Pocházíte z městečka Calhoun v Georgii. To je poměrně hluboko na jihu Spojených států. Je tam ještě přítomen duch starých dob? Zní tam původní venkovská muzika, nebo už to všechno mizí?
Rebecca: To patří k nejhezčím stránkám dospívání v jižních oblastech USA. Ať vejdete do kteréhokoli obchodu s hudebními nástroji, najdete tam mandolínu nebo banjo. Každé léto se tu pořádá spousta bluegrassových, countryových a jiných podobných festivalů. Tradiční hudba je pořád hrozně důležitou součástí zdejší kultury. Patří ke každodennímu životu.
Megan: Bluegrass na Jihu zažívá každých pár let zmrtvýchvstání. Teď právě spustil další vlnu kytarista Billy Strings. Lidi z něj šílí a ptají se: „Co je to za úžasnou muziku?“ No, ona tady samozřejmě byla celou dobu, ale je zajímavé sledovat, jak si jí najednou všimla další generace.
Vy jste tím vším jistě byly odmala obklopeny. Dnes ovšem hrajete něco trochu jiného. Kdy jste si zamilovaly pravé, neředěné blues?
Rebecca: Myslím, že pořádně se do něj noříme posledních sedm, osm let. Vyrostli jsme na tom, čemu se říká „roots music“. Bluesovou náladu jsme vnímaly odjakživa, ale blues jako žánru se věnujeme asi tak dekádu. Během ní jsme pochopily, odkud čerpaly inspiraci legendy jižanského rocku jako The Allman Brothers. Naposlouchaly jsme si písničky Skipa Jamese, Muddyho Waterse, všech těch neuvěřitelných bluesmanů z mississippské delty. Úplně jsme se do nich zbláznily, strašně nás to ovlivnilo.
Co vás přimělo, abyste přitvrdily? Začínaly jste jako akustické trio, ještě se svou starší sestrou Jessikou, která se pak vdala a měla děti. Teď už ale hrajete čistokrevný bluesrock.
Rebecca: Já bych řekla, že si docela rády pohráváme s očekáváním druhých. Baví nás posluchače překvapovat. Když jsme zapojily nástroje do zesilovačů a spustily rock’n’rollové riffy, lidi zbystřili. „Páni, to jsme od vás nečekali,“ říkali. A my si to užívaly. Nelíbí se nám, když nás zařazují do škatulek. Znáte to: nesuďte knížku podle obalu. Zajímá nás pracovat s tím rozporem, zvláště proto, že jsme ženy.
Historicky vzato přece první komerčně úspěšné bluesové písně nezpívaly mužské, ale ženské hlasy. To ženy – a ne chlapi – doručily blues široké veřejnosti. Pak se na tuhle jejich zásluhu zapomnělo a po zbytek 20. století se to na bluesové a rockové scéně jen hemžilo samými namakanými chlapskými kapelami. Takže jestli teď máme možnost reprezentovat linii bluesových matek zakladatelek, měly bychom tu cestu znovu prošlapat i ostatním. Aby se na rockových a bluesových festivalech objevovalo víc a víc interpretek – jako protipól k mužské energii a síle. Vidíme, že se to rok od roku zlepšuje, a hrozně nás to nabíjí.
Máte obě stejný hudební vkus?
Megan: Máme! A považujeme to za velké štěstí. V mládí jsme milovaly klasický rock. Táta nám často přehrával svoje oblíbené desky. Pamatuju si, že k mým nejmilejším patřilo elpíčko Rumours od skupiny Fleetwood Mac. Tahle a jiné nahrávky, co nám táta pouštěl, se nám usadily hluboko v srdcích. Hudebně jsme fakt naladěny na stejnou vlnu. A i když občas Rebecca poslouchá něco, co mě zkraje tak úplně nechytne, stačí, abych se na to chvilku soustředila, a už v tom jedu taky. V tomhle si absolutně důvěřujeme. Vím, že se na její vkus můžu spolehnout, a jestli se jí něco zamlouvá, pravděpodobně se to brzy zalíbí i mně.
