Existuje píseň, kterou jste si teď výběrem na desku připomněl? Jaké vůbec to propátrávání archivů s nahrávkami za více než čtyřicet let vaší kariéry bylo?

Nikdy jsem vlastní písničky neschraňoval. Mám takový pocit, že kdyby za mnou nechodili někteří sběratelé a neříkali – vy nemáte tuhle vaši desku? Já vám jednu dám, protože ji mám dvakrát – tak se k některým ani nedostanu. Takže i díky jejich pomoci jsem některé písně dohledal a mám jich teď hromadu. Myslím, že by vydaly na další desku.

Tak třeba vás pánové ze Supraphonu vyslyší… Ale zpět k Maratónu, písničky z něj jste rozdělil na dva disky – Dávno a Ne tak dávno. Proč, když nejsou řazeny chronologicky podle data svého vzniku?

Je to spíš taková slovní hříčka. I když jsem je třeba původně zamýšlel seřadit od nejstarší až po tu nejnovější, nakonec jsem si dramaturgii desky sestavil podle momentální nálady. Ono je to vlastně docela jedno, protože jsem je všechny nazpíval už dávno…

K většině z těch písní jste si napsal texty sám, což ne každý zpěvák svede. Co vás k tomu vedlo?

Rád si hraju se slovíčky. Jsem si vědom toho, že některé ty texty jsou lepší, jiné horší, ale vždyť taky nejsem vycvičený literát! Začal jsem si je psát hned v začátcích mé pěvecké dráhy, protože jsem věděl, že málo renomovaných textařů chce dělat s někým, kdo není známý. Až postupem času se mnou začali spolupracovat – například Zdeněk Borovec či Eduard Krečmar… Chuť tvořit texty se mě ale držela pořád – dokonce jsem jich několik napsal i mým kolegům – a dnes jsem rád, že některé z nich zůstaly v lidech. Jako třeba k písni Sbohem lásko, já jedu dál. To mě moc těší.

Vašimi dodavateli hudebních nápadů byli skladatelé Karel Štolba, Petr ORM, Tomáš Kympl, Bohuslav Myslík, Jiří Jelínek nebo Jan Václavík. Jak to ale bylo s převzatými písněmi – ty jste si vybíral do repertoáru sám, nebo vám zmínění pánové pomáhali?

Radili jsme se o nich společně a vybírali jsme takové, které do hudebního směřování naší kapely Golem zapadaly – od refrénového popu přes rokenrol, šansony, rockové balady až po moderní country. Nebylo by ode mě správné, kdybych do výběru hudby zasahoval sám, protože jsem vystudovaný herec a s muzikou mám vlastně málo společného, ani na nic nehraju. Takže jsem se více zaměřoval na překlady původních textů, protože ovládám několik jazyků. Někdy jsem si napsal i svůj vlastní příběh, jako například v případě písně Mary Anne, která se v originálu jmenuje Old Shep a nazpíval ji Elvis Presley. Nebo třeba v písních Město Detroit (Detroit City) nebo Tango pro starou lady (It Takes Two to Tango) jsem použil španělskou češtinu. Tam jsem si pohrál s těmi slovíčky.

Váže vás k některé té písničce nějaká vzpomínka?

Většina těch písní vznikla za jízdy v autě, zářným příkladem budiž opět Sbohem lásko, já jedu dál. Původně se měla jmenovat S tím klukem na nábřeží a měla vyprávět o tulákovi, kterého potkávali chlapci na jednom pražském nábřeží. V hlavě jsem nosil její melodii, pak jsem usedl za volant a najednou mě napadla věta – sbohem lásko, já jedu dál. Přijel jsem domů a za dvě hodiny byl text hotový. Jiný mi trvá třeba týden, čtrnáct dní.

S kapelou Golem vystupujete stále, zároveň se ale objevujete i na divadle. Třeba jako poručík Columbo v představení Vražda na recept…

Postavu Columba a její seriálové ztvárnění obdivuji od první chvíle a podle reakcí diváků se zdá, že oni také a že se jim líbí i naše divadelní zpracování (pozn. hru uvádělo pražské Divadlo Broadway, ale teď se přesouvá do Divadla Illusion). Díky ní jsem se zase vrátil k činohře. Rád jsem měl ale i své muzikálové role – pokud vím, tak by se měl zase vrátit na jeviště Hamlet, v němž bych měl opět hrát Polonia. A vůbec nejraději jsem měl Pokrevní bratry, ve kterých jsem ztvárňoval Průvodce a k němu ještě dalších sedm postav. V tom muzikálu jsem se cítil opravdu krásně.

Pokud vím, máte i své režisérské sny…

Poté, co jsem zrežíroval vlastní hru Kancelář, jsem koketoval s myšlenkou inscenovat další hru Hlediště, kterou jsem napsal. Vždycky mi do toho ale něco přišlo. Teď mám ale v plánu, že na jaře jednotlivé postavy té hry konečně zredukuju a přepíšu tak, abych se mohl pustit do její přípravy. Mezitím hodlám ještě dokončit svoji povídkovou knížku. Většinou v ní jde o příběh dvou lidí, jejich vzájemný vztah, který je narušen třetím elementem…

Aktivit máte pořád dost, najdete si třeba čas i na sledování seriálu Cirkus Humberto, v němž jste také hrál a který právě Česká televize reprizuje?

Ani nevím, že jej dávají, ale mám k němu jednu historku. Nalákal mě do něj režisér František Filip, říkal mi – nechceš si zahrát postavu Paola? Hned jsem se ho ptal, kdo že bude hrát Helenku. Ve skrytu duše jsem doufal, že Libuška Šafránková… A on mi povídá, bude to nějaká Francouzka. Tak jsem si myslel – hm, to se asi o ni budeme s Vaškem (Jaromírem Hanzlíkem) prát. A pak jsem přišel do maskérny a zjistil jsem, že to nebude Francouzka, ale Němka, navíc docela hmotná. Ani jsem nevěděl, kudy ji rozepnout, když jsem jí měl vyznat lásku, jak ji obejmout, a tak mi pořád pod nohy něco dávali, no, vypadalo to hodně zvláštně. Sousedi se mě pak ptali, jestli mám za ni nějaký příplatek… Ale ona byla snaživá a asi musela hrát házenou, protože v jedné scéně mi ubalila levačkou strašlivou bombu za to, že jsem jí pohaněl Vaška, tedy Hanzlíka. Přišel jsem za ním, stál opřený v maringotce o dveře a říkal – teda, ta má koule! Tak to jsme se hodně zasmáli.