Titulní písnička alba Tenhle vítr jsem měl rád nezestárla, ačkoli je jí už čtyřicet let. Tehdy na počátku neblahých osmdesátek působila zadumaná balada Oty Petřiny a Ladislava Kantora asi dost zvláštním dojmem. Elpíčko hned zmizelo z pultů – a to se nebavíme o dnešních nákladech, ale o pěkné haldě vinylů.
Vzpomínám si, že to byl tenkrát trošku fofr, v nakladatelství Supraphon s tím až tolik nepočítali. Vydání alba směřovali k okurkové sezoně a mysleli si, že není potřeba se mu nijak zvlášť věnovat. Potom byli velice překvapeni, že celý poadesátitisícový náklad zmizel z pultů prakticky okamžitě. Jiná věc je, že další kusy nedolisovali, takže jsem si zase rychle uvědomil, kde žiju.

Co ten úspěch vlastně způsobilo? Kvalita, štěstí, dobrá konstelace?
Já jsem už v sedmdesátých letech vedle koncertování s C & K Vocalem objížděl sólově kluby. A písničky, které se potom objevily na albu, jsem tam běžně hrával. Musím říct, že ty kluby byly většinou zaplněné, takže lidi měli předem určitou představu. Sice jsem ještě zpíval v C & K Vocalu, ale kolovala zvěst, že odejdu. Svůj odchod jsem de facto ohlásil už v roce 1978, kdy jsem vydal první sólové singly. Díky nim se fanoušci měli na co těšit.

Luboš Pospíšil - Tenhle vítr jsem měl rád: 

Zdroj: Youtube

Když se řekne náklad 50 000, zní to jako pohádka. V té době to ale bylo celkem normální. Nebo ne?
Vzhledem k tomu, že jsem nebyl jako zpěvák všeobecně známý, mnoho lidí to překvapilo. Včetně části recenzentů, kteří o desce psali – ti mě vlastně taky neznali. Něco jiného byla samozřejmě redakce časopisu Melodie, kde o mně velmi dobře věděli, už proto, že ty moje tři nebo čtyři singly obsazovaly v jejich žebříčku první příčky. Ostatní ale museli být kapánek zmatení. Snad i proto Supraphon, když jsme zažádali o reedici, jednoznačně odmítl s odůvodněním, že se to neprodá.

Jak se stal ze sboristy C & K Vocalu sólový písničkář? Šlo o návrat ke kořenům?
Do C & K Vocalu jsem nevstupoval jako zpěvák. Umělecký šéf Ladislav Kantor mě oslovil s tím, abych soubor doprovázel na kytaru. Zbytek skupiny v podstatě ani nevěděl, jak zpívám, protože jsem se v tomhle směru nijak neprosazoval. Ze začátku měli dokonce vytipovaného člověka, který by jim ten třetí hlas obstaral. Už byl s nimi i na fotkách, ještě je mám doma někde schované.

Pak ovšem došlo k poměrně razantní změně repertoáru. Původní linie, kdy C & K Vocal představoval jakousi béčkovou obdobu Spirituál kvintetu, najednou zmizela. A to ze dvou důvodů. Láďa Kantor se v místě, kde bydlel, seznámil s kytaristou a skladatelem Otou Petřinou. Čímž začala jejich spolupráce, která se zvláště pro mě vyvinula velmi pozitivně. Druhým důvodem bylo, že jsme se ve studiu potkávali se spoustou jiných muzikantů, hlavně s lidmi kolem Vladimíra Mišíka i s jeho producentem Hynkem Žalčíkem.

A ten Kantorovi doporučil, že by pro C & K Vocal bylo fajn, kdyby se na instrumentální stránce podíleli osvědčení hráči typu Pavla Fořta, Pavla Větrovce nebo Vladimíra Gumy Kulhánka. To mi vyhovovalo, nechal jsem kytaru kytarou a rozhodl jsem se, že se do toho zpěvu zkusím obout. Ota Petřina to uvítal a celé se to začalo realizovat.

Ikona newyorské avantgardy Laurie Andersonová patří k hvězdám podzimního programu Divadla Archa
Laurie Andersonová: Tenhle svět nedává smysl, ale to je ok

Váš kolega z branže Michal Prokop, kterého Kantorova tvůčí vize také ovlivnila, si musel při přípravách legendárního LP Kolej Yesterday nejdříve ujasnit, co od své další kariéry žádá, kam bude směřovat. Jak to bylo u vás? Věděl jste okamžitě, co od sólové dráhy chcete?
U Michala Prokopa šlo o poněkud odlišný vývoj, protože on byl jednoznačnou hvězdou už na konci šedesátých let. Jestliže se řeklo „soul“, každý věděl, že Michal je jediný, kdo tady tuhle muziku doopravdy umí. Potom na spoustu roků, dá se říct, vymizel, ani jsem pořádně nevěděl, co dělá.

