Zdenka Tichotová započala své zpívání v roce 1973 s bratry Nedvědy ve skupině Brontosauři. O rok později je mezi sebe přijal Spirituál kvintet, který tak obnovil svou činnost po odchodu Karla Zicha na sólovou dráhu. „Moc se mi v této nové sestavě líbilo, ohromně mi to vyhovovalo,“ usmívá se oslavenkyně. „Zpívali jsme písničky z už ověřeného repertoáru Spirituálu, v programu jsme měli i okýnko z písní Brontosaurů, zároveň jsme ale začali vytvářet nové. Vystupovali jsme v pražském divadle Ateliér, kapela měla jednoduše velice bohatý provoz.“

A čím větší provoz, tím intenzivnější setkávání s publikem.
Jiří Tichota:
Je to tak. Se Spirituálem – původně jako kvartetem – jsme začínali v roce 1960, kdy byla populární hudba prezentována velkými kapelami s jedním dvěma sólisty. Když dozněla skladba, napochodovala k mikrofonu konferenciérka na vysokých podpatcích a oznamovala: přichází pan Richard Adam. Všichni mu zatleskali, on odzpíval jeden kousek, bylo to celé strašně oficiální a studené. Tehdy jsme pochopili, že se nám nabízí úplně jiná možnost – být na jevišti za sebe a bavit posluchače od začátku do konce koncertu. Takže se během hraní vyprávělo, když například někomu z hudebníků praskla struna, otočil se s prosbou do hlediště, jestli náhodou nemá někdo náhradní. A jestliže měl, byl vyzván, aby si s kapelou zahrál, pokud tedy chce… Stala se z toho tradice, že se ta takzvaná folková hudba stala společenstvím publika a účinkujících. Ve stejném pojetí ostatně vyrůstali i Brontosauři, trampská kapela, která hrávala v osadách, kde se všechno bralo neformálně. Souznění s publikem pro nás bylo odměnou v dobách, kdy jsme nemohli hrát ve velkých sálech. Bylo to ale jen dočasné, protože přišly Porty, kde bylo třeba třicet tisíc lidí najednou.

Publikum vám zůstává stále věrné, na vaše písničky reaguje pořád stejně vřele. Jak si to vysvětlujete?
Zdenka Tichotová:
Myslím, že každý, kdo vstoupí na pódium, se chce kromě potěšení z muziky uplatnit i jinak - má ambice v tom smyslu, aby nezklamal, navázal kontakt, chce, aby představení vypadalo dobře. A i když má někdy nějaký momentální problém, musí na něj zapomenout. Mnohokrát se mi stalo, že jsem právě díky atmosféře ze vzájemného shledání překonala chmury. Řekla bych, že se s posluchači vzájemně podporujeme, protože i oni mají určitě někdy horší dny, ale hudba je přivede na veselejší myšlenky.

Jiří Tichota: Přízeň publika je něco, čeho si nesmírně vážíme a díky čemu ještě existujeme. Uvědomujeme si, že se hudba vyvíjí, jako všechno kolem nás, ale my jsme v tomto směru dost konzervativní. To, co se osvědčilo a bavilo nás před lety, se v našem podání moc nezměnilo. Někdo o nás může říkat, že jsme vykopávky, a třeba je to pravda, těžko to můžu posoudit. Ale na druhé straně stále hrajeme, lidé za námi chodí, děkují za písničky, za to, že na nás za totality vyrůstali a že na nás vodili děti. Tohle je prostě dojemné.

Přesto jste se rozhodli vaši aktivní činnost ukončit.
Jiří Tichota: Ano, za tím rozhodnutím stojí dva nejstarší články kapely – já a kolega Dušan Vančura. Oba jsme ročník 1937, Spirituál kvintetu jsme věnovali spoustu let v životě. Je načase zbrzdit.

To rozhodnutí je konečné?
Jiří Tichota:
Je. Jednu chvíli jsme se bavili o variantě, že bych odešel jenom já a že by Spirituál kvintet pokračoval pod jiným názvem, odkazujícím k tomu stávajícímu, aby byla souvislost jasná. Nakonec se ale ukázalo, že je těch překážek víc… Dnešní sestavu tvoří mladí kolegové, kteří už i tak hrají ve více skupinách, mají svoje projekty, takže ti to nebudou až tolik pociťovat. Zdenička na to trošku doplácí, holt je manželka končícího kapelníka, ale bere to jako osud.

Zdenka Tichotová: Jsem ve vleku událostí a jsem z nich velmi smutná. Doléhají na mě zvláště při koncertech, kdy si říkám - byli jsme tady dvacetkrát i víckrát a dnes je to naposled.

