„Na rocku jsem vyrůstala. Je to žánr, kolem kterého jsem dlouho našlapovala a v několika písničkách jsem se jej už dotkla. A vlastně i na přání fanoušků jsem se na nové desce vydala rockovější cestou,“ říká Lenny.

Před nedávnem jsme si povídaly o čtyřech zmiňovaných singlech, jimiž jsou Lithium, Overdosed, live. laugh. cry a Plastic Flowers. Teď jste je tedy doplnila o zbývající skladby, které na albu ukazují vaši živelnější stránku. Očekáváte překvapivé reakce?
Nevím, to se ukáže. Možná na lidi působím mile a stydlivě, nicméně na pódiu dostává prostor moje dravá stránka a nic mě nezastaví. Fanoušci na to slyší – ukázalo se to i v situacích, kdy jsme s kapelou hráli nejrůznější covery, třeba od Janis Joplin nebo Led Zeppelin. Nápad vydat rockovou desku mi už nějaký čas podsouvali, sama jsem o tom už dávno uvažovala, a tak jsem to konečně zrealizovala. Nad pianem tentokrát převážily kytary.

Jako největší nářez se mi jeví písnička Are You Happy Now…
Ta vznikla v liverpoolském studiu The Motor Museum. A myslím si, že jde nejvíc rockovým směrem, protože byla prostě první. Sloužila mi jako vodítko k tomu, jak formovat další muziku na album. Samozřejmě až na některé popovější výjimky, jakou je vyloženě pianová balada Friends for Life.

Francouzská šansoniérka Mireille Mathieuová
Šansoniérka Mireille Mathieuová: Zpívala jsem s Gottem a ochutnala trdelník

Album jste nazvala podle písně Heartbreak Culture. Je v tom nějaký vzkaz?
Od začátku mi to sousloví znělo hodně sloganovitě, cítím z něj velkou sílu. Vyjadřuje také to, v jaké době se deska rodila – na jedné straně je záznamem covidové doby, kdy dvě nebo tři písničky vznikly online, na dálku, a na té druhé je popisem stavu mé generace. Slovo Heartbreak značí, že jsme vlastně hodně citliví – myslím, že na rozdíl od generace mých rodičů jsme se o citech naučili otevřeně mluvit. Ale na druhou stranu jsme někdy až přecitlivělí, trošku zhýčkaní a vztahovační. Pomohl tomu i internet, kde se může vyjadřovat každý ke všemu. Takže je to taková generační výpověď.

Na vzniku písní jste spolupracovala s plejádou zvučných českých i zahraničních jmen. Například úvodní skladbu Superpower jste vytvořila s producentem Marcusem Tranem, podílel se na ní i váš přítel Ota Petřina neboli Marpo. Jak to probíhalo?
S Marcusem Tranem jsem měla už dlouho rozdělaných pár nápadů, ale nikdy jsme nic pořádně nedotáhli do konce. Až na písničku, kterou jsme udělali pro herní konzoli PlayStation (Through The Valley ke hře The Last Of Us, Part II.). Takže zkušenost spolupráce jsem s ním už měla. Marcus navíc úzce tvoří s Otou. Jednoho dne jsem se proto rozhodla pronajmout chatu v Čechách, kam jsme všichni tři odjeli pracovat, přičemž jsme si Marcuse rozdělili napůl. Chvíli dělal se mnou, chvíli s Otou, čehož jsem mohla být součástí, protože se mě třeba zeptali na nějaké textové rady nebo melodické postupy. A stejně tak se dostalo pomoci mně, když jsem se trošku prala s textem právě k písni Superpower, která je o ženě jako droze. Tam jsem objevila, že mi Ota naprosto zastane jakéhokoli songwriterského kolegu, protože ten text pošoupl správným směrem. Hodně nápomocný mi byl i hudebně – jelikož je výborný bubeník, vymyslel do té písně celou rytmiku. Ve výsledku je skladba společným dílem nás tří.

Zdroj: Youtube

Společné tvoření je trend, ale někteří umělci říkají, že to není pro ně. Protože mají pocit, že když si písničku nenapíšou sami, když nejde přímo z nich, tak to není ta opravdová výpověď. Jak to vnímáte? A v čem je pro vás společná tvorba dobrá?
Nemůžu s těmi lidmi nesouhlasit. Kdysi jsem taky tvrdila, že mi na mou věc nesmí nikdo sáhnout. Měla jsem pocit, že pokud najdu jen jednoho vyvoleného člověka, který se mnou hudebně souzní, budu mít obrovské štěstí. Je totiž opravdu vzácnost si s někým sednout natolik, že vznikne písnička, která je vašim otiskem, a nemuset dělat kompromis mezi tím, zda jsem to ještě já, nejsem už to já nejsem. Jasně, z hlediska počtu lidí, kteří na mé novince spolupracovali, u mě proběhla evoluce, protože jediného, koho jsem dřív ke svým věcem pustila, byl producent Ondra Fiedler. Ale pořád bych ty lidi spočítala na prstech dvou rukou. Takže si myslím, že je ten můj tvůrčí kruh rozšířený, ale za mě zároveň pořád uzavřený.

