Zatím se všechno odehrává nad mé možnosti představ, prohlásila na včerejší závěrečné zkoušce Dagmar Pecková. „Jsem Cabanům vděčná, jak revue pojali. Když jsme ze začátku přemýšleli o jejím ústředním sloganu a označili ji za ‚velkolepou', nezmýlili jsme se. Bezbřehá fantazie Cabanů jí dala takové grády, že se to snad ani nedá popsat. Diváci ji musí vidět," rozplývala se pěvkyně, v tu chvíli oděná do pánského kostýmu, v němž zpívá jednu z písní večera Mackieho Messera.
Je to kvapík
V kostýmu trošku připomíná postavu mafiána z Pulp Fiction, což je ale podle ní správně. „Původně jsem k tomuto kostýmu měla mít buřinku, pózuju v ní i na plakátech k představení, ale nakonec jsme ji vyměnili za mafiánský klobouk. V té buřince jsem totiž trošku připomínala Charlieho Chaplina, a to jsme úplně nechtěli," usmívá se. Během večera vystřídá celkem sedm kostýmů a osmý prý bude ještě „dodělávka na hlavu". „No, převlékáme se všichni za pochodu, je to kvapík, ale krásný."
Pecková se s Weillovou hudbou setkala už v roce 1992 při svém debutu ve Stuttgartské opeře (ztvárnila zde hlavní ženskou roli v jedné z mála jeho oper Sláva a pád města Mahagonny s ústřední písní Moon of Alabama). Sestavením večerní revue z písní chtěla napravit povědomí o skladatelově tvorbě. „Co si budeme povídat, lidé ji v Česku moc neznají, divadla ji neuvádějí. A ono to ani není jednoduché, protože v sobě zahrnuje zpěv, herectví i tanec, takže člověk musí mít daleko víc talentu, chce-li provozovat hudbu Kurta Weilla," uvedla.
Ideální prostor
Těší se z toho, že může projekt s týmem kolegů realizovat právě v Lucerně, v prostoru, jenž sám o sobě dýchá 20. a 30. lety minulého století, která celosvětově kabaretní revue coby jevištní formě velice přála.
„Myslím si, že tento prostor je pro naši revue naprosto podstatný, ideálně dotváří charakter kabaretu," přitakává jeden z bratrů Cabanů Michal. „Pravda je, že kabaret býval spíš menší (co do prostorového pojetí), takže jsme ústřední část naší Wanted trošku pocitově zmenšili."
Pro ztvárnění dané scény využívají Cabani projekce
Výtvarné pojetí show, v kombinaci se zpěvem a doprovodným slovem Dagmar Peckové, je vlastně jakousi vizuální procházkou Weillovou tvorbou, jejíž záběr byl velmi široký. Pro ztvárnění dané skladby (zpívané v němčině, ale opatřené českými titulky) využívají Cabani projekce, a to jako dominantního prvku výpravy, který rozostří hranici mezi realitou a fantazií.
Na jevišti i na čelních ochozech mají prostor také tanečníci, jejichž gesta mají jak podotkl scénograf diváky probudit, hlas Peckové zase uhranout a doprovodný orchestr vše umocnit. „Naše barevná revue bude ve skutečnosti kabaretem 21. století. Jednotlivé scény budou křičet, některé budou trochu nekorektní. A všichni se budeme smát i plakat, tleskat, pískat i dupat, snít a dobře se bavit," dodává Caban.