Larkin Poe - Gerogia Off My Mind:
Zaujalo mě, že rády čtete a dost se v literatuře orientujete. Pomáhá to, když chcete napsat kvalitní bluesovou píseň?
Rebecca: Ano, myslím, že čtení pomáhá. Aspoň v mém případě. Očekávání jsou vysoká – kdo chce dneska napsat dobrou bluesovou písničku, musí do toho dát plno energie. A nesmí se bát. Protože když píšete, odhalujete vlastní pocity. Mimochodem, to je podle mě jedna z oblastí, kde moderní blues trochu klopýtá. Ne vždycky to interpretovi věříte. Projevuje se to hlavně v textech, kde se musíte probrodit staletým nánosem bluesových klišé. Spousta autorů ztvrdla u takových těch obecných vyjádření, jako že mi můj miláček ublížil a teď mám blues… Ve skutečnosti to vůbec nevychází z jejich zkušenosti – a právě tohle se pokoušíme ve svých písních zlomit.
Především pro mě jako pro toho, kdo zpívá hlavní part, je hodně důležité jít hlouběji pod povrch, nebát se být zranitelná. Vždyť čím je umění osobnější, tím spíš ho k sobě posluchači můžou vztáhnout. Když upřímně vypovím, co zažívám, může to zarezonovat i u někoho dalšího, kdo si řekne: „Hej, přesně tak to cítím.“ Myslím, že takhle se nám v minulých letech pořadilo udělat pár doopravdy dobrých písní, kterou jdou jaksi proti očekávání. Jsou otevřenější, než se od běžného blues očekává.
A co aktuální témata? Pandemie, válka na Ukrajině? Patří to do bluesové muziky?
Rebecca: Jasně. Když si to rozeberete, tak blues ve svém základu hovoří o tom, co společnost zrovna prožívá. Nejstarší bluesmani z první poloviny 20. století jako Robert Johnson nebo Skip James mluví ve svých písničkách velice detailně o dění kolem nich. Povodně, nemoci, krize, jiná neštěstí… A ta specifičnost k tomu patří: museli být konkrétní, pokud chtěli oslovit lidi, kterých se ty katastrofy osobně dotýkaly. Dalšími velkými tématy byly sociální nerovnost, rasismus, vzpomínky na časy otroctví… Anebo závislost na drogách či alkoholu. Dnešní bluesoví písničkáři by tedy také měli být napojeni na svou dobu. Mají zpívat o tom, co je důležité: že musíme udržovat mír, že mají všichni stejná práva, že cizí bolest je i naše bolest… A my jako ženy bychom tyhle věci měly vnímat dvojnásob.
close
info
Zdroj: Se svolením Larkin Poe
zoom_in
Americké hudební duo Larkin Poe tvoří sestry Rebecca a Megan Lovellovy
Neustále se v našem rozhovoru dotýkáme ženské otázky. Čím je to jiné, když žena zpívá a hraje blues?
Rebecca: Pro mě je to rozhodně speciální záležitost. Velký vliv na mě měla Sister Rosetta Tharpeová, hvězda amerického gospel blues ze čtyřicátých let. To byla muzikantka, která se s kytarou nepárala. Trhala ji na kousíčky. Vůbec se nerozpakovala vykřičet, co si myslí, na plné pecky, ostře, bez obalu, až bych řekla bezostyšně. A já ji za to obdivuju. Že se nedala přesvědčit tehdejší společností, aby zalezla, nevystrkovala hlavu, byla hodná holka…
Megan: Ale když si tohle odmyslíme, tak v podstatě mezi mužským a ženským blues žádný rozdíl není. Všechny lidské bytosti jsou stejné. Často se nás ptají, jestli se nějak liší publikum v Evropě od toho v Asii nebo ve Státech. Já myslím, že moment, kdy nás hudba spojí, je pokaždé identický. A je to vážně osvobozující pocit, když víte, že se pomocí hudby dorozumíte všude. Každý cítí a potřebuje vyjádřit radost nebo lítost – jen to lidé na různých místech vyjadřují různě.
