Ještě nedávno jste sklízela úspěch s náročným albovým projektem Řeka, za který jste získala hned tři ceny Anděl. Do toho jste odehrála dost sólových koncertů, kde jste byla obklopena jen elektronickými mašinkami. Spojila jste se s producentem Petrem Ostrouchovem, pak s brněnskou kapelou Květy, A v tuhle chvíli jste už hlavou i srdcem zase úplně jinde, u své nové skupiny, která se s tím nemazlí a hraje, abych tak řekl, progresivní art rock. Kde se ve vás ten tvůrčí neklid bere?
Poslední léta, co se týká mých kapel, mohla být pro ty, kdo mě sledují, trochu matoucí. Ale ve skutečnosti to byl nutný vývoj, proces, který vyústil v naši skvělou novou kapelu Lenka Dusilová Band. Když jsem v roce 2020 dokončovala album Řeka, cítila jsem potřebu obrátit se do světla. Pustit si do života větší lehkost bytí. Na Řece jsem se ponořila hluboko do rodinné historie, slepovala střípky dávno zapomenutých dějů – za mámu, babičku, za všechna ta temná volání. Šla jsem až na dřeň. Navíc jsem už dlouho na koncertech vystupovala sólo, takže jsem měla čím dál větší chuť sdílet živou hudbu na pódiu s dalšími, třeba úplně odlišnými muzikanty.

Vydáním Řeky, která se z velké části zakládá na neohraničených, lehce experimentálních solitérských plochách až po písně hrané větším ansámblem, jsem ten svůj existenciální ponor uzavřela. A zatoužila jsem se vrátit k přímočařejší písničkové formě. Do toho ale přišel covid… S jarem 2020 jsem začala stavět novou skupinu, částečně z lidí, kteří se na Řece podíleli. V první fázi a v té původní verzi nové sestavy jsme stihli odehrát jen dva koncerty – první se uskutečnil v létě roku 2020 v pražském klubu Jazz Dock. Věnovali jsme tomu spoustu energie, ale bylo cítit, že před sebou máme ještě hodně práce.

Heidi Janků
Příběh Heidi Janků: Z Beskyd si to namířila do hříšného Hamburku

Je pravda, že jste si tak složitou a dlouho připravovanou desku mohli užít naživo mnohem víc. Jenže kdo by si pomyslel, že budeme dva roky sedět doma s rouškou přes pusu?
Řeku jsem si komplexně užila velice málo. Sólově se dají hrát jen některé její části. Podzimní vyhlídky byly kvůli pandemii hrozně negativní, a tak se moje představy a nadšení pro cokoli ke konci roku 2020 na chvíli rozplynuly. Musela jsem víc hrát sama, a pak už vůbec koncertovat nešlo.

Až když jsem dostala nominaci na cenu Apollo a pak i na cenu Anděl, řekla jsem kamarádům ze skupiny Květy, jestli by mě ve dvou nejrockovějších písních z alba při předávání nedoprovodili. Vystoupení se povedlo, užili jsme si ho, a proto jsem s Květy spojila síly a přizvala je i do jedenáctičlenného souboru Řeka Ansámbl. Ten jsem sestavila hlavně z muzikantů, kteří na desce pracovali, včetně producenta Petra Ostrouchova a multimediálního umělce Aid Kida.

S ním jsem v prosinci 2021 podnikla svůj zatím největší koncertní počin, velký audiovizuální křest Řeky v rámci festivalu Spectaculare na Nové scéně Národního divadla. Byla to jedinečná možnost, jak album zahrát naživo od začátku do konce, a byl to veliký, krásný zážitek, bez kompromisů. S Martinem Kyšperským a Květy jsme našli společný jazyk a začali jsme jezdit regulérní koncerty, během kterých jsme hráli jak věci z Řeky, tak moje starší písničky.

Proč jste ani u tohoto modelu nezůstala déle?
S Květy jsme po čase složitě hledali společné termíny. A tak jsem se rozhodla jít jinou cestou, a šla jsem už poměrně najisto. Využila jsem dřívější nabídky fantastického hudebníka Igora Ochepovského – ruského kytaristy, skladatele a producenta usazeného v Česku, který mě už před třemi lety oslovil s tím, že by se mnou rád hrál a spolupracoval. V podstatě mi nabídl základní sestavu své osvědčené formace Ochepovsky Project, což jsou brilantní hudebníci jako klávesista Honza Aleš, basista Ondra Hauser a bubeník Michal Kolouch Daněk. Line-up jsme doplnili ještě o hudebnici Alen, která mi sekunduje a pomáhá s vokály.

Já jsem vás pohromadě prvně spatřil 17. listopadu na Václavském náměstí, kde jste v rámci Festivalu svobody zahráli tři písničky. Musím říct, že to byla velká palba. A ohromné překvapení.
Děkuju, kapela hraje skvěle, a mě to tedy moc baví. Teď se nejvíc těším do pražského Paláce Akropolis, kde ve čtvrtek 8. prosince představím nový Lenka Dusilová Band v plné síle a taky v sestavě rozšířené o trumpetistu Oskara Töröka a vizualistku Lindu Arbanovou. Ta koncert obohatí o vizuální projekci a efekty. Máme připravený koncertní repertoár, který je docela obsáhlým a svěžím náhledem na mou dosavadní tvorbu – přes moje sólové desky až po Řeku. Zazní i nová skladba Tmání, kterou jsem napsala pro stejnojmenný animovaný virtuální film režiséra Ondřeje Moravce.

