna nebyl ve městě, a tak požádal Jimmieho, aby se o naši mámu postaral a odvezl ji do nemocnice.

Stevie Ray Vaughan zahynul roku 1990 při havárii vrtulníku. Byla to poslední velká rock’n’rollová smrt. Pamatujete si na ten den?
Ovšem. Bylo mi jedenadvacet, procházel jsem si zrovna špatným obdobím. Řešil jsem, co se svým životem. Dva nebo tři měsíce jsem nevycházel z domu, měl jsem záchvaty úzkosti – a do toho mi někdo zavolal, že Stevie Ray umřel. To mnou otřáslo. Nejenže byl můj hudební idol, ale obdivoval jsem ho i jako člověka.

Měl jste ještě jiné vzory?
Když jsem byl mladší, hrozně mě brali B. B. King a Cream s Erikem Claptonem.

A protože jste „lucky guy“, po třicítce jste si s nimi zahrál. Clapton vás přizval k natáčení alba duetů s B. B. Kingem. Jmenovalo se Riding With The King a získalo cenu Grammy.
Když mi Eric brnknul a zeptal se, jestli chci dělat na téhle jeho desce, nejdříve jsem řekl, že ne. Prostě jsem si nepřipadal dost dobrý. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale skvělá věc byla, že zatímco já jsem se nervozitou celý klepal a nevěděl jsem, co bych těm dvěma králům bluesové kytary měl říct, oni byli od prvního setkání vážně cool, na nic si nehráli a z ničeho nedělali vědu. Oba se chovali úplně normálně. Eric je člověk, který stojí nohama pevně na zemi. Mohl mě mít za exota, protože hraju na kytaru jako levák, ale jeho to od začátku ohromně bavilo a dal mi najevo, že mě respektuje. To pomohlo.

Postupně jste se podílel na Claptonových albech Reptile, Back Home či Old Sock. Čím to, že jste si tak sedli?
Myslím, že máme leccos společného. Oba víme něco o tom, jak těžké je přestat pít. A shodneme se i jinak – já vyrůstal s bratry Vaughany a Eric byl, jak známo, Stevieho smrtí velmi zasažen. Bál se, že by taky mohl jít za ním. Hlavně se nám ale líbí stejná hudba. Stejně je vtipné, že první sóla, která jsem se ve třinácti naučil, jsem odposlouchal z jeho a Kingových elpíček.

A pak najednou vy a Clapton sedíte v hotelu v Dallasu, kde roku 1937 nahrál své písně legendární spolčenec s ďáblem Robert Johnson, a natáčíte album na jeho počest. Přesně řečeno, dvě CD a DVD.
To byl až mystický zážitek. Protože víte, že se v tom pokoji událo cosi, co změnilo chod dějin. A ta energie tam pořád je. Jamovat na tomhle místě s Erikem, pro kterého je Robert Johnson asi největší vzor, a sledovat, jak to na něj působí a k čemu ho to inspiruje, bylo skutečně za všechny peníze.