V sobotu (5. 9.), den před svými dvaačtyřicátými narozeninami, nechá zaznít nezaměnitelný „drsný“ hlas i v pražském klubu SaSaZu.
Dobu největší slávy zažila Macy Gray na přelomu tisíciletí. V posledních letech o ní nebylo moc slyšet, ale navzdory smůle (horší prodeje alb počínaje třetím titulem The Trouble With Being Myself, zatčení na Barbadosu kvůli „rouhavé, znesvěcující show“, tedy věci, která by takové Madonně v pohodě prošla) nikdy úplně nepřerušila muzikantskou kariéru. Páté studiové album The Gray Live označuje jako „comeback, jaký jste ještě neviděli“.

Mnoho nechybělo a Macy Gray, vlastním jménem Natalie Renee McIntyre, by se zpěvačkou nestala. Jako studentka scenáristiky se v Los Angeles sice seznámila s řadou muzikantů, psala texty písní pro jiné, ale zpívat se styděla. Paradoxně kvůli osobitému hlasu. „Vřeštím jako kočka trpící zánětem hrtanu,“ prohlásila o sobě. „V dětství jsem se styděla byť jen promluvit.

Měla jsem fakt směšný hlas a spolužáci si ze mě dělali srandu.“ O budoucí kariéře Macy Gray rozhodla náhoda. Na jednu nahrávací frekvenci nedorazila zpěvačka. Textařka Macy zkusila píseň natočit místo ní, jen aby zjistila, jestli slova pasují k hudbě. Osazenstvu nahrávacího studia padly čelisti a následovala nabídka na sólové album. To však Macy nikdy nedokončila, v roce 1996 se provdala a povila tři děti. S muzikantskou kariérou musela počkat do rozvodu v roce 1998.

Macy se začala naplno věnovat zpěvu vlastně z důvodů autoterapie. Trpí maniodepresivní psychózou, odmítá se však léčit. „Vím, že bych měla brát léky, ale když je beru, cítím se otupělá, ztrácím cit a vášeň a nejsem schopna naplno psát a zpívat,“ vysvětluje. Právě opravdovost emocí přesvědčila posluchače a z alb On How Life Is (1999) a freudovsky pojmenovaného The Id (2001) se staly bestsellery. Lze předpokládat, že Macy nebude šetřit hlasivky ani v Praze.

TOMÁŠ S. POLÍVKA