Řada diváků konkrétně tady v Evropě byla překvapena energií a vášnivostí vašich vystoupení. Může za to i váš původ? Existuje něco jako jižanská nátura?
Rebecca: Dobrá otázka. Důležitou roli hraje to, že jsme sestry, a navíc věkově dost blízké. Máme toho hodně společného, a to nám umožňuje cítit se na pódiu uvolněně. Můžeme blbnout, pobíhat sem tam a hecovat se. Být samy sebou. Popravdě nás unavuje, jak vážně se dneska rock’n’roll bere. Všechny ty silácké pózy, vyzývavá gesta – mně to připadá strašně falešné. My se při hraní často úplně odbouráme, smějeme se jedna druhé. Na letošním turné se nám to stalo mockrát. Ale o to víc je naše show lidštější a zábavnější.
Megan: Mluvíme o energii, o vášni, ale upřímně řečeno, když se koncert daří, je to ze všeho nejvíc skvělá meditace. Stav, kdy neexistuje žádná překážka mezi mnou, mým nástrojem a tím, kdo poslouchá. Všichni jsme propojeni, všechno plyne – pro takové okamžiky žiju. Naprosto se odevzdám a sloužím tomu, co hraju a s kým. Když ostatní udělají totéž pro mně, výsledkem je stoprocentní souznění.
Nakonec musím položit otázku, kterou dostáváte dnes a denně. Říkáte si Larkin Poe podle vašeho prapraprapradědy, což byl – jestli jsem to správně pochopil – dost zajímavý člověk. Písmák, dobrodruh a pro své okolí asi celkem významná osobnost.
Rebecca: Na tuhle otázku odpovídáme skoro při každém interview, ale oceňuju, jak jste ji formuloval. Připadalo nám fajn mít v názvu kapely jméno našeho předka. Larkin Poe žil za občanské války, byl to tak trochu novinář, archivář a k stáru sloužil historikům jako živý zdroj vzpomínek na průběh bojů v severní části státu Georgie. Kdybyste do těch míst přijel, viděl byste, že jeho domek pořád stojí. Je historickou památkou a nachází se přesně na místě jedné z bitev války Severu proti Jihu. Ta maličká chajda byla zázrakem uchráněna před zkázou, i když stála přímo uprostřed bojiště.
Příjmení Poe není příliš obvyklé. Nabízí se možnost, že byl příbuzným Edgara Allena?
Rebecca: Domníváme se, že to byl jeho bratranec. Sice je to asi jen velmi volné pouto, ale E. A. Poe byl koneckonců taky vypravěč. Rády si představujeme, že patříme k rodu, pro který bylo vyprávění příběhů důležité. A i kdyby ne, stejně jako Edgar Allen bychom v žádném případě nedovolily faktům, aby nám tu dobrou historku zničily.
Larkin Poe
Bluesové duo tvoří sestry Rebecca a Megan Lovellovy. Rodačky z amerického státu Georgie skupinu založily v roce 2010 po rozpuštění předchozího sourozeneckého tria The Lovell Sisters, v němž účinkovala ještě jejich starší sestra Jessica.
Do dnešního dne vyšlo dvojici sedm studiových alb. Poslední z nich – Blood Harmony – vzniklo v loňském roce. Roku 2018 byly Rebecca (kytara, zpěv) a Megan (lapsteel, dobro, zpěv) za CD Venom & Faith nominovány na cenu Grammy v kategorii Nejlepší současné bluesové album.
K jejich obdivovatelům patří Elvis Costello, Bob Seger či uznávaný producent T Bone Burnett, s nímž Larkin Poe spolupracovali na projektu nedokončených písní Boba Dylana (Lost On The River: The New Basement Tapes).
