Obálku vaší knížky tvoří snímek, na němž jste obklopen svými oblíbenými věcmi. Vidíme tu gramodesky, bichli s názvem Jazz Life, publikace na téma Beatles, Rolling Stones… A do toho tao, knihu čínské moudrosti. Chybí něco?
Kdyby ta fotka byla ještě trochu vyšší, byly by na ní třeba knížky o jazzmanech Stanu Getzovi a Theloniousovi Monkovi. Já mám hrozně rád biografie, nejen hudebníků, ale i politiků a dalších osobností. Prakticky nečtu nic jiného. Život si totiž nepotřebuje vymýšlet – to, co se v něm odehraje, bych nevymyslel ani v nejdivočejších snech. Ostatně i ten portrét je neuvěřitelná náhoda. Fotograf, který fotil celou naši chalupu, mě na poslední chvíli taky zvěčnil. Nic jsme nearanžovali. Ale když jsem se na ten snímek podíval, dával mi dokonalý smysl.

Když knihu otevřu, spatřím obrázky různých kytar. Měl jste k nějakému hudebnímu nástroji vztah jako B. B. King, který všem svým kytarám říkal Lucille?
Každá kytara má příběh. Mou nejoblíbenější je žlutý Gibson ES-175 z roku 1953. Stála mě 1600 dolarů, v téhle barvě jich udělali jen sto deset. O hodně později jsem si v Nashvillu koupil ještě jednu, a za tu už jsem dal 8000. Ale musel jsem ji mít. Já se s kytarou nemazlím jako se ženou. Není to tak, že pokud na ni budu hodný, bude hodná ona na mě. Když ji vezmu do rukou, chci, aby udělala, co si přeju. A když se mi to nedaří, je to jen a jen má vina. Chápete?

Jan a Václav Neckářovi
Václav a Jan Neckářovi: Rádi bychom uspořádali alespoň pár koncertů s hosty

Chápu. V knize citujete jednoho ze svých muzikantských přátel, který líčí, že je to každodenní boj.
Ano. Tvrdí, že mu kytara připadá jako zvíře. „Otevřu futrál, hodím jí kus masa a zase rychle zavřu,“ říká doslova. Zkrátka jako krotitel.

To je stejně nepopsatelné, ten pocit, když ráno přijdete ke kytaře a ona hraje docela jinak než večer předtím.
Hudba je obrovská psychologie. Někdy to funguje a jindy ani trochu, a nedá se s tím vůbec nic dělat. Dnů, kdy se zdá, že vám hraní nejde, je v životě profesionálního muzikanta daleko více než těch dobrých. Půl roku marně pracujete na nějaké technice, motivu či riffu, pak to vzdáte a o dva roky později zničehonic zahrajete totéž, jako by se nechumelilo. Hrozně důležité je bavit se o tom s lidmi, kteří svůj nástroj – jakýkoli – doopravdy ovládli. Když jsem byl na návštěvě u jednoho z nejlepších improvizátorů všech dob, saxofonisty Joea Hendersona, ptal jsem se ho: „Jak ty vlastně cvičíš?“ A on mi odpověděl: „No, nejdřív mám snídani. Pak se tak dvě hodiny snažím swingovat. Potom si dám oběd. A odpoledne se snažím swingovat ještě víc.“ Z toho plyne, že i takoví hráči na sobě pracují celý život.

Existuje jazzman, který by se sebou byl spokojený?
Znám takové, ale neznějí moc dobře.

Vaše kniha vypráví snad ještě více o místech než o lidech. Zaprvé tu máme Petrskou čtvrť v Praze kousek za Florencí. Tady, v Biskupské ulici ve stínu věže kostela sv. Petra, měli vyhlášené řeznictví Kopáčovi, rodiče vaší maminky. A jen o kousek dál v ulici Havlíčkově se nacházelo legendární lahůdkářství u Linků, vašich prarodičů z otcovy strany.
Co to znamená, když má vaše rodina někde obchod? Že vás v okolí všichni znají. Chodí k vám nakupovat a vy jim musíte dát najevo, že si jich vážíte. Znají i vaše děti, takže já jsem byl neustále pod drobnohledem, a to i poté, co dědečkova firma přestala existovat. Zmínil jste Petrskou věž…

