V létě vystoupí na festivalech Metronome a Létofest s kapelou Pražský výběr. Zároveň vyjede na turné se skupinou Stromboli, kde je mu sparring partnerem zpěvačka Bára Basiková. A už tento měsíc se na pódia vrátí BSP – oblíbená formace, kterou kromě Pavlíčka tvoří Ota Balage a Kamil Střihavka. Již 19. června vystoupí pánové v pražském Edenu v roli předskokanů kultovních kapel ZZ Top a Kiss.

Víte, jak mi připadá vaše nová deska? Jako procházka parkem, kde rostou kytary.
Snažil jsem se udělat ji pestrou, obléknout ji do různých kabátů. Tahle doba není nakloněna monotónním kytarovým palbám. Je hodně zrychlená. Pokud chcete udržet pozornost, musíte vystřelovat setsakramentsky moc emocí. Sám bych měl problém celý večer poslouchat jen instrumentálky bez nějakých předělů. Proto jsem tam dal i pár zpívaných věcí.

Kytarový hardrock se obecně potýká s určitou vyprázdněností.
To se liší kus od kusu. Takový metal má své regule, hlavní je tu stylizace, razance a střelba. U hardrocku víc záleží na tom, jak je písnička napsaná. Já si vždycky rád poslechnu kapely jako Aerosmith. Ti mají pořád koule, i když jsou už staří dědkové. Ale není to moderní muzika. Dneska jde vývoj úplně jinou cestou, všimněte si, jak se všechno zjemnilo, takže třeba i U2 jsou oproti současné pop music tvrdá kapela.

Jenže, víte, nakonec jde stejně o to, co chtěl básník říci. Když slyšíte, jak někdo hraje úžasně blues, je přece jedno, že posloucháte žánr starý sto let. Prostě vás to zasáhne. Když David Gilmour z Pink Floyd krásně vytáhne těch pár tónů, jeho sólo vás vezme za srdce. Viděl jsem dva koncerty Jeffa Becka, dokonce jsem měl možnost se s ním setkat. To je člověk, který když začne hrát, jednoduše vás vcucne. A nepřemýšlíte o tom, že mu táhne na 75 let.

BSP - Země vzdálená:

Vás ale neovlivnil jen bigbít.
Já začínal u Led Zeppelin, potom jsem přešel na jazzrock a objevil Franka Zappu. Výsledkem mého jazzrockové období bylo, že jsem začal poslouchat Milese Davise. Pokud jde o můj princip vnímání hudby, znamená tohle asi největší krok. Najednou mi došlo, že se v rámci kytarové improvizace nemusím držet vyšlapaných rockových cestiček.

Můžu dělat to, co Davis: obcházet harmonie, klást tóny zajímavěji, záhadněji, občas… K mým výrazným vzorům patřili i King Crimson. Ale tím, že jsem na sebe nechal působit všechno možné, získal jsem v hudbě vlastní identitu, a to je strašně důležité. Dobrých kopií je zejména v dnešním světě habaděj. Být originál, samorost je ale mnohem těžší.

Každý nástroj chce svůj čas. Jen přešaltovat z šestistrunné kytary na dvanáctistrunku je pocitově hrozná změna. Nemáte s tím potíž, neustále střídat elektriku, akustiku, efekty a čistý zvuk?
No, přiznám se, že technicky mi vždycky chvilku trvá přeskočit ze stratocastera na lespaulku, kde je jinak pravá ruka. Různé instrumenty vás provokují k odlišným výkonům a já to mám na koncertě přesně načasované. Vím, že tahle kytara mě rozběsní, tak do ní začnu víc řezat, hraju na ni špinavě. Kdežto jiná mě dokáže roztesknit. A když je té sentimentality moc, pryč s ní!

Další kytaru mám na rychlopalby. V momentě, kdy se chci trochu blýsknout a ukázat, že umím hrát rychle, vezmu si jeden speciální nástroj, který mě k tomu přímo nutí. Jako by mi namazal skluzavku a řekl: „Jeď, teď máš šanci!“ Existují kytary měkčí a tvrdší. Některé vás nutí tóny dolovat, a to je taky dobré, když se s tím musíte porvat. Taková kytara skřípe úplně jinak než ta rychlá, která se vám doslova podbízí a hraje sama.

