Příběh písně: Kde je sládek, tam je mládek

Příběh písně: Na tom bošileckým mostku

Ale asi bychom našli jen málo zemí, v nichž lidé zpívají u piva i o pivu s takovou rozkoší jako v naší domovině. Jiní to zase s chutí malovali například Mikoláš Aleš, jenž ilustroval verše zlidovělé písničky Kde je sládek, tam je mládek hned několikrát. Jednu kresbu vytvořil roku 1899 pro sládka pivovaru v Kladně-Kročehlavech, další najdeme pod názvem Pijácká v jeho Špalíčku národních písní a říkadel.

Z opery k operetě

Čím to, že se odrhovačka začínající slovy „kde je sládek, tam je mládek, tam je taky pivovárek“ vžila a jiné na totéž téma zapadly? Rozšíření skladby zcela jistě pomohl fakt, že se nesla na vlně kdysi velmi úspěšného divadelního představení. Veselá hra se zpěvy ve dvou jednáních, jejíž přesný titul zní „Pražští sládci, anebo: Kubíček dostane za vyučenou“, byla uváděna už před koncem 18. století.

V knize Czech Opera britského muzikologa a specialisty na českou klasickou hudbu Johna Tyrrella se dozvídáme, že hra měla zprvu operní charakter. V této podobě se příběh dočkal své první premiéry 28. září 1795 v pražském vlasteneckém divadle Bouda, sídlícím od roku 1792 v prostorách zrušeného kláštera irských františkánů (hybernů). Podle nich se místu začalo říkat U Hybernů.

Příběh písně: Je-li pak to pravda, nebo ne, že plyne dudáček po vodě?

Původní hudba skladatele Františka Vincence Tučka (celkem patnáct hudebních čísel, z toho sedm árií a osm sborů) se nedochovala. Zbylo jen libreto z pera Prokopa Františka Šedivého, které vyšlo poprvé tiskem roku 1819 „v úpravě Václava Rodomila Krameria“. O čtyři roky později se hra dočkala kompletní renovace byla proměněna v „singspiel“.

Cesta k Fidlovačce

Novou muziku složil Vincenc Barták, vystudovaný houslista a posléze učitel na pražské konzervatoři. V operetním hávu uvedl Pražské sládky prvně roku 1823 ansámbl Teisingerova divadla, což byl ochotnický soubor, který nechal hrát v prostorném obývacím pokoji svého bytu v Dlážděné ulici (přibližně na místě dnešního Masarykova nádraží) zámožný měšťan Václav Teisinger.

Mimochodem, Teisinger byl povoláním zahradník, ale ne ledajaký. Jeho neznámějším dílem bylo vybudování zahrady Kanálka na Viničných Horách, pozdějších Královských Vinohradech, pro vyhlášeného mecenáše kultury Josefa Emanuela hraběte Canala.

Příběh písně: Když jsem já šel tou Putimskou branou

Tvůrce veselohry Prokop Šedivý (17641810) byl v době, kdy se z jeho libreta stal průkopnický kus pražské lokální frašky, už více než desetiletí mrtev. Nedozvěděl se, kolik dalších adeptů českého divadelnictví na něj navazovalo včetně Jana Nepomuka Štěpánka (Pivovár v Sojkově, 1823) a začínajícího Karla Jaromíra Erbena. Ten s ochotníky v Žebráku, kde trávil prázdniny (a kde se zamiloval), nastudoval dvouaktovou veselohru Sládci. Premiéru měla tamtéž 27. března 1837 a byla jeho prvním a bohužel jediným uceleným dramatickým pokusem.

Dílka podobná těmto vycházela ze starší tradice lidových zpěvoher s řemeslnickou tematikou. Cech sladovníků, jenž byl v 19. století na vzestupu, se přímo nabízel. Pivo pil přece ve zdejších končinách každý. V případě Prokopa Šedivého šlo však spíše o výjimku. Podíváme-li se na soupis jeho prací, zjistíme, že mu byla bližší historická témata. České Amazonky aneb Děvčí boj v Čechách pod sprá-vou rekyně Vlasty, Mnislav a Světivina aneb Příběhové prvních obyvatelů okořského zámku, Zazděná slečna aneb Podivné příhody Marie z Hohenturu… To jsou jen některé z jeho výtvorů.