Některé písně jste tvořila a nahrávala v Berlíně. Jak to vzniklo, měla jste tam už v někom oporu?
V Berlíně jsem pracovala s holandským producentem tam žijícím, Isou Azierem, a členy jeho týmu – mix inženýrem Robinem Huntem, producentem Stephanem Cunym a právě i několika mladými songwritery. Byl to pro mě příval nové energie a inspirace. Okamžitě mezi námi všemi přeskočila jiskra. Do berlínského studia jsem se vracela několikrát a vlastně jsem si jej od Isyho půjčovala i pro práci s Ondrou Fiedlerem, který byl v té době v Berlíně. Tamní atmosféra na mě působila hrozně podnětně. Nemusela jsem se zaobírat tím, co bude k večeři, co mám ještě koupit v obchodě nebo jak vše zorganizovat… Zdá se to jako banální věc, ale člověka prostě to domácí prostředí v hlavě nějak svazuje. Zatímco když vyjedu ven, nemusím přemýšlet o ničem jiném než o muzice. A večer se jdu po celodenní práci ve studiu akorát vyspat. Tento způsob tvoření mi vyhovoval.

Cimbalistka a zpěvačka Zuzana Lapčíková
Ve folkloru se zpívá o tom, o čem se nemluví, říká Zuzana Lapčíková

Dalším ze zahraničních profíků, s nímž jste spojila síly při songu z desky s názvem Lithium, je Mike Shinoda z Linkin Park. Chtělo to hodně kuráže, když jste jej oslovovala ke spolupráci?
Naše setkání se datuje do března 2019, kdy jsem měla možnost předskakovat s mou kapelu jeho koncertu v pražském Fóru Karlín. Dokonce jsme si na pódiu dali i duet. Díky tomu Mike odkoukal celý náš program. Teoreticky ho to nemuselo zajímat, přece jen má umělec světové úrovně před svým vystoupením jiné starosti, ale všimla jsem si, že ho naše muzika zajímá, že s ní nějak rezonuje. Tudíž jsem se ho pak během našeho přátelského hovoru v backstage odvážila zeptat, jestli by s ním byla možná nějaká forma spolupráce. Řekla jsem mu, tehdy jsem to tak cítila, že mám občas trable najít lidi, kterým bych v tvorbě důvěřovala, kteří by písně zprodukovali tak, jak si přeju, a posunuli je o level výš. Následně jsme spolu vedli i emailovou konverzaci. Mike mě poprosil, abych mu poslala souhrn svých demo nahrávek, z nichž si po nějakém čase vybral právě písničku Lithium, pod niž se podepsal jako producent.

A přiznala jste mu, že vás kapela Linkin Park také formovala?
No určitě. Sama to trošku znám, že vás osloví nějaký člověk a říká: „Já jsem váš velký fanoušek.“ A potom, když se ho zeptáte, jakou písničku má nejradši, tak tápe. Ono je to někdy ošemetné. Ale Linkin Park jsem opravdu hodně poslouchala. Doma mám jejich cédéčka, rozpadlá z toho, jak jsem je pořád otvírala a zavírala. S muzikou Linkin Park jsem se zavírala v pokojíku, protože na mého tátu už byla nepochopitelně tvrdá. On si jel na AC/DC, Led Zeppelin, Deep Purple a Ozzym.

Čímž vás k hudbě těchto kapel přivedl. Je to zajímavé, protože jste přece jiná generace. Dnes už mladí Deep Purple nebo AC/DC moc neposlouchají, ne?
Netuším, jak to mají ostatní, ale já jsem na nich fakt vyrůstala. Táta mě vozil každé ráno do školy, až do nějakých dvanácti let, a v autě hrála muzika zmíněných kapel. I když jsme jeli třeba na nákup, prostě pořád. Pak už jsem začala jezdit do školy sama tramvají, ale pořád jsem tu hudbu měla ze sluchátek v uších. Táta se mnou absolvoval mnohé další věci – coby vášnivý lyžař mě naučil lyžovat, zároveň to byl takový námořník, takže jsme hodně jezdili i na loď do Chorvatska. Nebo jsem se s ním musela povinně koukat na Formule 1, na dokumenty o druhé světové válce a podobně, takže možná je ve mně i něco malinko klučičího. Ale mně to nevadilo, měla jsem to ráda.

