Nejprve bych se rád zeptal, jak se máte. Za poslední roky došlo ve světě i u nás k mnoha dramatickým zvratům. A vy sama jste si prošla těžkým obdobím, bojovala jste s nemocí. Už je lépe?
Určitě. Cítím to pod kůží. Posledních deset let pro mě opravdu bylo velmi namáhavých. Několikrát jsem musela zpomalit nebo se úplně zastavit, ale hudba mě pokaždé zase vtáhla do života. Musím říct, že kytara je cenná kamarádka. A muzika je absolutně zázračná.

Takže si své jubileum užíváte?
Já jsem si svou hudební cestu užívala vždycky, jen si jí teď asi víc vážím. Jako vodnář jsem docela složitý člověk. Vždycky jsem se cítila být rozkročená mezi klasikou a písničkářstvím. Zároveň se pohybuju v showbyznysu, ale zase jsem hodně zvědavá a baví mě i plno jiných věcí. Navíc pořád funguju jako máma. Dítě sice odrůstá, ale i tak jsem občas ráda doma. Opečovávám zázemí, nenudím se a jsem velmi akční.

„Při interpretaci některých textů cítím životní školu obzvláště silně,“ prozradila Lenka Filipová ve Story.
Lenka Filipová: Pár životních milníků za sebou mám. Byly pro mě zásadní

Konečně jsem k sobě našla klíč – k tomu, co chci vlastně muzikou vyjádřit. Vnímám, že na mě lidi zase chodí a že jsou v publiku nově zastoupeny všechny generace. Mí vrstevníci s sebou vodí jejich děti. Někdy dokonce místo rodičů přijdou jen ti mladší. Věkový průměr na mých koncertech je čtyřicet, padesát let. Někteří diváci mi pozorně koukají na prsty, po vystoupení se často podepisuju mladým nadějným kytaristům.

V minulosti jste coby klasicky vzdělaná kytaristka natáčela instruktážní videa. Napadlo vás pořádat vlastní kursy?
Až nebudu tolik večerů trávit na jevišti, chtěla bych se výuce hry na kytaru věnovat. Sama jsem na Pražské konzervatoři měla skvělé učitele – Štěpána Urbana a Milana Zelenku. A těch úžasných mentorů a kamarádů bylo ještě víc, od Štěpána Raka přes mého, jak já říkám, kytarového tátu Milana Tesaře až po Óscara Cácerese, u kterého jsem pokračovala ve studiu na Mezinárodní hudební akademii v Paříži.

Zdroj: Youtube

Vraťme se k vašim vystoupením. A k podepisování. Jak dlouhou autogramiádu po koncertě vydržíte?
Přiznám se, že někdy je to náročné, mnohdy náročnější než sám koncert. Ale dělám to ráda. Existují lidi, co na vás přijdou třikrát nebo čtyřikrát. S těmi už se znám a o to déle si pak povídáme. Mají zajímavé připomínky. Část publika je šťastná, že mě vidí ve svém městě, kde jsem třeba předtím dlouho nebyla.

Hraju v nejrůznějších prostředích, od zámků přes divadla a kina až po kostely. A mí fanoušci tam vydrží sedět dvě hodiny v zimě, zatímco já mám po sebou topení. Tak se jim snažím odměnit aspoň tím, že se s nimi potkám a prohodím pár slov. Stejně je to zázrak, že moje čtyřicet let staré písničky pořád fungují.

Snad za to můžou excelentní texty Zdeňka Rytíře, Pavla Vrby, ale i Pavla Šruta, Gábiny Osvaldové a jiných. Na textaře jsem vždycky měla štěstí. Jenže ani to nevysvětluje fakt, že se mi příběhy, o kterých zpívám, teprve dneska začínají dít.

Zvláštní. Zrovna jsem dočetl knižní rozhovor s Nickem Cavem, který mluví o tomtéž: že jeho písničky předcházejí život. Nejdřív je napíše a až potom se mu stanou.
Tuhle se mě někdo ptal, jestli jsem taková odjakživa. Jestli jsem už jako mladá holka chtěla zpívat uvážlivě, moudře, o podstatných věcech… Uvědomila jsem si, že i když jsem zamlada byla pěkné kvítko, tančila jsem, cestovala a byla hrozně kontaktní, písničky jsem si opravdu vybírala jako stará duše.

