Matador české hudební scény Luboš Pospíšil bilancuje. Narozeniny sice oslaví až v září, už teď mu ale Supraphon vydal „krabičku" prvních jeho šesti podstatou sólových alb – konkrétně Tenhle vítr jsem měl rád (1983), Love Prayer (1983), … a nestřílejte na milence (1986), Jsem v tom (1987), Třináctá komora (1991) a Vzdálená tvář (1993). Exkluzivní box Exit 1, jehož vizuální podobu zpracovalo studio Karla Halouna a Luďka Kubíka 3. dílna, uzavírá sedmý disk pojmenovaný Kráska v nesnázích, který mapuje sebrané singly z let 1978-86, tj. 16 písní + Veřejný vítr (z kompilace Posloucháte Větrník). Jednotlivá alba navíc doplňuje speciální booklet, jenž na dvaceti čtyřech stranách nabízí výběr z písňových textů, archivních fotografií a jiných dokumentů doby. Vydání první části albového kompletu se promítá i do právě probíhajícího turné Route 66, které Pospíšil jede se svou kapelou 5P, do níž patří Pája Táboříková (bicí), Mirek Linhart (elektrická kytara), Ondřej Fencl (klávesy) a Martin Štec (baskytarista).

Celkově má Luboš Pospíšil na rok 2016 v plánu kolem stovky koncertů, z nichž více než polovinu hraje společně se svými 5P, ostatní pak v duu či sólově. Kompletní výčet je na: www.lubospospisil.cz/koncerty/.

První část kompletu vašich alb Route 66 – Exit 1 / 1978-1993 jste v březnu pokřtili v pražském Paláci Akropolis. Povedl se večer podle vašich představ?

Večer se určitě povedl. Přišla spousta příznivců a atmosféra byla výborná. Hostem byl Vladimír Mišík, který měl krátce předtím zdravotní problémy, ale přišel a zazpíval skvěle. Osobně mě velmi potěšilo, že se objevil Pavel Šrut. Večer se mu moc zamlouval a údajně se „rozjařil". Komplet CD jsme nekřtili šampaňským, ale vínem. A tak jsme se nepřilepili ani k podlaze, ani k nástrojům.

Jak už zaznělo v mnoha rozhovorech, tím kompletem slavíte – vskutku stylově – vaše letošní 66. narozeniny. S nápadem na jeho vydání přišel sám Supraphon? Muselo vám to udělat radost…

Minulý rok jsem narozeniny neslavil, a tak vznikla jakási kolektivní myšlenka, že by se slušelo oslavit 66. životní patník nějak netradičně – „on the road". A tak je na světě první část kompletu, obsahující songy z let 1978 – 1993. Nikdy jsem se nějak razantně zpátky neohlížel, ale v tomto případě jsem udělal výjimku. Musím říct, že mě potěšila jistá síla repertoáru, který jsem jaksi „zavinil". Tím chci naznačit, že radost mám.

Jaké to pro vás bylo – znovu se procházet alby, z nichž některá vycházejí ve formátu CD poprvé? Vybavovaly se vám nějaké zásadní vzpomínky spojené se vznikem těch desek, potažmo některých písní? Mají třeba ty vzpomínky něco společného?

Značná část tohoto kompletu vznikla za minulého režimu. A tak si občas vzpomenu na potíže, zákazy a obstrukce, které už od dob C&K Vocalu často patřily k naší „existenci". O to víc mě těší, že právě textovou sílu se tehdejším hlídačům nepodařilo nijak zásadně oslabit. Připomínám, že Pavel Šrut byl tehdy zakázaný básník a Ladislav Kantor či Jan Hedl Sahara rozhodně nepatřili mezi vítané hosty. Jinak příjemných vzpomínek je samozřejmě obrovské množství. Dnes chodí pamětníci, kteří většinou začínají rozhovor: „A pamatuješ jak…" Musím se pochválit – zatím pamatuju.

Po tom kompletu fanoušci dlouho volali, stačí si jen projít jejich poznámky pod vašimi písněmi na YouTube. Objevují se tam i povzdechy typu – „krásné mládí bez počítačů, zato plné mejdanů a vášnivých lásek!" A je to tak – časy se prostě mění. Je vám někdy po těch minulých smutno?

Myslím, že je docela přirozené, že lidé jsou v daném věku zasaženi jistou dávkou nostalgie. Ale rovněž si myslím, že od konce padesátých let až někam k polovině let sedmdesátých prožívali tehdejší „mladí" po celém kulturním světě dobu, která se už nikdy neobjeví. A o tom, jak prožívají dnešní mladí současné mejdany a lásky, něco vím. Jsem stále poblíž.

A líbí se vám dnešní doba plná těch počítačů a dalších technických vymožeností? Má pro vás v něčem navrch?

Textař a básník Pavel Vrba kdysi prohlásil: „Já už to dopíšu rukou." Já patřím k těm, kteří nepodléhají euforii z překotného technického vývoje, ale i k těm, které technika občas „donutí". Ještě nedávno jsem zjišťoval, co to je ten tablet. No a už ho mám. Myslím, že nejsem sám, kdo o užitečnosti počítačů nepochybuje, ale i já tvrdím, že se stále rychleji dostáváme do doby, kdy technika bude rozhodující součást neskutečných celosvětových malérů.

Vůbec je obdivuhodné, že jste si během čtyřicetileté hudební kariéry dokázal udržet posluchače, mnohé další, mladší si určitě získáváte. Je to tak? Vidíte je v publiku?

V minulosti jsem několikrát konstatoval, že jsem rád, když na mé koncerty chodí lidé vnímaví, kulturní. Dnes dodám, že rád oželím většinovou masu, která bezpečně navštíví kulturní „konzum". A u mladých lidí je to vlastně podobné. Většina se řídí současným (často zcela nemoderním) populárem, který pod tlakem servírují komerční rádia. Je zde však značný počet mladých, kterým to nevyhovuje a hledají. Vlastně bych měl těmto rádiím poděkovat, že mě na koncertech „zásobují" výbornými mladými lidmi.

Spolupracoval jste s mnoha autory. Čemu připisujete, že se dokázali trefit do vašich představ o tom, co chcete zpívat? Co je to za pouto, co mezi vámi a textaři funguje?

Vždy jsem tvrdil, že spolupracuji s lidmi, které dobře znám. Autory textů jsem už částečně zmínil. Ale musím ještě jmenovat autory hudební. Otu Petřinu, Petra Skoumala, Bohouše Zatloukala a další, snad i sebe. I když nás někteří již příliš brzy opustili, pro mě jsou alespoň tímto kompletem stále přítomni. Nějaký „trafikant" v parlamentu nedávno prohlásil, že rock není kultura. Myslím, že je to pro nás a zejména pro Pavla Šruta (cena Jaroslava Seiferta za poezii, cena Karla Čapka, státní cena za literaturu, pozn.) signál, že jsme byli na dobré cestě. A o tom snad i Route 66 je.

Pracujete i na nových písních? Máte nějaké v šuplíku?

Zatím pro mě není výhled do budoucnosti aktuální, ale na přelomu září a října tohoto roku vyjde druhá část kompletu. Tam se něco nového objeví.