Až když jsme měli skoro hotový tým pro desku Tenhle vítr jsem měl rád, přišel Láďa Kantor s tím, že se písnička Petra Skoumala a Pavla Šruta Kolej Yesterday, kterou jsem hrával a měl jsem ji dost osahanou, využije právě pro Michala Prokopa. Což považuju za logické, i když mi Michal říkal, že měl zprvu potíže trefit se do civilního projevu Skoumalova demosnímku. No ale dopadlo to tak, jak to všichni známe, čili výborně.

Michal Prokop - Kolej Yesterday: 

Zdroj: Youtube

Michal Prokop musel hodně ubrat ze svého soulového nátisku. Na Koleji Yesterday se z něj stal tak trochu vypravěč – radikálně odlišný od „shoutera“, jakým býval v éře svého alba Město Er.
Pro mě to zase taková změna stylu nebyla. Poslouchal jsem hardrockové kapely: Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath… A říkal jsem si, že když už prorazit, tak s něčím podobným. Toužil jsem dělat muziku, kterou jsem hrával koncem šedesátek se svými prvními kapelami v Čáslavi a Kutné hoře.

Dovedete si představit, že jsem zamlada dokonce zpíval Paranoid? Text se, pravda, originálu moc nepodobal. Ale snažili jsme se. To byl mimochodem opačný přístup než v C & K Vocalu. Jiří Cerha říkával, že cizí muziku ani moc slyšet nechce, protože se bojí, že by ho to jako autora ovlivňovalo. Tenkrát jsem mu to spíš rozmlouval, ale po mnoha a mnoha letech jsem došel k názoru, že udělal dobře. Zachoval si tak opravdu velkou míru originality.

Kdekdo zná historku o tom, jak vznikl text k písni Kolej Yesterday. Básník Pavel Šrut ho napsal podle vašeho vyprávění o skutečném životě na vysokoškolských kolejích. Dělali jste to tak často? Inspiroval jste své autory, nebo jste jim dával volnost?
Ano, Pavel vymyslel slova ke Koleji Yesterday na základě debaty se mnou. U Ládi Kantora to bylo bylo jiné. Už v C & K Vocalu a potom i se mnou vytvářel textový model, v němž se zaměřoval na méně osobní témata. Stěžejní, generační záležitosti. Když se tam nějaká osobnější věc vloudila, ne vždycky to souznělo s tím, co jsem žil. S tím jsem se pak těžko srovnával.

Třeba jsem mu říkal: „Proč mám zpívat písničku, co se jmenuje Léta jsem měl rád velký holky, když jsem je ve skutečnosti nikdy rád neměl?“ On nad tím jen mávl rukou, že je to přece jedno. Nakonec jsem se k tomu postavil tak, že pouze interpretuji jeho pocity a jeho vidění.

Vy a vaši spolupracovníci jste se mnohokrát nechali vést literaturou. Připomenu píseň Kaleidoskop Ray Bradburyho z roku 1978. O knize, která je i pro mě hrozně důležitá. Koho z vás oslovila nejvíc?
To bylo moje zadání, četl jsem hory science fiction a přesně jsem věděl, o co jde. Ale tahle písnička měla původně jiný text. Ota Petřina ji otextoval pod názvem Meyrinkův Golem. To cenzoři bez milosti zarazili: Meyrink se nevyučoval, stejně jako Kafka. Ani o jednom z nich se zpívat nesmělo.

Slovenská písničkářka vystupuje s formací Trojka Z. H.
Písničkářka Zuzana Homolová: Z násilí se ženy potřebovaly vyzpívat

Jak přijal režim album Tenhle vítr jsem měl rád?
Ve vysílání pro masy se moje skladby vyskytovaly sporadicky. Tehdy neexistovaly specializované stanice jako Radio Beat. Ale některé z mých věcí se hrály, to musím objektivně přiznat. Zejména z mé druhé desky …a nestřílejte na milence nebo z třetího alba Jsem v tom. K nedoporučovaným písním patřila skladba Dvě tváře: Jekyll a Hyde. Ta se v rádiu neobjevila.

Viděno zpětně, jak tedy vzpomínáte na osobnosti, které vám pomohly nastartovat sólovou kariéru? Ladislav Kantor a Ota Petřina – dvě veličiny, každá přiměřeně složitá.
Vím, že řada lidí, kteří prošli C & K Vocalem, byli ze strany Ládi Kantora zvyklí na tvrdší zacházení. Ale já jsem to tak neměl. My jsme měli dohodu, že když mi něco nebude vyhovovat, tak se toho nezúčastním.

C & K Vocal chodil do studií zpívat sbory spoustě jiných interpretů a já jsem si určil, že zazpívám jen lidem, kteří jsou mí kamarádi nebo kterých si vážím. Tak se stalo, že jsem se objevil na desce Petra Nováka. Vladimíru Mišíkovi zase přizvukuju v závěru písně Proč ta růže uvadá na text Jiřího Suchého. Ale pak byly osoby, kterým bych nezpíval nikdy.

