Úvodní skladbu Dirty White Boots z Lennyho letošní nové desky Strut doprovodila spíše komorní atmosféra. A ani u dvojky a trojky, hitů American Woman a It Ain't Over 'Til It's Over, nelze říct, že by hala zrovna bouřila. Na Lennyho výzvy ke zpěvu publikum reagovalo chladně, až místy nezaslepeného fanouška mohlo napadnout to ošklivé slovo – nuda.
Ale Američan, co má ve sbírce čtyři Grammy a hlas a kytarovou techniku od pána boha, naštěstí ví, co dělá, a jeho živá produkce má oproti studiové jiné tempo a posluchače si od jednoduchých rock'n'rollových šlapáků podmaňuje stále promyšlenějšími kompozicemi. Takže když v mnohaminutové úpravě skladby Sister přecházel od sedmdesátkových bluesrockových sól k šedesátkovému psychedelickému tripu, začali jste se i v druhdy neosobní O2 areně cítit jako doma, v pokoji s jedním z nejlepších kytaristů posledních desetiletí.
A tento pocit a radost rostly až do závěrečného, dokonalého překvapení, když se na scéně objevil ještě jeden takový hvězdný kytarista. Pražské publikum mělo to štěstí, že mohlo být svědkem unikátního jamu mezi Lennym Kravitzem a Carlosem Santanou. Sedmašedesátiletý Mexičan se přitom na scéně objevil jakoby úplně mimochodem. Ve chvíli, kdy se Lenny loučil a představoval svoji doprovodnou kapelu, zeptal se publika, v němž mnozí už pohledem na hodinky sledovali, jak stihnout nejbližší metro: Co si takhle dát trochu Santany?
A v ten okamžik spustil s překvapivým hostem hendrixovskou improvizaci. Pozornější fanoušci sice vědí, že vazby mezi oběma hudebníky jsou – ostatně, bubenice v Lennyho kapele je Santanovou partnerkou. Ale že by do Prahy dorazili společně a měli se potkat i na pódiu, tomu až na aparát, který technici na scéně připravili, nemohlo napovědět vůbec nic.
Zprvu chladnou show tak Lenny zakončil ve woodstockové atmosféře éry květin, kdy jste dorazili na koncert a jen tak mimochodem mohli potkat všechny ty, kteří se později dostali do učebnic dějin rock'n'rollu. A protože hity jako Fly Away nebo Are You Gonna Go My Way budou fungovat asi vždy, mohli jste nakonec vyrazit domů v požehnané náladě.
JOSEF JANDA