Záludný je pocit, kdy si člověk myslí, bůhvíjaký není střelec, a pak si to po sobě pustí a zjistí, že mohl ještě hodně přidat.
Rychlost jsem přestal řešit. Dnes ti mladí kluci hrají dvakrát rychleji než já, to nemá smysl dohánět. Ani to není mým cílem. Já si občas střihnu něco svižnějšího, udělám si na kytaru takový hambáč z vlastních emocí a prstokladů, a jestli jsem toho dosáhl kulometnou palbou, nebo pár tóny, to není tak důležité. Hlavně se musíte trefit do černého.

Máte sólisty, kteří se rozběhnou a běží od začátku do konce, už jim ani nestíháte koukat na prsty. Jenže za chvíli je to nuda. A jindy někdo v klidu brnká, s úžasným feelingem, a vy ho dojatě posloucháte a nechcete slyšet žádné běhy.

Když jste před třemi lety natáčel se zpěvačkou Monikou Načevou album Na svahu, byli jste prý hotovi za čtrnáct dní. Vaše nové CD vznikalo také hladce?
Ne, tohle mělo porodní bolesti. Už už jsme ho dokončovali, potom jsem však musel práci přerušit. Důvodem byla vážná operace páteře.

Písničky se nemají vysvětlovat. Ale přece: z těch zpívaných se mi na albu Pošli to tam! nejvíce líbí skladba Časy jsou zlý v podání Milly Honsové a Elišky Dvořákové. To je o dívce, která zjistila, že neumí být hodná?
Textaři Janu Saharovi Hedlovi jsem řekl: „Tuhle věc bude zpívat mladá holka, chci, aby to byla autentická výpověď trochu drsnější hipísačky s drzým čílkem, která to má v životě těžké a nepřestává se s tím rvát.“ Honza se do zadání strefil a vznikla dokonalá rock’n’rollová písnička na odlehčení.

Ale vedle toho jsem mu zadal téma písně Ztracenej čas, která se zabývá bariérami, zdmi, jež si mezi sebou stavíme. „V domech ze skleněných stěn lidé ze skla pijou čaj…“ Sklo je tady symbol chladu. Obklopují nás průhledné, ale nedobytné baráky. A i naše vztahy začínají obepínat nepropustné bariéry. Vidíme se, ale navzájem se neslyšíme.

Evidentně vás to trápí.
Nechci si hrát na nějakého sluníčkáře, těžko však popřu orientaci na myšlenkový svět Václava Havla. Dnešek je velmi agresivní, ostrý, nastává éra šíleného vůdcovství a nad lidmi už zase visí divný mrak. Všechna ta netolerantnost s příchutí rasismu… Je jasné, že uprchlictví způsobilo krizi, ale když vidím ty reakce, říkám si, aby se nezrodil nový fašismus. Jeden vůbec nepochopí, jak mohlo vzniknout hitlerovské Německo s tak nelidskou podobou.

Nechápu, že se lidstvo nepoučí, nedojde mu, že se zlo klidně může vrátit – a v ještě mnohem brutálnější podobě. Žasnu, jak ochotně lidé poslouchají „fake news“, nacionalistické řeči o blahu národa… Rozděluje je to uvnitř rodin, příbuzní se dostávají do konfliktů. Vždyť je to absurdní – a také alarmující. Já myslím, že dříve či později zase musí zaznít něco jako „láska a pravda vítězí“, jinak se tady začneme fackovat a mydlit. Celé se to rozpadne, budou další války.

Názorové rozkoly probíhaly i ve vaší srdcové kapele: v Pražském výběru.
Ale kupodivu jsme byli schopni se znovu lidsky stmelit. Funguje tam kamarádské pouto. Vilém Čok má na politiku a život jiné názory než já nebo Michael Kocáb. Nicméně když jde do tuhého, umíme to shodit. Nebo si třeba i lehce vjedeme do vlasů, ale není v tom žádná nenávist či nevraživost. Pořád to dokážeme udržet v rámci gentlemanské diskuse.