Jiří Tichota: Já jsem s tím už srovnaný, ale je pravda, že když jsme nedávno hráli v kostele v Neratově, v hledišti seděla paní, která s námi zpívala. Najednou jí začaly téct slzy a já jsem nemohl nic. To chci teda vidět naši poslední Lucernu.

A to těch koncertů v pražské Lucerně k završení vaší kariéry budete mít příští rok na jaře hned deset.
Zdenka Tichotová:
Asi se budeme muset podpořit nějakými farmaky, abychom je všechny ustáli.

Jiří Tichota: Z těch deseti Luceren je jich zatím prodáno pět, už teď. Víme, že by všichni chtěli vidět opravdu ten závěrečný, což ale nebude možné, protože ne všem to časově vyjde. A ano - úplně posledního vystoupení se trochu bojíme z důvodu únavy, která na nás po předešlých hraních určitě padne, a sentimentu, jenž jistě zapracuje.

Chystáte i něco ke třicátému výročí revoluce?
Jiří Tichota:
Ano, dokonce jsme v listopadu pozváni do New Yorku a do Washingtonu na oficiální vzpomínku třiceti let od sametu. Má se jí zúčastnit i paní Madeleine Albrightová, takže se to setkání moc těšíme.

Vraťme se ale k desce pro paní Zdenku, kterou jste sestavil. Jaká to byla práce?
Jiří Tichota: Konečně došlo na moje přání, které jsem v sobě nosil už dlouho - zdálo se mi, že dát Zdeničce dárek v podobě desky, by bylo hezké. Ve Spirituál kvintetu toho nazpívala moc. Všechno ale bylo poschovávané na asi pětadvaceti albech a všelijakých výběrech, které nám vyšly, takže si to nikdo nemohl uceleně poslechnout. A tak jsem se všemi těmi nahrávkami proposlouchal a vybral z nich takové, kde je Zdenčina sólová role neoddiskutovatelná, i když jde o sborový spirituál, ale i ty, při nichž stojí před mikrofonem sama a zpívá bez jediného brnknutí. Obě ty polohy na albu jsou.

Zdenka Tichotová: Muž tu desku připravoval bez mého vědomí. Bylo mi to celé divné – říkala jsem si, proč si pořád dokola pouští naše písničky? Účtuje snad s minulostí? Netušila jsem, co má za lubem.

Jste s jejich výběrem spokojená?
Zdenka Tichotová:
Myslím, že je kompletní, že už asi nic dalšího neexistuje - obsahuje čtyřiadvacet nahrávek z let 1985 až 2019. A samozřejmě mě manželova snaha potěšila, protože tak shrnul celou moji dráhu ve Spirituál kvintetu.

Při poslechu těch písní vám musí v hlavě vyvstávat spousta pocitů a vzpomínek – přece jen jde o výběr, který pokrývá dlouhé období kapely v několika jejích sestavách.
Zdenka Tichotová:
Abych byla upřímná, ještě jsem je pohromadě neslyšela. Spíš si říkám, že jsou tam možná jedna dvě věci, které bych raději předělala, že by se mi povedly lépe, protože vím, jak na to. Ale zaplaťpánbůh, že nemám pocit, že už nejsem ničeho schopná. Vlastně si myslím, že svou barevností a množstvím písní je ten narozeninový komplet docela působivý.

„Barevný“ je opravdu hodně – obsahuje folklórní, folkové, gospelové i renesanční kousky. Dá se říct, zda k některému z těch žánrů tíhnete víc?
Zdenka Tichotová: Nedá. Bavilo a baví mě zpívat všechno. Nechtěla jsem být zpěvačka historických písniček nebo jenom lidovek. Občas jsem si chtěla zazpívat i spirituály či blues. Je ale fakt, že mám pocit, že pro historické věci či lidovky mám asi větší vlohy.

Poučený posluchač si všimne i dvou songů, který zatím na žádné desce nevyšly. Máte jich v šuplíku víc?
Zdenka Tichotová:
Bohužel ne. Jedna z těch novinek je House Of The Rising Sun, která je působivým příběhem ženy, které ten ‚dům‘  zničil život a zároveň se k němu vrací na sklonku života. Byla jsem okouzlená jednou nahrávkou a poslouchala jsem ji pořád dokola, a pak jsem si to pořád dokola zpívala, až jsem si tu píseň chtěla zazpívat i veřejně a také ji nahrát. Druhá se jmenuje Isabell. Je to věc pocházející z poloviny 16. století napsaná s doprovodem vihuely, což je něco mezi loutnou a kytarou. Je ukázkou z našeho soukromého ‚loutnového‘ programu, ve kterém na loutnu hrál můj muž a já zpívala. Chtěli jsme, aby se na albu objevilo i něco z jiného soudku.