Specielně Rytířovy texty se mnou doteď neobyčejně souzní. Přitom je dneska zpívám s jiným nábojem, protože jsem je mezitím doopravdy prožila. Zatímco tenkrát mi je Zdeněk telefonoval do studia na poslední chvíli, takže jsem je stěží stačila pochytit. Ale co odevzdal, to mi mluvilo z duše. Škoda, že se ho nemůžu zeptat, jak to všechno dopředu věděl.

A jak se mohl tak přesně strefovat do ženského způsobu myšlení. Vždyť on pro vás psal, jako by byl druhá Jiřina Fikejzová, a nikomu to nepřišlo ani trochu divné.
Jednou mi napůl z legrace řekl: „Kdyby se tě novináři ptali, tak jim pověz, že jsem žil do čtyř let mezi samejma babama. Maminka, babička, sestřenice… Dokonce jsem mluvil v ženským rodě. Když jsem vyrostl, byl jsem normální, ale pak jsem začal psát pro Filipovou a zase se mi to vrátilo.“

Lenka Filipová
Lenka Filipová slaví sedmdesátiny. Navždy bude součástí příběhu Céline Dion

Říkáte, že jste dostávala texty za pět minut dvanáct. Znamená to, jste při práci schopná rychle reagovat na změny?
Na koncertech si ráda udržuju pestrost a nepředvídatelnost. Mám připraveno tak pětadvacet, třicet věcí a z nich vybírám podle podle naladění publika. Ale základ musí být daný. Jsem typ člověka, který potřebuje vědět, co dělá. Teprve pak můžu adekvátně reagovat. To mi připomíná, že kdysi jsem měla tu čest zažít slavného francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda. Když jednou přijel do Čech, pozvali mě na ambasádu. Při večeři jsme seděli vedle sebe.

Pardon, ale když jde o Bécauda… Snažil se vás ošarmovat?
Možná, trošku, byla jsem mladá, hezká… Většinu času jsme se ale bavili o muzice. Já ho měla nakoukaného z televize, takže jsem dobře znala moment, kdy na koncertech práskne víkem od klavíru. Vypadá to jako spontánní reakce…

Měl to však promyšlené.
Přesně. Stejně jako když si při zpěvu povolil kravatu nebo potáhl z cigarety. Přiznal se mi, že to se spoluhráči pečlivě nacvičují. Takhle já nepracuju, ale na koncertě mám taky ráda jistotu. Improvizace se hodí, když na jevišti zasáhne náhoda, což se stává. Každý sál je jiný, má odlišnou akustiku. Musíte se přizpůsobit podmínkám, i když nejsou optimální. Tak vznikají různé hudební perličky. A to může být někdy velká zábava. Naštěstí se mi nikdy nestalo, že by se podobné vybočení z normálu proměnilo v trapas.

Zdroj: Youtube

Působíte dojmem, že si za svými písněmi a alby potřebujete stát. Nicméně v případě vašeho debutového alba Zamilovaná, které letos vyšlo v reedici, to asi tak docela nešlo.
Po tom úplně prvním EP u Pantonu, kde jsem se skladbami Štěpána Raka na texty Vítězslava Nezvala a jiných autorů prezentovala spíš jako zpívající klasická kytaristka, jsem na svém prvním dlouhohrajícím albu pro Supraphon dostala možnost vstoupit do světa mainstreamu. A tím představit širokému publiku tu mou dvojkolejnost. Textař a producent Michael Prostějovský spolu se Stanem Regalem, skladatelem a muzikantem, původně z kapely Atlantis, mi pomohl vytvořit ten správný mix.

Bylo mi osmadvacet, snažila jsem se využít všech dosavadních zkušeností. Od hraní v divadle Semafor, kde jsem hostovala ještě jako studentka konzervatoře, až po angažmá u Karla Gotta, který mě právě na základě toho, že mě viděl v Semaforu, vzal jako hosta do svého pořadu. Dost mi pomohlo, že titulní píseň Zamilovaná, kterou jsem si přivezla z Francie jako dárek od jejího autora Francise Cabrela, byla velkým hitem tam a brzy taky u nás. Takže já jsem za své první EP i LP ráda. Díky nim vlastně můžu jet po obou kolejích až doteď.