Nové album otevíráte těžkotonážní peckou Dunění. Ta je pro mě vyjádřením, že pod vším, co se tady děje, jede další, spodní proud. Nový underground. Umělci se opět stěhují do sklepů…
Přesně tak to mělo vyznít. V lidech to rezonuje, cosi je rozechvívá, otřásá jejich svědomím. Slova napsal ještě za bolševika Jáchym Topol, vyšla v samizdatové sbírce Eskymáckej pes. Uchovávám ten strojopis  jako malou relikvii. A správně jste řekl, že letošní Dunění je o novém hlasu undergroundu. O pocitu, že se zase něco děje pod povrchem, což je dobře i špatně zároveň.

Zbývá vysvětlit název desky Pošli to tam! Co a komu?
Já to vnímám tak, že když člověk něco dělá a dělá to pořádně, se správnou razancí a pravdivě, pokaždé to někam pošle. Do lidských srdcí, duší, kamkoliv. Je to vzkaz a také snaha dostat ze sebe maximum. Následovat by měl přímý zásah. V muzikantské hantýrce jde výraz pro hru s nasazením. Že to dáme.

Na problémy dnešního světa v čele s uprchlickou krizí reagovali mnozí hudebníci tím, že do svých skladeb zakomponovali orientální motivy. Třeba Sting nebo Bruce Springsteen. Pokusili se o tak dialog mezi západem a východem.
Tohle je hezký symbol. Vezměte si, kolik lidí věří v islám. Tři a půl miliardy? Přece naše společenství, i když odlišná, nemohou žít v takovém antagonismu. Musí tu být nějaký systém respektu a tolerance. Já se děsím téhle nové svaté války. Spousta lidí si na ní staví image, politickou kariéru – a lidé na to slyší, bojí se každého, kdo má tmavší pleť. Zatímco v muzice je fúze a kosmopolitnost normální. Podívejte se, jak jsou ty kapely promíchané. Hudba nezná národnosti a nemá hranice.

Vloni jste se přidal k Radě České hudební akademie, dohlížející na udílení hudebních cen Anděl. Už předtím jste podpořil Lenku Dusilovou a Davida Kollera, kteří před třemi lety na „Andělech“ od plic řekli, co si myslí o prezidentu Zemanovi. Ten podle nich táhne zemi na východ a „podlézá režimu popírajícímu svobodu a demokracii“. Nebylo vám líto, že letošní ceremoniál proběhl tak spořádaně, klidně?
Nevím, možná jsou lidé tím vším otráveni. Za sebe jsem tam prohlásil, že rocková hudba má být svobodná a že by měla představovat jakýsi most. Samozřejmě to není žádná legrace, když půlka národa vidí věci úplně jinak než ta druhá. Jak to řešit? Pokřikovat na sebe z opačných břehů, házet po sobě kameny? Nebo se to snažit nějak stmelit? Tohle je zatraceně složité. Miloš Zeman a Andrej Babiš nejsou ani omylem můj „cup of tea“. Ale jak dostat jejich příznivce a odpůrce do roviny porozumění, aby k sobě byli přátelštější? Jinak hrozí, že do sebe půjdou jako za občanské války.

Vraťme se k muzice. Z vaší desky je patrné, že máte slabost pro ženské rockové hlasy.
Je fakt, že mě ženy inspirují. Je to jiné, než když chlapi řvou.

Ona i kytara je ženského rodu.
Proto těm svým říkám, že jsou moje holky!

Ne, vážně: jestli tady někdo dokáže napsat píseň pro rockerku, pak jste to vy.
Nezapomeňte, že jsem na ně měl obrovské štěstí. Monika Načeva je silná osobnost, ze které něco vyzařuje. Bára Basiková má zlato v hrdle a do svého projevu dává tolik emocí, že to ve výsledku zní opravdu hodně „direct“. Zpívá v různých odstínech, nejede pořád v jedné koleji. Umí i zařvat, být ostrá, anebo nesmírně něžná. Pro takové zpěvačky se píše dobře. Vědí, co chtějí. Speciálně u Moniky je její názor zásadní.

Blíží se návrat BSP, nezapomenutelného tria, které jste vytvořil v roce 1992 s klávesistou Otou Balagem a zpěvákem Kamilem Střihavkou. Po pětadvaceti letech s nimi připravujete novou desku. Jaká bude?
Asi na ní budeme víc propojeni. První album bylo po skladatelské stránce Otovo, druhé zase víc moje. Chceme se vrátit ke kořenům. Nemá smysl zkoušet jinou image, když nás lidé mají rádi tak, jak jsme.