Přiznám se, že jsem netušil, že má vaše debutové album anglickou verzi. Co si o tomto exportním arktiklu, nazvaném Love Prayer, dnes myslíte?
V té době jsem měl na dozor studenta z Anglie, který u nás studoval slovanské jazyky. Byl to pankáč klasického britského střihu. Dlouhý kožený kabát, okované boty… Když jsem s ním šel po Václaváku, trošku jsem se bál, protože si ho každý policajt důkladně prohlédl. No a ten mi hlídal výslovnost. Někdy jsem byl přesvědčený, že danou větu vyslovuju špatně, ale on mě chlácholil: „Ne, to je v pořádku, na Jamajce to neřeknou jinak.“

Operní pěvkyně Dagmar Pecková zahajuje na světových pódiích už 43. sezonu.
Operní pěvkyně Dagmar Pecková: Statická diva na forbíně je minulostí

Přímým kontaktem s anglofonním světem na české verzi alba je zhudebněná báseň Roberta Gravese v překladu Pavla Šruta, o kterém jsme se už párkrát zmínili. Předtím jste se neznali?
Koncem sedmdesátých let, kdy vyšla v Pavlově přebásnění sbírka Roberta Gravese Příznaky lásky, jsem si říkal, že bych se s tím člověkem velmi rád setkal. Ale Ladislav Kantor na něj neměl spojení, ani se s ním neznal. Takže jsem oslovil kritika Jiřího Černého, a ten mi na něj dal kontakt. První věc, kterou jsem mu zhudebnil, byla Gravesova báseň Ten zcela tvůj způsob.

Ve stejné době se na Gravesovu sbírku zaměřil skladatel Petr Skoumal, takže jsme se skamarádili i s ním. Vznikla píseň Kráska v nesnázích – Gravesův erbovní text, ke kterému Petr dělal muziku. Předtím jsem četl Gravesovy romány, hlavně jsme tu znali jeho knihu Já, Claudius. Ale že je Robert Graves i básník, to pro mě objevil až Pavel Šrut.

Luboš Pospíšil - Kráska v nesnázích: 

Zdroj: Youtube

Mezi lety 1983 a 1988 jste prožíval zlatou éru. Pak nastal útlum, který trval až do druhé půlky let devadesátých.  To neznamená, že byste nic nenatočil, jen mě to míjelo. Například si vůbec nevzpomínám na album Třináctá komora, které jste vydal v roce 1991.
Je zajímavé, že to album mělo docela vysoký náklad: deset tisíc kusů. Přesto zmizelo. V rádiích se z něj skoro nic nehrálo, i když na něm Pavel Šrut v řadě textů popisoval tehdejší dobu. Třeba u písně Tajnej tak učinil velmi razantně.

Vystudoval jste pedagogickou fakultu a do roku 1976 jste byl zaměstnán jako vychovatel v učňovském internátu pražských Stavebních závodů. Vytěžil jste z toho pro své písničky nějaký příběh?
Řekl bych, že ne. Jednou jsem někde napsal, že s těmi učni nelze hudebně komunikovat; sice mají na zdech pověšené kytary, ale neumí na ně. Později jsem svůj názor přehodnotil, protože ti kluci byli cenní v úplně jiných oblastech. Nedávno za mnou v Ledči nad Sázavou jeden z bývalých učňů přišel. Občas se někdo z nich na mých koncertech objeví. A jsou to příjemní chlapi, kteří mají normální lidskou radost, že jsem jim dělal vychovatele zrovna já, a ne nějaký soudruh.

Luboš Pospíšil 

Narodil se 6. září 1950 v Jeseníku. Po maturitě na gymnáziu v Kutné Hoře vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (aprobace zeměpis – matematika). S muzikou začínal v kutnohorské skupině Marshall, se kterou zpíval převzaté skladby z repertoáru Rolling Stones, Them, Pretty Things a Black Sabbath. V roce 1970 se na něj přijel podívat Ladislav Kantor, umělecký vedoucí souboru C & K Vocal. Téhož roku Pospíšil v této skupině získal místo kytaristy. S C & K Vocalem účinkoval v legendárním představení Kytice divadla Semafor a v komponovaných pořadech pro divadlo Ateliér (Generace, Čas her, Krajiny duší, krajiny těl).

I přes tyto závazky byl až do 1976 zaměstnán jako vychovatel v učňovském internátu Stavebních závodů. Poté nastoupil do Semaforu jako sólista a zůstal zde šest sezón. Krátce hrál v kapele Mahagon, počínaje rokem 1977 však vydával sólové singly. S Kantorem a Otakarem Petřinou sestavil své první sólové album Tenhle vítr jsem měl rád, které vyšlo po dlouhých čtyřech letech příprav a čekání v létě roku 1983. Následovaly desky Jsem v tom (1987), Třináctá komora (1991), Vzdálená tvář (1993) a comeback na albu Můžem si za to oba (1998).

Od konce osmdesátých let interpret s přestávkami a v různých obměnách spolupracuje se svou mateřskou formací 5P.