Zpěvačka Lenka Filipová s francouzským písničkářem Francisem Cabrelem (rok 1988).Zpěvačka Lenka Filipová s francouzským písničkářem Francisem Cabrelem (rok 1988).Zdroj: Se svolením Lenky Filipové

Nutno říct, že vaše frankofilství tu popovou stránku přebilo. V době, kdy to v Československu nebylo běžné, jste měla přímý kontakt s Paříží. Já ale vím, že ještě dříve jste milovala americkou zpěvačku Joan Baezovou. Jak je to tedy s vašimi nejstaršími vzory a vlivy?
Vracíme se k vodnářům. Zase je to půl napůl. Jsem frankofil i anglofil, na magneťáku značky Sonet Duo jsem si pouštěla písničky Beatles. Taky spirituály – tuhle lásku jsem měla společnou s Karlem Zichem. K šansonu mě kupodivu nepřitáhla Édith Piaf. Bližší mi byli Jacques Brel, Georges Brassens… Hodně mě ovlivnili Georges Moustaki a Maxime Le Forestier. S ním jsem se poznala osobně, na jeho koncertě jsem se ocitla hned po příjezdu do Paříže.

A co Hugues Aufray jako typ moderního folkrockového trubadúra?
Ano, s Aufraym jsem dokonce zpívala na koncertě v brněnském divadle. Já dělala první půlku a on vystoupil jako host v té druhé. Měli jsme příležitost spolu mluvit. Už to byl starší pán, ale pořád velmi šarmantní. On je přece taky rozpolcený: sice se narodil jako Francouz, hudebně ale tíhne k Americe, Bobu Dylanovi… Nebo jsem měla moc ráda písničky Joea Dassina, který zpíval francouzsky, i když se narodil v newyorském Brooklynu.

Zpěvačka Lenny a rapper Marpo jsou nejen životními, ale také hudebními partnery. Nazpívali už několik společných duetů.
Lenny o příteli Marpovi: Inspiruje mě jeho talent, píle a schopnost se nevzdávat

Tím, že francouštinu a angličtinu vnímám na stejné úrovni, nedokážu říct, jestli mám raději Carole Kingovou nebo Juliette Gréco. Myslím, že proto jsem po letech udělala „keltské“ album Oppidum. Jakmile zazní tyhle staré galské melodie, naskakují mi – jak říkají Slováci – zimomriavky.

Měla jste husí kůži, i když jste jednu dobu natáčela české a moravské lidovky?
No jistě, já na nich vyrostla. Máma učila hudební výchovu, oba mí rodiče měli lidové písně rádi. Později mě k nim znovu přivedl Milan Tesař, který učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka a byl vynikajícím současným kytarovým autorem.

Pomohl mi vybrat ty lidovky, o kterých věděl, že mi sednou, a nádherně je pro kytaru upravil. To album asi nikdy v žádné reedici nevyjde, i tak jsem ale moc ráda, že jeho úpravy můžu hrát. Milan se mnou jednal jako s dcerou, nikdy mě nechválil, spíš mi vždycky vynadal, jak to zase hraju… O to větší pochvalou pro mě bylo, když mi řekl: „Pustil jsem si tu tvou desku v autě a musel jsem zastavit, protože jsem brečel.“

Karel Kryl
Písně Karla Kryla jsou po letech stále současnější. Naneštěstí

Čím jste na poněkud zprofanovaný český folklor vyzrála?
Nevím, asi jsem ho uchopila po svém, emotivněji. Nejspíš to bude kombinací všeho: barvy nástroje, barvy hlasu i způsobu interpretace. Milan Tesař jednou zmínil, že můj hlas „jde ke kytaře“. A za tenhle dar jsem vděčná. Kolikrát mi pomohl vybrat zatáčku, když už se moje muzika hodně blížila střednímu proudu. Pomohl mi odlišit se, být identifikovatelná. Doufejme, že i autentická. Jinak bych byla jedna z mnoha.

Ještě k té Americe: vy jste ji objevila dříve než Francii, což se tolik neví. Už v šestnácti letech jste vyjela s Brněnským rozhlasovým souborem lidových nástrojů (BROLN) na první zahraniční turné po Spojených státech a Kanadě. Byl to pro vás jiný kulturní šok, než když jste   v roce 1976 studovala pařížskou hudební školu?
Jako teenagerovi mi to rozšířilo obzory. Z Ameriky jsem si přivezla album dvojice Simon & Garfunkel, kterou jsem tímto objevila. Už jen zajít si v USA do obchodu s deskami a poznávat všechny ty nahrávky lidí, jako je James Taylor nebo Neil Young, to pro mě bylo jako sen.