S Monikou Načevou jste koncertovali v kostelech a na jiných místech s výrazným geniem loci. Je pro vás prostředí důležité?
Určitě. My se sice při hraní či natáčení zavřeme do svého světa, ale nějaké vyzařování prostoru, kde se cítíte dobře, je důležité. Třeba desku Pošli to tam! jsme točili v karlínském Studiu A. Na stejném místě, kde jsme před třiceti lety po nocích nahrávali album Pražského výběru. Tentokrát jsme natáčeli živě, každou písničku jsme sjeli tak třikrát, ani se nic moc nestříhalo.

Dokázali jsme se vyburcovat, jako bychom byli na koncertě. Což mělo za následek zvláštní, pozitivní energii. Ale ne všechna místa vám sednou. Já mám rád studia, kde se dá vykouknout z okna, nadechnout se, kde si nepřipadám jako v kobce. Ale to neznamená, že při natáčení není napětí.

Povídejte, přehánějte.
Vzpomínám si, že když jsme pracovali s Monikou na desce Možnosti tu sou…, ne že bych ji přímo týral, ale trochu jsem na ni tlačil. A možná jsem to přehnal, protože se najednou rozbrečela. Byla naštvaná – ne na mě, spíš na sebe, že jí to v tu chvíli nejde. Člověk jako producent musí umět být i psycholog. Nemůžete zpěvákům pochlebovat, někdy je třeba vyburcovat je k extrémnímu výkonu. Nemám rád diktátory, snažím se ostatní pozitivně naladit, aby do nahrávky přinesli srdce na dlani.

Ale Báře Basikové, kdyby náhodou začala být moc jemná, už po těch letech umím říci od podlahy: „Hele, běž s tím uplakánkem do háje a dej to syrově! Nemysli při zpívání na obsah písně, jdi proti němu, mysli na to, že půjdeš zítra do krámu nakoupit housky.“ Bára totiž měla tendenci tolik se do některých písniček pokládat, až to působilo sladkobolně. Já potřeboval, aby byla prostá, silná, přímá.

Závěrem se nemohu nezeptat na váš zážitek s Rolling Stones. Vloni v červenci jste jim s Pražským výběrem předskakovali na koncertě v pražských Letňanech. Stačili jste si vyměnit pár slov?
Na chviličku jsme se potkali, podali si ruce, vyfotografovali se. Žádnou zpětnou vazbu jsme od nich nedostali, jestli myslíte tohle. Bylo to takové formální, rozhodně jsme spolu neseděli dvě hodiny a nepovídali si o životě. Ono to ani nejde. Já kdybych byl v jejich situaci… V podstatě nás jen pozdravili a hned běželi na pódium. Bylo to doslova za pět minut dvanáct. Ale moc si jich vážím, kytarista Keith Richards je má oblíbená persona. A ten koncert byl fantastický, klobouk dolů. Splnil se mi sen.

KDO JE MICHAL PAVLÍČEK:
* Narodil se 14. února 1956 v Praze.
* Hudební skladatel, kytarista, zpěvák, textař a producent. Absolvoval Filmovou fakultu AMU. Na českou muzikantskou scénu vstoupil v polovině 70. let.
* Je výraznou osobností a spolutvůrcem rockové skupiny Pražský výběr. Založil kapelu Stromboli, působí též ve formacích BSP, Trio a Supergroup. Jeho píseň Země vzdálená s textem Ivana Hlase patří k největším tuzemským hitům 90. let. Jako autor a interpret se podílel na albech Zuzany Michnové, Moniky Načevy, Báry Basikové, Kamila Střihavky, Richarda Müllera a dalších.
* Složil hudbu k baletům Zvláštní radost žít, Kráska a zvíře a Malý princ. Prosadil se i v zahraničí: napsal symfonickou hudbu k pěti dílům historického seriálu BBC Červený Bedrník, k dětskému seriálu Outlaw, je jedním z autorů hudby k britskému seriálu Merlin IV.
*Kromě toho složil muziku k muzikálům Excalibur, Obraz Doriana Graye či Dáma s kaméliemi. Vydal přes 70 nosičů, v roce 2016 vstoupil do Síně slávy a získal cenu Anděla za celoživotní tvorbu.