Máte tu zkušenost z Anglie, kde jste žila a studovala. Jak byste to vyhodnotila, co vám to dalo?
Na Anglii strašně ráda vzpomínám. Spousta věcí, kontaktů a rozjednaných příležitostí se bohužel zpřetrhala vinou covidu. Ještě na konci roku 2019 jsem tam v jednom studiu nahrávala skladbu Wake Up. Už to vypadalo, že tam budu nějakým způsobem pracovat, pravidelně jezdit tam a zpátky, doma o víkendech koncertovat… Do toho ještě předtím nastal Brexit, který dělá všechno mnohem složitějším. Nicméně v té škole mi to nesmírně vyhovovalo, protože tam dokážou studentům vytvořit malé hudební zázemí, mini hudební branži v rámci velké branže, ale přitom vás kryjí. V tom smyslu, aby vás ještě „nesežrala“ velká vydavatelství, lépe řečeno lidé z nich, co se na vás chtějí nahrnout. Myslím si, že mě to v mnohém uchránilo. Jsem za ty zkušenosti hrozně vděčná.

Zpěvačka Taylor Swiftová na udílení cen americké televize MTV, 28. srpna 2022
Hudební ceny MTV znají vítěze. Uspěli Taylor Swift či Harry Styles

Nevím o žádném jiném českém interpretovi, který by měl posluchačskou základnu v Itálii jako vy. Stále si ji tam udržujete?
Ano, ale opět do toho vstoupil covid. Zrovna nedávno jsem se bavila s paní, která nám v Itálii zaštiťuje spolupráci a která s mým německým managementem komunikuje o mé nové desce. Říkala, že se hudební trh ve většině zemí změnil tím, že se buď bere na jistotu velké jméno celosvětového významu, anebo se sází na domácí interprety. A že není moc prostor pro nadšené objevování nových talentů. Ale tím, že už v Itálii singl mám, tak se to na mé fanouškovské základně projevuje, pořád mi zachovávají přízeň. Je to zjevné i ze statistik poslouchanosti písní. Kromě Italů v nich figurují i Němci a pak také lidé ze států, jako jsou Řecko a Rakousko. To mě strašně překvapuje.

Na 24. listopadu připravujete koncert do pražské haly O2 universum, který se konečně uskuteční po dvojím přeložení. Od jeho původního pojetí tím pádem ustoupíte…
Ano, budeme muset, protože původní záměr se vztahoval k předchozí desce Weird & Wonderful. S Matyášem Vordou, který vizuální stránku koncertu chystá, jsme se shodli, že už opravdu nemá cenu se k ní vracet, i když by ta původně zamýšlená květinová scéna vypadala krásně. Co se dá dělat, nesetkalo se to s dobou. Takže teď rozvíjíme nové nápady, o kterých ještě nechci mluvit. Každopádně se do O2 universa strašně těším, myslím, že přijdeme s něčím velkým. Jsem ráda, že mám kolem sebe skvělý tým lidí, kteří vynakládají na přípravy a celou koncepci koncertu tolik času a energie.

Zdroj: Youtube

V létě jste hodně koncertovala, s kapelou jste vystoupila i na jednom z největších hudebních festivalů v Evropě, budapešťském Szigetu. Jaký to byl zážitek?
Bylo to něco mimořádného. Pozvánka na Sziget přišla už v roce 2018, o rok později jsme všechno začali plánovat a pak to - zase vinou kovinu - v letech 2020 a 2021 ztroskotalo. Měla jsem proto velkou radost, že o mě a kapelu platil ze strany pořadatelů tohoto festivalu zájem a že jsme tam letos mohli konečně zahrát. Když jsem viděla, jak obrovskou návštěvnost Sziget má, okamžitě jsem pochopila, proč se ještě loni nekonal. Bylo by to pořád hrozně rizikové.

Je to jiný pocit, hrát pro mezinárodní publikum?
Určitě, zároveň ale platí, že se z toho člověk nesmí podělat. V publiku jsem mimochodem poznávala i naše posluchače s českými vlajkami nad hlavou, takže to bylo hezké. Tyhle velké festivaly miluju, protože si tak můžete ověřit, jak na vás lidé reagují. Nemůžete brát nic automaticky, protože v jednu chvíli hrají další kapely na jiných místech, pozornost všech je roztříštěná. Někteří návštěvníci třeba jen procházejí, ale když se zastaví a zaposlouchají se do vaší hudby, tak je to dobrý signál. Až jsem se divila, jak vás dokážou podržet.

Roman Horký
Roman Horký z Kamelotu: Text je pro mě osmdesát procent úspěchu písně

A co maminka, radí vám nějak coby skvělá hudebnice s vaší tvorbou?
Určitě, máma je skvělá. Naše tvorba se sice odlišuje, ale společně jsme nazpívaly duet Samotní nejsme nic, který zazněl v televizním seriálu Kukačky. Píseň složil David Solař a spoluprodukoval ji už zmiňovaný Marcus Tran. Angličtinu jsem v ní vyměnila za češtinu a musím říct, že to byla občerstvující změna.

Naznačujete tím, že byste někdy v budoucnu ráda zpívala i česky?
To asi ne, ale je možné, že někdy zase k nějaké podobné výjimce dojde.