Zdroj: Youtube

Taky jsem tam našla elpíčko britského klasického kytaristy a loutnisty Juliana Breama, kterého jsem jako malá holka poprvé viděla v Rudolfinu. To kvůli němu jsem začala studovat klasickou kytaru! V obchodě s nástroji jsem zase zírala na nejrůznější kytarové kapodastry. A co teprve, když jsem narazila na indiánské přívěsky! V tu chvíli se mi v hlavě spojilo tolik věcí… Já jsem snad v minulém životě musela být indiánka.

Mimochodem, mnohem později – asi před patnácti lety – se mi podařilo uskutečnit turné po Spojených státech a Kanadě, na které se mnou už jela i dcera Lenka. A hádejte, kam jsem ji vzala, jakmile jsme měli trochu volna? Na sjezd indiánských náčelníků v Albertě. Točila jsem si tu událost na kameru, ruka se mi třásla…. Brečela jsem dojetím, a hlavně štěstím, že jsem jí svou dávnou zkušenost mohla takhle krásně předat.

Lenny je jedna z mála českých zpěvaček s mezinárodní kariérou
Lenny: Agresoři si mě vždy vyhlídli, sebevědomí jsem si vybudovala až časem

A co jste cítila, když jste v roce 2021 uviděla obří portrét vaší dcery, zpěvačky Lenny, na největší reklamní ploše světa na Times Square v New Yorku? Dodejme, že streamovací služba Spotify tímto způsobem propagovala její singl Overdosed.Jasně že to byl nádherný pocit. Moc bych Lence přála, aby se jí i nadále dařilo jít si za svým, protože mladí to dneska mají těžké. Držím jim palce. My to taky neměli lehké, ale na ně teď zase číhají jiné, možná větší nástrahy. Někdy cítím, že se Lenčina a moje cesta tak trochu podobají. Z esoterického hlediska tomu rozumím.

Vydáním reedice alba Zamilovaná z roku 1981 se splácí jistý dluh. Ale co dál? Chtělo by to novou desku. Od vzniku té poslední uplynulo šest let.
Můžu prozradit, že připravuju nový singl. A opravdu už přemýšlím, jakým způsobem uchopit nové album. Vím, že by mělo být stylově pestré, taková všehochuť. Zatím ale mou hlavní náplní zůstávají koncertní vystoupení, která aktuálně uvádím pod názvem Řeka života.

Zdroj: Youtube

V nejbližších měsících mě moje nekonečné turné, jak mu soukromě říkám, zavede i na Slovensko včetně Bratislavy. Při větších koncertech se mnou bude na pódiu smyčcový oktet Brno Strings, se kterým dlouhodobě spolupracuju.

Nebudou chybět ani členové mého stálého tria: výborný klavírista Jára Bárta a Sean Barry se svou keltskou harfou, zpěvem, flétnou a dalšími nástroji. V Bratislavě navíc jako speciální host vystoupí Lenny, která k mé řece života neodmyslitelně patří.

Lenka Filipová

Narozena 14. února 1954 v Praze. Lásku ke kytaře zdědila po matce, která byla učitelkou hudební výchovy. Následovala LŠU u profesora Eduarda Šidly a poté studium na Pražské konzervatoři, které Lenka Filipová úspěšně absolvovala u profesora Milana Zelenky. Klasickou kytaru dále studovala pod vedením známého uruguayského profesora Óscara Cácerese na prestižní Mezinárodní hudební akademii v Paříži. Ve Francii získala smlouvu se společností CBS.

Přelomovým se pro ni stalo setkání s Francisem Cabrelem, od kterého převzala píseň Zamilovaná (česky otextoval Zdeněk Rytíř). Později s ním absolvovala dvě společná turné. V roce 1981 vydala tento svůj největší hit na stejnojmenném debutovém albu. Po návratu z Francie vystupovala s Hanou Zagorovou a poté s Karlem Zichem. Od třiceti let koncertovala s vlastní skupinou Domino. Natočila alba Quo vadis, Lenka, Řeka života a Částečné zatmění srdce.

V roce 1988 byla oslovena, aby reprezentovala Švýcarsko v mezinárodní písňové soutěži Eurovision Song Contest. Krátce předtím, než měla odletět, jí účinkování nebylo povoleno a s její písní vystoupila „náhradnice“ – tehdy ještě nepříliš známá Céline Dion. Vyhrála. Když pak roku 2008 Céline Dion zavítala do pražské O2 areny, vybrala si za svou českou předskokanku z mnoha adeptů právě Lenku Filipovou.