Z její zvonice kdysi spadl mladý Karel Hynek Mácha. Zůstal mu šlinc přes půlku tváře. Líbí se mi teorie, že tato událost inspirovala Jaroslava Foglara k napsání postavy Jana Tleskače.
Petrská čtvrť byl kouzelný mikrosvět uprostřed šedého socialistického města. Pro mě s bráchou znamenala především úžasný prostor k řádění. Všechny ty temné průchody… Tehdy sice nebyly otevřené jako dnes, ale my věděli, kudy proklouznout, a lítali jsme skrz ně sem a tam. Skutečně jako v té foglarovce Stínadla se bouří. Cítili jsme se tam bezpečně. Kdykoli jsem v New Yorku, uvědomuju si, že ani nevíme, jaké máme štěstí, že jsme se narodili v bezpečné zemi. Navíc nás pořád obklopovala kultura. Začal jsem se učit na housle, protože u nás v rodině muzicírovali všichni. Měli jsme piano, velkou knihovnu, mohl jsem poslouchat, číst. Ve světě se za tyhle věci draze platí, já je dostal grátis.

Film Zátopek
Film Zátopek symbolizuje plakát s polibkem

Šedesátá léta jste si asi neužil.
Na to jsem byl moc malý. Když přijeli Rusové, byl jsem zrovna na táboře. Ten tím pádem předčasně skončil. Po příjezdu do Prahy jsem v ulicích viděl tanky. Naše ulice ústila na Poříčí, kde sídlilo Rudé právo. Rusové do té budovy pálili a pak se utábořili v parku u nádraží Těšnov. Invaze na mě zapůsobila tak silně, že jsem se s tím dodnes nevyrovnal. Nedokážu sám sebe přesvědčit, že je Rusko fajn země. Hrál jsem tam jen jednou a víckrát nechci. Nicméně zpátky k vaší otázce: šedesátá léta jsem v podstatě nezažil, zato jsem dobře vnímal léta sedmdesátá, která byla na houby.

Usnadnilo vám to odchod ze země?
Určitě. V zásadě jsem romantický člověk a dobrodruh. Žádný režim, který brání lidem v pohybu, by mě tady neudržel. Když někdo vypráví, že socialismus vlastně nebyl tak špatný, můj nejdůležitější protiargument zní: Nemohli jste odtud odjet. O Americe si můžeme myslet, co chceme, ale vždycky mě tam nechají koupit si jakoukoli desku a knížku – a můžu tu zemi kdykoli opustit. Pro někoho snad nejsou ty tři věci až tak důležité. Ale já bych bez nich nemohl volně dýchat.

Je ovšem jistě něco jiného odjet do Států v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Vy jste vyrazil zkraje roku 1980. V prosinci v New Yorku zastřelili Johna Lennona a svět už nikdy nebyl stejný.
Tady musím vysvětlit, že prvních pět let emigrace jsem strávil ve Švédsku. Dodnes jsem hrdý na to, že jsem švédský občan. Když se ocitnete v situaci, kdy nevíte, co s vámi bude, ohromně si potom vážíte každé možnosti, kterou vám ta země dá. Mně umožnila naučit se její řeč a poskytla mi švédský pas. Když jsem se tedy dostal do USA, pro Američany jsem byl vlastně Švéd narozený v Česku. A nejel jsem tam jako emigrant, ale jako student, což je obrovský rozdíl. Pochopitelně, tehdejší Amerika byla jiná než teď. Mé romantické duši se opravdu zdálo, že je zemí velkých příležitostí. U Národní podpory umění jsem zažádal o roční stipendium – a oni mi jen na základě kazety s mou hudbou, kterou jsem jim poslal, dali 6000 dolarů, abych mohl studovat kytaru u Johna Scofielda. Nebyl jsem americký občan, neměl jsem povolení k pobytu a nikdo se mě na něj nezeptal. Dneska by to nešlo, ale i tak si myslím, že je Amerika pořád hladová po lidech, kteří jsou také hladoví, jestli mi rozumíte. Ze všeho nejvíce chce lidi, kteří něco dovedou. Ne že na to mají papír. V životě se mi nestalo, že by se mě v Americe někdo zeptal, co mám za diplom. Ale všichni chtěli vědět, co umím.

