Příběh písně: Už se ten Tálínskej rybník nahání

Když se Tálínský rybník nahání (správně nadhání, tedy napouští), sahá voda k samému kraji obou jeho hrází, zpevněných kořeny dvojité řady dubů. Od jižní hráze ke vsi vede pěšina a po ní chodili – či stále chodí? – za děvčaty mládenci. Nás budou zajímat jen dva z nich: Jan Procházka, houslista z nedalekého Žďáru (u nich říkají „ze Žďára“) a jeho kamarád, klarinetista Martin Bláha z blízkých Maletic. Písničku složili právě oni. Otázka je kdy a jak. Prý je napadla roku 1840 jako dvacetileté. Kronikář Prokop Prokop ze sousedních Budičovic však příběh v polovině 20. století zaznamenal trochu jinak.

Změnil dějiny hudby. Most přes rozbouřené vody stojí pevně už půl století

Hudba

„Rád si poslechnu tu pěknou národní píseň Už se ten Tálínskej rybník nahání,“ píše, „když nám ji někdy rozhlas zazpívá, pro její krásu a lahodu a také proto, že byla složena v našem kraji, v nedale-kých Maleticích u Protivína. Tu si vždy vzpomenu na ty staříky, kteří tu žili ještě před 60 lety.

Ti dva kamarádi, kteří do té písně vložili kus svého mládí, byli později oba rolníky v Maleticích a dožili se vysokého stáří. Jeden se jmenoval Martin Bláha – zemřel roku 1900 ve stáří 82 roků – a druhý se jmenoval Jan Procházka – zemřel roku 1898, když mu bylo 84 let. Procházka, který býval výborným hudebníkem na housle a který se svým kamarádem Bláhou do Tálína za holkou chodil, ten tu píseň složil. Tak to mám ve svých poznámkách.“

Jiná verze praví, že Jan Procházka je autorem melodie, kdežto Bláha napsal text. Nebo slova poskládali společně? Bláha – nejen klarinetista, ale i skvělý zpěvák – měl nápěv upravit do valčíkového rytmu pro maletickou kapelu, v níž oba přátelé hráli. Podle Bláhovy nejmladší dcery Alžběty (provdané Procházkové!) byla píseň poprvé veřejně hrána a zpívána roku 1877 na posvícenské zábavě v Selibově.

Ceny Grammy zcela ovládla Billie Eilish. Hvězdy vzpomněly i na Bryanta

Hudba

Tak si to ujasníme: písmák Prokop sděluje, že se Martin Bláha narodil v roce 1818 a Jan Procházka roku 1814. Pokud by písničku složili v roce 1840, bylo by Bláhovi 22 let a Procházkovi 26. Pak ovšem trvalo dalších 37 let, než svůj hit představili světu. Respektive širšímu okolí, neboť jak dosvědčili pamětníci, ještě na začátku 20. století byla melodie známa jen v okruhu obcí kolem Písku a Protivína, kde se náš příběh odehrává.

S tím korespondují jiné výpovědi babiček a dědečků zdejších starousedlíků. Krásná skladba prý byla vzpomínkou na mladost a Jan s Martinem ji napsali v době, když už jako šedesátníci sedlačili v Maleticích. Tamtéž založili dechovku – tenkrát se u muziky hrálo ve složení housle, dva klarinety, dvě trubky a smyčcová basa. A pro její potřeby píseň upravili v souladu s dobovou instrumentací. K jejich slokám časem přibyla ještě jedna fanfaronská od trombonisty Jana Študenta z Pasek. (Zde ji uvádíme v závorce).

Frank Zappa i Pink Floyd. Archivy slavných se otevírají

Hudba

Nás ale budou zajímat ty původní o modrých očích. Komu patřily? Odpověď zní: Marii Anně Kovářové, vyhlášené krasavici a dceři prvního rychtáře obce Tálín Martina Kováře. Z poněkud nejasného textu (zřejmě jde o střihy způsobené lety ústního podání) vyplývá, že kdosi – buď zamilovaný chasník, nebo objekt jeho zájmu – vyřešil nešťastnou lásku tím, že se v Tálínském rybníce utopil.

Sukýnky se mně krátí

Motivace odmítnutého mladíka je jasná. Důvod, proč by měla do vody skákat milovaná dívka, se skrývá v metafoře „sukýnky se mně krátí“. Nejen v českém, ale obecně ve světovém folkloru jde o poměrně častý obraz, značící, že je žena v jiném stavu. (Viz americká lidovka Careless Love, v níž se zpívá: „Once I wear my apron low – Now I wear my apron high.“ „Kdysi jsem nosívala zástěrku utaženou pevně kolem boků – teď si ji musím uvazovat mnohem výš.“)

To dodává písni o Tálínském rybníku dramatický ráz. Nicméně skutečnost byla prozaičtější. Mařenka Kovářová do rybníka neskočila; odešla sloužit na faru do Heřmaně, načež se vdala do Štětic za bohatého sedláka. Dožila se dlouhého věku a je pochována na hřbitůvku u heřmaňského kostela sv. Jiljí. Její nápadníci Jan a Martin byli pohřbeni v Myšenci, kam příslušeli farností. Kdo by však hledal jejich hrob, bude mít problém: místní hřbitov je totiž plný Procházků a Bláhů.

Vladimír Mišík vede nominace na Anděly. Ve výběru nechybí ani Karel Gott

Hudba

Zprvu snad naši muzikanti spali svůj věčný sen na jiném, dnes už zrušeném hřbitůvku u kostela sv. Havla. Později mohly být jejich ostatky přeneseny na hřbitov nový. U zdi se nachází jeden z nejstarších náhrobků, jenž podle některých označuje místo odpočinku Jana Procházky. Kdo ví?