Novinka ještě nemá jméno, ale v obchodech se má objevit ještě letos v létě. Pak se uvidí, jestli naváže na komerčně úspěšný titul Estacion: Esperanza, se kterou Manu Chao zaznamenal definitivní průlom nejen v rámci world music.

Podařilo se mu oslovit širší publikum, které sice nesouzní s jeho často příliš radikálními názory, ale nedá dopustit na jeho chytlavé, jakoby dětskou fantasií upředené melodie a chytré křížení řady populárních stylů.

Vlastním jménem Oscar Tramon, nomád s francouzským pasem, je horlivým odpůrcem globalizace a neúnavným propagátorem ekologie s poněkud nonkonformními nebo spíš extrémními názory. K nim přišel v Paříži, kde se 21. června 1961 jako José Manuel Thomas Arthur Chao narodil. Jeho španělští rodiče sem utekli před Frankem.

Smysly malého Manuela (zkráceně Manu) vstřebávaly směs španělské, francouzské, arabské i latinskoamerické hudby, kterými byla jejich čtvrť prosycena. Rodičovský odpor proti diktaturám budoval postoje a názory, které dnes šíří v textech o imigrantech i světových problémech.

Není divu, že si pro svou skupinu vybral v roce 1987 jméno Mano Negra, Černá ruka - podle jedné z anarchistických protifrancovských skupin z Andalusie. Kapela prožila bouřlivých osm let, během nichž vydala pět alb, odehrála stovky koncertů a svoji pouť zakončila na pověstném „lodním“ turné po Jižní a Střední Americe. Zůstaly po nich hity King of Bongo, Patchanka a hlavně Mala Vida.

Pak se Manu Chao na pár let odmlčel, ale už v roce 1995 sestavil Radio Bemba Sound System a hned na prvním albu Clandestino zněla podobně pestrá směs.

Rock, salsa, šanson, reggae, punk i alžírský raï se tu prolnuly naprosto přirozeně; hudba pro třetí tisíciletí, pro kterou slovo globální není nadávka, ale jediný možný termín. Skladby Bonga Bong nebo Clandestino se na přelomu tisíciletí hrály snad všude. Druhé album Proxima Estanción: Esperanza (Příští stanice: Naděje) úspěch potvrdilo.

Ale půvab Manu Chaa a jeho „la banda“ tkví i v živých vystoupeních. Tady naplno propukne strhující energie chytlavých popěvků.

Ti, kdo v roce 2002 zažili na Pražském hradě více než tříhodinovou smršť Manu Chaa a jeho compadres, by to potvrdili. Stejně jako návštěvníci jeho loňského vystoupení na Rock for People, kam dorazil se svou kolonou.