Prázdniny v Telči.
Nejnavštěvovanější český festival: Prázdniny v Telči nabídnou Tatabojs i Plíhala

V New Yorku bydlíte na rohu 62. ulice a West End Avenue. Trochu jsem bádal a zjistil jsem, kdo všechno tam žije nebo žil. Tak například: písničkářka Judy Collinsová, herečka Nicole Kidmanová se svým manželem, zpěvákem Keithem Urbanem, pěvkyně Anna Netrebko… Joseph Heller zde napsal román Hlava XXII a bydlel tu i Rachmaninov.
Ono je to totiž prakticky hned za Lincolnovým centrem, kde dlouho sídlila newyorská opera. Náš barák má devatenáct pater a oni si v něm pronajímají asi čtyři nebo pět bytů. Když někdo vystupuje v Lincoln Center, může se docela klidně stát, že ho tady potkáte. Místo je to fantastické, blízko řeky Hudson, což není řeka jako u nás, spíš vypadá jako obří záliv. Nacházíme se uprostřed města, ale když půjdu doprava, dojdu k vodě, a když se vydám doleva, po několika blocích se objeví Central Park. A kdybych šel ještě dál, narazím na Times Square. Na téhle adrese už bydlíme asi pětadvacet let. A kupodivu o ní platí totéž, co jsem říkal o Petrské věži. Tam všichni věděli o všech – a v New Yorku to navzdory jeho fantastické rozloze není jiné. Domy, jako je ten náš, mají své vrátné. Ti stojí venku a sledují každý váš krok. Takže je iluze myslet si, že jste v New Yorku anonymní. Celý Manhattan se skládá z malých vesnic a každý dům je taková čtvrť pro sebe, kde se lidé navzájem pozorují.

Přes veškeré podobnosti mezi Prahou a Novým Yorkem jste ale přece jen urazil dlouhou cestu. Musel jste na ní zažít spoustu samoty.
To je svým způsobem podstata umění. V porovnání s tím, kolik hodin denně někde sám skládáte a zkoušíte, trvají ty chvilky, kdy stojíte s kapelou na pódiu, jen velmi krátce. Osamělý jsem se cítil hlavně ze začátku, když jsem se v cizině pokoušel prorazit. Jsem společenský člověk, kdybych zůstal v Čechách, asi bych mnohem víc kalil, než cvičil na kytaru. Zatímco když jste vržen do světa, kde na vás nikdo nečeká, musíte zabrat. V tomhle jsem měl paradoxně kliku, že doma vládli komunisté. Nebýt toho, asi bych nevydržel a vrátil bych se.

V batohu jste si nesl Hovory s T. G. Masarykem a kultovní román Jacka Kerouaka Na cestě. Bral jste to jako svůj doping?
On the Road je moje bible. Smysl té knížky je, jak říká titul, být na cestě, ne se někam dostat. Tady jsem se sice taky mohl vydat na čundr do hor, ale to jsem nikdy nedělal. Mě lákaly dálky. A taky hudba, vy si už ani neuvědomujete, jak byla pro mou generaci důležitá. Nemohl jsem přenést přes srdce, že bych ty skvělé muzikanty, které jsem znal z desek, nikdy neměl spatřit naživo. To taky považuju za svůj největší úspěch: že jsem zažil všechno, co jsem zažít chtěl. Najednou jsem seděl v jedné místnosti s Johnem Scofieldem a on hrál jen pro mě. Hrál úplně stejně jako na albu s Milesem Davisem. A já s překvapením koukal, že v tom není žádný fígl. Jeho umění spočívalo v tom, že jste mu mohl dát jakoukoli kytaru a on na ni vystřihl totéž co na nahrávce s Milesem.

