K tvorbě nového alba o dvanácti položkách včetně bonusu Easy, jejž nazpívala s partnerem, rapperem Marpem, přistupovala Lenny bez předem daného zadání. „Původně jsem jakýsi koncept v hlavě měla. Pak se ale ukázalo, že nemá smysl se ho držet, protože v průběhu více než tří let, kdy jsem písničky tvořila, se mi rozsypal. V tu chvíli jsem si řekla, že s mým týmem budeme dál skládat a produkovat. A pak holt uvidíme, co z toho vznikne,“ sděluje Lenny.

Zrodilo se pestré dílko. Vytvořila jste si už teď k některé z písní zvláštní vztah?
Myslím, že se to dá říct o písni Figure It Out, považuju ji za hodně osobní. Zvláštní je na ní už to, že jako první existoval její název, což se v mém případě děje málokdy. S producentem alba Ondrou Fiedlerem a zpěvákem Marcelem Procházkou, kterého jsem měla v rámci studiových prací u ruky, jsme tak jednou jamovali a přišli jsme na hezký hudební motiv.

Říkala jsem si, že by k němu ten název mohl pasovat. Ten samý večer, ale už doma, jsem písničku dodě- lala, protože jsem cítila, že by měla vypovídat o mém životě, o lásce k muzice. A taky o tom, jak si v životě často myslíme, že máme nastavenou cestu, pak se ale stane něco, s čím jsme nepočítali. Lidé nám můžou radit, jak se ve kterých situacích zachovat, ale stejně si na to musíme přijít sami.

Od pomalejší skladby pojďme hned k té nejdivočejší NANANANANANA. Námět je váš?
Rockový námět té písně mi poslal Ondra Fiedler. Měla jsem jej v šuplíku asi rok a půl, protože jsem nevěděla, co s ním. Pořád jsem řešila, jestli mi vůbec sedne…

Ondra ale jednoho dne zavelel tak se předveď! No jo, říkala jsem si, zatnu se a něco na ten motiv složím. A když to nevyjde, tak budu definitivně vědět, že není určený pro mě. Dopadlo to tak, že ze spontánního nápadu vznikla píseň, kterou jsme nahráli čtrnáct dní před odevzdáním alba do výroby.

Co vás na té rozmanitosti nejvíc baví?
To, že jsem díky ní objevila kouzlo koncertování. Když jsem začínala, měla jsem strašné dilema. Chtěla jsem zpívat něžné písně za doprovodu piana, zároveň jsem si přála na pódiu běhat a řádit, mít prostě posluchače blíž k sobě. Obě ty polohy se mi povedlo skloubit, za což jsem moc ráda. Lidé už mě snad mají zafixovanou jako muzikantku, která jim dokáže zařídit show, ale na druhé straně je schopná vystupovat sama s pianem. Myslím, že je to ideální stav.

Deska vznikla v Česku, výjimkou je písnička Wake up, kterou jste natočila v Anglii. Jak to vzniklo?
Dostali jsme pozvání do Red Bull Studios buď do Berlína, kam jezdí většina českých kapel, nebo do Londýna. Vybrala jsem si tu druhou možnost, protože jsem srdcem anglická holka…

S tamním zvukovým inženýrem jsme písničku nahráli, ještě jsme přemýšleli o tom, zda jich tam rovnou neudělat víc. Ale nakonec jsem to zavrhla, protože jsem chtěla, aby byl ten náš výlet soustředěný na jedno téma. Už samotný fakt, že se můžu po čase do Londýna vrátit, tvořit tam a vše zdo- kumentovat, byl skvělý. Pro všechny z mého týmu to byla úžasná zkušenost.

Měla jste tam čas i na setkání s přáteli ze studií?
Bohužel ne, času zase tolik nebylo. Kdo mě ale ve studiích navštívil, byl můj učitel, který byl mým mentorem při mé závěrečné absolventské práci, jíž bylo album Hearts. Byl taky jedním z prvních, kteří slyšeli moji skladbu Hell.o, hodně jí fandil.

Nakolik necháváte producentovi volnou ruku?
Ondrovi jako producentovi samozřejmě důvěřuju, dokáže zachránit písničce „zadek“. Takovým příkladem je skladba Home, kterou jsem původně napsala v Berlíně s mým novozélandským kamarádem a písničkářem Chesterem Travisem a švédským skladatelem Kimem Wennerstromem. Z rukou německého producenta se mi ale vrátila v podobě jakési disco „tucárny“, což pro mě bylo odstrašujícím příkladem. Ondra jí ale dal až hiphopový beat, dal ji do podoby, v níž jsem ji chtěla mít.

Podařilo se vám albem sdělit vše, co jste měla na srdci?
Ano, myslím, že když se do něj lidé zaposlouchají, tak se o mně skrze různé momenty a pocity, o kterých zpívám, leccos dozvědí. Třeba písnička Forever je trošku romantickou výpovědí o dvou lidech, kteří spolu chtějí navždy zůstat. Ve skutečnosti byla složená pro moji babičku, kterou jsem nepoznala, protože zemřela sedm let před mým narozením.

Cítím k ní ale silnou vazbu máma říká, že jsme si podobné nejen fyzicky, ale máme i stejné povahové rysy. Takže s tou písničkou je to jinak, než jak by se mohlo zdát. Tím se mi podařilo vyjádřit všechno, co jsem chtěla, protože na albu zpívám o různých podobách lásky k babičce, k partnerovi, muzice, zároveň i o něčem, co jsem vypozorovala. Takže jsem spokojená.

Jaké máte s deskou plány?
Cokoli plánovat v této nejisté době je složité. Na co ale můžu pozvat, je prosincový koncert v pražské hale O2 Universum. V hlavě jinak nosím spoustu dalších nápadů, které bych chtěla zrealizovat, ale musíme si počkat, až se situace vrátí do normálu. Trošku mě mrzí i vůči kapele, které jsem to chtěla dopřát, že nemůžeme jet hrát do Itálie, což je takové moje druhé koncertní teritorium. Měli jsme pozvání k vystoupení i v Maďarsku a v Anglii, je to smutné. Hlavní ale je, že jsme všichni zdraví.