Své nové album, na němž spolupracovala i hvězdná jména světové hudby, několikanásobná držitelka Ceny Anděl fanouškům představí při turné po rockových klubech, které bude mít šest zastávek. Do pardubického klubu Žlutý pes zavítá 7. dubna. Všech šest měst Lenny v minulých týdnech navštívila na svém „tour před tour“, aby utužila vztahy s fanoušky.

Máte za sebou svůj největší samostatný koncert v O2 Universum. Jaké to pro vás bylo?
Trošku strašidelné. Je to větší zodpovědnost než na festivalu, kde je člověk mezi mnoha dalšími interprety, nebo naopak na klubovém turné, kde cítí menší tlak. Měla jsem pocit, že musím mít vše pod kontrolou. Naštěstí jsem měla skvělý tým, takže pak už jsme si to jen užívali. Lidi byli skvělí.

Koncert kvůli covidu vyšel až na třetí pokus. Jaké to bylo, když jste to musela pořád odkládat?
Blbý. Už jsem nevěděla, jak mám lidem říct, že mi mají věřit, že letos už ten koncert opravdu bude. Ale když jsem s nimi mluvila, zmiňovali, že už ty lístky koupili hned na začátku. Takže dva roky čekali.

| Video: Youtube

Na koncertu jste usedla za klavír zavěšený na řetězech, přestože máte strach z výšek. Snažíte se své vnitřní strachy překonávat?
Určitě. Hodně jsem si oblíbila překonávání vlastní komfortní zóny. Dělám to i sportem, leckdy jdu za své limity. Chodím na box s holkami, které jsou docela ostré (smích). Člověk si tam nemůže moc ulevit. A dá se říct, že i tohle vystoupení bylo takové. Na druhou stranu jsem se tak starala o všechno ostatní, že nějaká výška… Nakonec byla taková tma, že jsem ani neviděla, v jakém patře jsem.

Vzhledem k inflaci teď mnozí lidé zvažují, kde ušetřit. Projevuje se to i u vašich koncertů?
Rozhodně. Bavím se o tom s kolegy často. Vnímám, že člověk musí vynaložit trojnásobné úsilí, aby lidi na ten koncert přilákal. Hodně českých interpretů se teď vrhlo na velkou O2 arenu. Dříve jsme tam chodili převážně na zahraniční kapely, z českých maximálně na Chinaski a Kryštof. Teď jsou tam interpreti, kteří jdou z klubu rovnou do velké haly. Je toho strašně moc. Přemluvit lidi, aby si koupili lístek zrovna na váš koncert, je taková challenge (výzva, pozn. red).

Jak tu challenge plníte?
Třeba touto tour před tour. Myslím si, že když člověk vyjede za lidmi, tak to ocení. Děláme videa z každého města, kde budeme hrát. Zároveň jsem požádala lidi o tipy, kam máme vyrazit. Zapojila jsem je do toho, takže mají pocit, že mi mohou něco ze svého města ukázat. Je to takové utužování vztahů.

Z malé haly se teď vracíte do klubů. Kde je vám lépe?
Všechno má své plusy a minusy. Co se týče zázemí, v klubu budete vždycky sedět na malé židličce někde v rohu a budete se líčit v polních podmínkách. Ale v hale, jako je Universum, je překrásné zázemí, kam se vejdu já a deset mých kamarádů. Co se týče publika, na festivalech víte, že vás lidé třeba neznají, takže musíte komunikovat jinak. Musíte být obrněná, že někoho vůbec nebudete zajímat a bude vám to dávat najevo.

Děje se to?
Spíš se stává, že někdo je posilněný alkoholem a má hlášky typu: Hobluj. Ale že by po mně někdo házel vajíčka, to se mi naštěstí ještě nestalo (smích).

Heartbreak Culture je vaší nejrockovější deskou. Byl to přirozený vývoj?
Určitě. Divím se, že řada kritiků je překvapena, že je to rockové album. Ale já jsem i před pěti lety vyhrála cenu za rockové album roku. Vždycky jsem tu rockovou hudbu měla v tvorbě implementovanou. Myslím si, že je teď i ve světě vlna míň syntetické muziky, dost to vychází z rocku a punkrocku, na nichž já jsem vyrůstala. Pro mě je to něco blízkého a možnost se vrátit do teenagerovských let. Chtěla jsem si to splnit a šťastnou náhodou to zapadlo do trendu, který je teď ve světě.