Na druhé straně po sobě zanechal i veselohru Masné krámy aneb Sázení do loterie či „vlastenskou hru“ Hrabě a rytíř Milislav aneb Tepličtí kováři. Je to ostatně logické: vždyť pokud chtěli divadelníci v oněch časech, pro náš jazyk a národ ožehavých, přilákat do hlediště česky mluvící publikum, museli promluvit jejich řečí tedy řečí dělnických profesí. Znalci upozorňují, že Šedivého fraška Pražští sládci svým stylem předjímala mnohem slavnější představení „ze života lidu“: Tylovu a Škroupovu hru Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, která se ocitla na českém jevišti koncem roku 1834.

Příběh písně: Píseň o ruským císaři a prajským králi

Není náhodou, že autor hudby k Fidlovačce (a k české hymně Kde domov můj, jež zde zazněla) František Škroup účinkoval v singspielovém provedení Pražských sládků jako herec. Dodejme, že sladovnická zpěvohra první, kterou soubor Královského-císařského vlasteneckého divadla v Boudě nastudoval sklidila velký ohlas a vedla k inscenování dalších kusů v tomto duchu (Rodina švejcarská, Vodař). Výtěžek z představení byl věnován ústavu pro vdovy a sirotky sloužících.

Můj zlatý korbelíčku

A o čem Pražští sládci pojednávají? Jan Trojan v knize České zpěvohry 18. století shrnuje děj takto: „Majitel pražského pivovaru Chmel hodlá provdat svou dceru Aničku za vrchnostenského úředníka a syna Kubíčka oženit s dcerou svého známého boháče. Dcera však má známost s podstarším a syn miluje jeho sestru, šenkýřku Madlenku. Kubíček má dostat za vyučenou, aby si mohl vzít Madlenku, a podstarší (zaměstnanec v pivovaře sloužící pod starším sládkem pozn. aut.) si klade podmínku, aby se směl oženit s Aničkou. Sládek se zdráhá, avšak záležitost rozřeší vizitátor, který se objeví v pivovaru. Pivovarská chasa se postaví za oba milence u vědomí své stavovské hrdosti a sládek nakonec oběma párům požehná.“

Na úspěchu hry měla jistě lví podíl skutečnost, že libretista i skladatelé využili v hudebních výstupech motivy z lidových písní. Sborový zpěv Kde je sládek, tam je mládek k nim evidentně patří.

Příběh písně: Umrlec (Když sa Janko do vojny bral)

Zmíněný Erben ve sbírce Prostonárodní české písně a říkadla (kde píseň eviduje pod lakonickým názvem Pivo) uvádí, že nápěv pochází z Hradecka. Podotýká též, že závěrečná sloka ta, která začíná slovy „pivo píti, vlasti žíti, řeč a krále slušně ctíti“ vznikla dodatečně. „Poslední tato sloha jest teprv nedávný přídavek,“ píše, „ale poněvadž se vůbec ve společnostech zpívá, nechtěl jsem ji pominouti.“

Erbenova antologie pochází z roku 1864 je tedy otázka, nakolik v té době ještě v lidu žila původní lidová písnička a do jaké míry se do orální tradice otiskla populární melodie z veselohry Pražští sládci. Tak či tak je zajímavé sledovat, jakou roli tento zpěv v libretu vlastně hraje. Je vyvrcholením prvního výstupu, při kterém sedí zaměstnanci pivovaru u stolu, na němž se skví veliký korbel hádejte čeho. Přítomni jsou podstarší, hvozda (ten, kdo hvozdí neboli suší naklíčený ječmen v pivovarské věži čili hvozdu), sladomel (mlynář, jenž podle potřeby rozemílal vyrobený slad) a mládek (dnes bychom řekli mladší technolog v tradičních provozech časem se z něj může stát stárek).

Kubíček sedí stranou na nůši. V jednu chvíli vyhrkne: „Ach, můj zlatý korbelíčku, dám ti srdečnou hubičku, dokáži, jak rád tě mám, v oči se ti podívám!“ Načež začnou všichni unisono zpívat: „Kde je sládek…“ Atd.

Příběh písně: Už se ten Tálínskej rybník nahání

O Prokopu Šedivém toho už dál moc nevíme. „Narodil se dne 4. července 1764 na Starém Městě,“ informuje Jakub Arbes ve své Billanci původní dramatické literatury české. „Kdy a kde zemřel, není známo. Otec jeho, jménem Kašpar, byl sládkem a pražským měšťanem…“ Vida, tak odtud vítr, resp. vůně sladu vane!