Setkání s mistry svého řemesla může být i deprimující. To když vás coby méně zkušeného učně usadí způsobem, který si navždycky zapamatujete.
Podívejte, já jsem celý život studoval hudbu. A ty nepříjemné věci, které máte na mysli, mi většinou říkali učitelé. Ve Švédsku jsem měl na kompozici jednoho Maďara, dost na něj vzpomínám. Dostal jsem od něj za úkol složit smyčcový kvartet. Tak mu ho nesu a on odvětí: „Nádhera, Rudy, a do příští hodiny dej prosím půlku not pryč.“ Běžel jsem domů a gumoval jak divý. Za týden mu odevzdám novou verzi a on zase: „Teď je to, Rudy, fakt úžasný. Do příští hodiny půlku not pryč.“ Takhle to šlo dál a dál, až jsem si říkal, že si ze mě dělá blázny. Jenže on chtěl, abych ty své dílčí nápady zredukoval do podoby, v níž nebude nic než jeden velký nápad. Když jsem se dostal na bostonskou Berklee College of Music, některá zadání mi připomínala spíš matematická cvičení. A když jsem se pak v New Yorku konečně seznámil s těmi nejlepšími muzikanty, kteří tohle všechno dělají v praxi, zjistil jsem, že oni tak vůbec neuvažují. O hudbě mluvili víceméně abstraktně. Kritika, to bylo to poslední, o co jim šlo, od toho tady nebyli. A nejkrásnější je, že o jejich mnohoznačných výrocích můžu přemýšlet až do smrti. Třeba když jeden z nich poznamenal: „Měl bys hrát melodičtěji.“ Otázka zní, co je to melodie. Nebo když mi Jim Hall, naprostá extratřída, poradil, že jestli chci jako kytarista najít správný sound, měl bych víc poslouchat saxofonistu Sonnyho Rollinse. O takové radě budu přemýšlet, co budu živ.

Spisovatel Ernest Hemingway a jeho syn Gregory
Legendární Hemingway: Šéf FBI si na spisovatele vedl složku

Z toho vyplývá, že na většinu věcí člověk stejně musí přijít sám.
Věřte mi, že na tom den co den pracuju. Ale leccos je automaticky jiné, nemůžu zapřít, že jsem se narodil v Čechách. Jazz je de facto americká lidová hudba, která se musí hrát s druhými lidmi, a dá se naučit jen tak, že ji budete hrát s těmi, kdo ji mají v krvi. Já jsem ostatně nešel do světa s tím, že se ze mě stane bůhvíjaký borec. Chtěl jsem jazz studovat a všechno další jsem bral jako bonus. Jediné, co mě na mé osobě vždycky překvapovalo, je fakt, že jsem byl tolikrát schopný opustit něco, co se mi už ekonomicky vyplácelo. A šel jsem dělat něco jiného, finančně nejistějšího, zato zábavnějšího. To je nejspíš rozdíl mezi mnou a řadou dalších, možná nadanějších lidí. K tomu ale musím jedním dechem dodat, že jsem měl vedle sebe ženu, která mi nikdy nedala nůž na krk a neprohlásila: „Tak hele, ještě půl roku, a když to nevyjde, pomažeš učit do lidušky.“ Manželka je moje velká výhra.

O svém putování světem dovedete nadšeně vyprávět. Ale všimněte si, že když mluvíte o New Yorku, je v tom ještě větší vášeň a zaujetí. Jste do něj zamilovaný? A s jakými pocity jste v něm prožíval sametovou revoluci? Vrátit se – nevrátit. Bylo to pro vás dilema?
V lednu 1990 se nám narodila dcera, což mi připadá naprosto úžasné. Jako kdybych dostal dva dárky najednou. A s tím návratem… Víte, má žena je Švédka, studovala v Cambridge a pak v USA. Já jsem ten Švéd českého původu. A nikdy se nás dvou nikdo nezeptal, kdy se do Švédska vrátíme. To řešíme jen tady v Česku, protože je to pro nás pořád tak nezvyklá a nová věc. Švédové a Američané vědí, že tím, že se odstěhujete, ještě nic neztrácíte. V momentě, kdy si tohle uvědomíme i my, budeme konečně svobodná, otevřená země. Já si ani nemyslím, že jsem pobytem v New Yorku ztratil svoje češství. Ptáte se, jestli New York miluju. Ano, protože je to místo, které vás nechá být Čechem, Slovákem, černochem, homosexuálem, transvestitou, kytaristou… A není to jen fráze. Vážně jde snad o jediné místo na téhle planetě, kde si nikdy nepřipadám mimo.

RUDY LINKA
Kytarista, skladatel a moderátor. Narozen 29. května 1960 v Praze. Roku 1979 absolvoval klasickou kytaru na Pražské konzervatoři. Po emigraci do Švédska čtyři roky studoval skladbu na Stockholm Music Institute. Získal švédské občanství a zároveň stipendium na bostonské Berklee College of Music. Ve studiích pokračoval na The New School v New Yorku, kam se roku 1986 přestěhoval. Do roku 1995 vedl hudební oddělení na newyorské The Day School, v letech 1991–2000 pracoval jako konzultant pro nejdůležitější konzervatoře v USA. Od roku 2005 pořádá v českých městech akci Bohemia JazzFest.