Na desce se podílela i taková jména jako Mike Shinoda z Linkin Park nebo britský producent Dan Lancaster. Jak k těmto spolupracím došlo?
Vtipné je, že Dana Lancastera jsem oslovila na Instagramu. Všimla jsem si, že o sobě navzájem víme. Okamžitě odepsal, bylo to jednoduché. Člověk někdy věci moc řeší. Říkala jsem si, že nejhorší, co se může stát, je, že napíše, že nemá zájem, nebo neodepíše. Naštěstí chtěl spolupracovat. S Mikem to bylo tak, že jsme byli vybraní jako předkapela na jeho koncertě v roce 2019. Jelikož jsem byla pozvaná jako host na jeden jeho duet, tak jsme se zapovídali, co dělám já a jak to mám s produkcí. Odvážila jsem se ho zeptat, jestli by neprodukoval mladé interprety, jako jsem já. Řekl, že by tomu byl otevřený. A v roce 2021 se ta spolupráce udála.

Měli připomínky nebo nápady, se kterými jste nesouhlasila?
Není to tak, že by byla nějaká obrovská neshoda. Spíš nepochopení směru písničky, ale to je naprosto běžné. S Danem se stalo, že první verze jeho produkce byla hodně elektronická, na mě až moc taneční. Takže jsem ho přemluvila, ať se zkusí přiklonit k rocku. Nestalo se mi, že by se někdo vyloženě urazil.

Ptala jsem se hlavně proto, jestli jste neměla strach se ozvat, protože jsou to velké osobnosti.
Producent Ondra Fiedler, který se mnou dělal i předchozí dvě alba, se ptal, co budeme dělat, když to Mike udělá tak, že se nám to nebude líbit. Samozřejmě tam ten ostych je. Ale jsme oba muzikanti a pohybujeme se v kreativní práci. Takže věřím, že i kdyby tam bylo něco, co by se mi nelíbilo, dokázali bychom to ve vší slušnosti vyřešit. A rozhodně bych se snažila se nebát to říct. Nejhorší, co člověk může na úkor své muziky udělat, je bát se říct názor.

Dlouhodobě se netajíte tím, že chcete mít úspěch v zahraničí. Otevírají vám takovéto spolupráce další dveře?
Určitě. Od vysoké školy, kterou jsem studovala v Londýně, jsem pochopila, že kontakty dělají kontakty. Za těch zhruba deset let profesionální kariéry jsem měla setkání, která dopadla tragicky, ale díky tomu jsem se zase seznámila s člověkem, s nímž spolupracuju dodnes. I v současné době jsem v kontaktu se spoustou lidí v zahraničí.

Zmínila jste studium v Londýně. V čem vás ta škola nejvíc posunula?
Nezažila jsem klasickou českou konzervatoř, takže ji nechci zpochybňovat. Ale vím, že přístup českých vysokých škol je daleko pragmatičtější a zaškatulkovaný. Lidi jsou odléváni do nějaké formy a až potom se hledají. Mají perfektní teoretické vzdělání, ale zároveň vlastní individuální kreativitu hledají až po škole.

Takže jste cítila větší volnost?
Přesně. V Anglii jsme měli i během studií dostatečný prostor, abychom si našli, co nás baví, a v tom se zdokonalili. Netrvali na tom, že musím znát notovou teorii úplně všeho, ale že mám nějaký žánr, klidně metal, ve kterém se můžu zdokonalit.

Klip k songu live. laugh. cry pojednává nejen o přátelství, ale také o životě handicapovaných. Ve vaší nejznámější písni Hell.o zpíváte o vnitřních démonech, Easy se týká toho, že vztahy nejsou úplně easy, v klipu je i náznak domácího násilí. Podobných témat bychom ve vaší tvorbě našly více.

| Video: Youtube

Snažíte se cíleně takováto témata otevírat?
Pro mě je muzika a textařina fascinující v tom, že si můžete vymyslet jakékoli téma. Leckdy prozradím něco ze svého života, ale zároveň je to pro mě svět fantazie, kde si můžu vymyslet pohádkový scénář. Klip k Easy na začátku nebyl myšlen až tak přes čáru. Ale na natáčení se to rozvinulo a nabralo to úplně jiný směr a význam. Překvapilo mě, u kolika lidí se to setkalo s osobní odezvou. Ženy mi psaly, že jsou obětí domácího násilí a snaží se z toho vymanit. A že jim ta muzika pomohla si něco uvědomit. Hell.o, na to jsem byla extrémně pyšná, protože text pramenil přímo ze mě a z toho, s čím jsem se v té době potýkala. U lidí se to hodně chytlo, až jsem byla překvapená, kolik lidí se s tím ztotožňuje. Někteří mi psali, že jim to pomohlo se dostat z nějaké situace.