Písničkář Vladimír Merta na festivalu Valašský špalíček.
Písničkář Vladimír Merta: Když lezu na pódium, nevím nic

Na vás je fajn, že pořád hledáte. A mimochodem, letos v létě na Křižíkově fontáně v rámci holešovického festivalu Metronome bylo vidět, že vás to období nuceného klidu pěkně nabudilo. Což ostatně čišelo i z hlavní hvězdy večera, australského rockera Nicka Cavea. Jak jste ty měsíce, kdy se nedalo normálně pracovat, vlastně přežila?
Probíhalo to ve vlnách. Někdy jsem se cítila paralyzovaná, ale člověk to musí brát jako zkoušku. Myslím to, co dělám, vážně? Pak přece musím vydržet. Překážky jsou a budou, to je konečně i téma Řeky: že nic není stálé, všechno je v pohybu a my se jen musíme přizpůsobit přirozenému toku událostí. Nepřihlížet jako pasivní diváci a nevnímat to jen tak, že nám někdo nebo něco bere naše zavedené jistoty. Osobně zrovna s tímhle celý život dost bojuju, je to zřejmě povahový rys. Znovu a znovu si musím opakovat, že nejsem oběť, ale že mi i ta složitá doba naopak poskytuje nějaké jiné, nové nástroje, s jejichž pomocí se můžu posunout, transformovat, zlepšit.

Nebýt pandemie, války na Ukrajině, krize a tak dál, myslíte, že by se tok vaší hudební řeky změnil? Třeba byste žádnou novou kapelu nestavěla, nebo aspoň ne tímhle způsobem.
Já jsem už během nahrávání Řeky věděla, že se chci pustit písničkovější cestou. Že chci tu svou další cestu sdílet s druhými muzikanty, a ne sama. Jen jsem nevěděla, jak to udělat… Myslím, že proces hledání a zkoušení až do tohoto momentu stál za to. Moji současní spoluhráči v Lenka Dusilová Bandu jsou o generaci mladší. Současným zvukem a celým svým přístupem dávají mému repertoáru úplně jinou jiskru. Navíc nejsou zatíženi ani mou, ani naší společnou minulostí.

Stejně jste odvážná, že jste do toho šla. S někým, s kým jste se sotva seznámila.
Poznávat nové muzikanty mi nevadí. Já to mám ráda. Jasně, že by bylo nejjednodušší jezdit pořád sama a hrát sólové koncerty se smyčkami a krabičkami. Zvlášť dneska, kdy se k nim uchyluje čím dál víc performerů. Ne že by mě tahle stránka mého tvoření nebavila. Ale občas se chci jako zpěvačka o někoho opřít. Zařádit si. A to umí kluci z Ochepovsky Project výborně.

Odvážné je vůbec něco takového v dnešní době rozjíždět. Živé hraní už nikdy nebude jako dřív, na mnoha místech se koncertní činnost skoro zastavila. Klubová kultura jde trošku do háje, leckde zkrátka nemají ani na to, aby kapelám garantovali základní věci. Průšvih s cenami energií, všichni toho za poslední dva tři roky mají plný brejle. Ideální doba začínat novou značku to fakt není. Na druhé straně máme s kapelou jasný záměr, tak si za ním pokud možno jdeme.

Richard Müller
Richard Müller: Lidé často mylně ztotožňují texty písní s mým osobním životem

Ono je taky napínavé sledovat, jak všichni – i ti zavedení, včetně Lenky Dusilové – znovu bojují o své diváky. Což musí být těžké, ale zároveň to může být i posilující.
Jasně. Jednou z pozitivních věcí, které covid do showbyznysu vnesl, je skutečnost, že i větší hudební jména vycházejí naproti svým fanouškům. V době pandemie jsem odehrála i několik bytových koncertů a uvědomila jsem si, že je pro mě nutností zůstat s lidmi v kontaktu. Sdílet s nimi hudbu naživo a klidně za nimi přijít až tak blízko.

To ale asi není to jediné, co teď bude jinak.
Velice dobře vnímám, že na naši hudební scénu nastupuje nová generace a začíná mít hlavní slovo. Objevuje se spousta nových platforem, způsobů, jak muziku šířit a sdílet. Procházíme obdobím, kdy se toho hodně mění – nejen na hudebním poli. A to je výzva. Buď se před tím člověk uzavře, nebo se pokusí porozumět tomu a neztratit se. Je nutné zůstat s těmito našimi dětmi v kontaktu, být s nimi v dialogu.

To je pro mě hodně silné téma. Pro mě jako ženu a matku, která je ve věku jejich rodičů, je hrozně důležité, ani ještě sama přesně nevím proč, aby věděli, že v tom nejsou sami. Že nejsme všichni idioti, kterým je jedno, jaké jim pro jejich kontinuitu vytváříme prostředí. V tomhle ohledu mám v sobě plno otázek. Bojím se o ně, hrozně jim věřím a zároveň cítím určitou vinu za to, v jakém stavu jim svět předáváme.

Lenka Dusilová 

Narodila se 28. prosince 1975 v Karlových Varech. Zpěvačka, skladatelka, kytaristka, hudební experimentátorka. Začínala v pražské rockové skupině Sluníčko, se kterou vydala eponymní album. Po odchodu ze Sluníčka založila kapelu Pusa – za skladbu Muka byla tehdy nominována na cenu Anděl.

V letech 1994 až 1997 spolupracovala se skupinou Lucie (hity Sen a Amerika). Roku 2000 získala Anděla v kategorii Nejlepší zpěvačka a vydala první sólové album. Hostovala na přelomové nahrávce Čechomoru s názvem Proměny, která se stala albem roku. K jejím dalším úspěchům patří projekty Eternal Seekers (2008) a Baromantika (2011–2014).

V roce 2020 se po delší odmlce vrátila náročným albovým projektem Řeka, za který získala tři ceny Akademie populární hudby. V současnosti vystupuje s novou kapelou Lenka Dusilová Band.