Říkala jste, že vám ženy psaly, že prožívají domácí násilí. Co jim pak na to můžete odepsat?
Tohle jsem zaznamenala hlavně v komentářích na YouTube. Tam jich je tolik, že kdyby člověk měl odpovídat na každý, nedělal by nic jiného. Když mi někdo napíše na Instagram nebo na Facebook soukromou zprávu, tak na to odpovídám. Sama k tomu z vlastní zkušenosti nemám moc co říct a nechci dělat chytrou. Přítel dělal videoklip k tématu sebevraždy. Na konci je takzvaný disclaimer (prohlášení, pozn. red.) pro každého, kdo by se nacházel ve stejné situaci. To si myslím, že jsme měli udělat i u Easy a dát tam, že se lidi mohou obrátit na tuhle a tuhle linku.

Fotogalerie: Zpěvačka Lenny

Klip k Easy jste natočila se svým partnerem Otakarem Petřinou alias Marpem. Jaké to pro vás bylo?
Složité. I herecky. Máme vztah nějak nastavený a tyto věci se v něm nedějou. Takže když jsme pak natáčeli dramatické chvíle a koukali na sebe, začali jsme se smát. Nejsem herečka, zvládnu jen základní klipové obličeje. Musela jsem hodně hluboko v sobě najít danou emoci, ze které jsem vycházela. Něco, co mě zneklidňuje, vztek, smutek.

| Video: Youtube

Je to podle vás důležitý úkol kultury, aby dala prostor těmto tématům, o nichž se ve společnosti tolik nemluví?
Určitě. Za mě hranice, kterou zatím nepřekračuju, je politika. Nevěděla bych, jak to zformulovat, možná v nějaké metafoře nesvobody. Nejlépe se mi píše o osobních zkušenostech nebo o tom, co vidím u ostatních. Live. laugh. cry bylo původně o mojí hudební cestě a nakonec je o strastech životní cesty. Když jsme ten klip točili, měli jsme i asistenci od lidí, kteří nám říkali, jakým způsobem se handicapovaní v dané situaci zachovají, aby to bylo autentické. Je spousta možností, jak ta témata zpracovat.

Heartbreak Culture označujete za generační zpověď. Jaká tedy je naše generace?
Myslím si, že jsme citliví. U generace našich rodičů byla taková vojenská výchova, i já jsem byla vychovávána přísně. A mladší generace Z je podle mě zase až přecitlivělá.

Čím to je, že je naše generace citlivější, možná až křehčí?
To, co by dnes teenager nazval problém, by pro mou 95letou babičku byla sranda. Byli ve válce, na půdě sušili jeden uherák, který si rozdělovala celá rodina. Myslím si, že je to i takovými neproblémy. Nechci podceňovat problémy lidí, ale všímám si strašného tlaku sociálních sítí. Jsem vděčná, že jsem s nimi přišla do styku až ve 14 letech, kdy už jsem nějak měla zformované vědomí. Dnes do styku se sociálními sítěmi přicházejí děti v 9 letech a vůbec nevím, jak to zvládají zpracovat. Příliš brzy se srovnávají s ostatními. A vznikají problémy, nad nimiž by se moje babička pousmála. Ale naši generaci už zasahují. A generaci Z tuplem. Někdo z toho má traumata.

A není to dobře, že se o citech víc bavíme?
To je právě druhá stránka, která se mi líbí. Že i chlap v dnešní době vyhledá konzultaci s terapeutem. Že i kluk může plakat. Rozšiřuje se, že není za co se stydět a že je dobré emoce ukazovat. Myslím si, že u Čechů se na těch emocích musí dvakrát tak pracovat. Jsme hodně uzavření. Mám kamarády Američany, Italy a tam emoce lítají. My se bojíme komunikace, bojíme se podívat si do očí. Asi jsme z toho komunismu pořád takoví uťáplí.