„Na vzniku desky se odrazily dva vlivy. Jednak covid, během něhož jsme na začátku loňského roku, kdy se nemohlo koncertovat, vyrazili v rámci udržení kapelního ducha do studia Sono, abychom nahráli tři písně do zásoby. Jenže během druhé covidové vlny nám náš dlouholetý basák Mejn oznámil, že v kapele definitivně končí, protože už ho to štve. A že nastala nejvhodnější doba na to, abychom si za něj našli náhradu. Měli jsme splín, ale řekli jsme si, že zkusíme navázat na to, kde jsme skončili minule, a oslovili jsme producenty předchozí desky Dušana Neuwertha a Ondřeje Ježka, zda by do studia nejeli s námi. Okamžitě souhlasili, protože zrovna taky neměli co dělat. Společně jsme tam strávili tři parádní dny a nahráli další tři písničky – totéž jsme zopakovali v létě, na podzim a v zimě. A tak vznikla po kusech deska Kusy radosti. Původní plán to ale nebyl,“ vysvětluje Márdi.

Tak ale vznikají nejlepší věci…
Asi ano, protože člověk necítil žádný tlak, neměl skoro žádné povinnosti. Podprahově jsem si ale říkal, že by to tak mohlo dopadnout. Písniček jsem měl připravených dost – vždycky jsme z deseti vybrali tři nejlepší, které jsme nahráli. Trochu jsme měli strach, jestli bude celek držet pohromadě, protože jsme neměli ani tucha, co jsme nahráli před rokem ještě bez Dušana a Ondřeje. Ale myslím, že to dopadlo dobře. Album dostalo širší záběr – jsou na něm nářezy, klidnější věci, bláznivé písničky. A pak, při domíchávání a masterování, jsme si začali uvědomovat, jak se planeta zase začíná roztáčet. A najednou přišel i nějaký ten stres.

Český hudební skladatel, zpěvák a občanský aktivista Michael Kocáb.
Rockeři nedisponují uměním odcházet, říká hudebník Michael Kocáb

Co to pro vás bylo za období - kromě toho, že jste v něm tvořili a nahrávali?
Jednou jsem viděl sci-fi o chlapovi, který zemřel, ale tím vlastně přežil, stejně jako pár dalších lidí, protože právě ve vteřině jejich smrti došlo k podivnému konci světa. Ostatní lidé se vypařili. Jinak svět zůstal tak, jak je. Ten chlap si jezdil vlakem, autobusem, nikde nikdo…. Říkal jsem si, že bych něco podobného chtěl zažít. A s úderem covidu jsem tu možnost najednou měl. Člověk šel po městě, procházel se v místech, která jsou za běžných okolnosti natřískaná lidmi, a skoro nikoho nepotkal. Dostal takové „moudžou“, něco, co jím může skrze historické a osobní dávné události prostoupit a díky čemuž může zase začít něco psát a tvořit. V tom to bylo přínosné. Jinak šlo o šílené období a možná bude mít i dojezdy, hlavně u dětí. Třeba moje dcera chodila před covidem do páté třídy a teď chodí do sedmé. Znamenal pro ni přelom v dětství, kdy se nemohla – stejně jako všichni ostatní – s nikým setkávat. A zavírat lidi není pro nikoho dobré.

Jako první singl z alba jste vypustili písničku Buvol – proč zrovna tu?
Nějak jsme se na tom shodli. Text k ní jsem napsal před rokem, když jsem jel autem do města a uvízl jsem v zácpě. Stál jsem mezi vystresovanými a zpocenými řidiči a kolem nás chodili studenti do školy. Poskakovali, byli rozjívení a plní optimismu, což mi přišlo jako skvělý protiklad mezi jimi a námi – zoufalci v zácpě. Do toho bylo jaro, stromy kvetly… Zdálo se mi to vtipné, a tak jsem o tom napsal písničku. Říkal jsem si, že až deska vyjde, bude zrovna taky jaro, a proto jsme jako prvního „vykopli“ do světa Buvola, v němž se mimo jiné zpívá o tom, že „všichni prahnem po naději“. Písničku doprovází i videoklip, který jsme pojali v duchu „devadesátek“. V lehce bláznivém duchu jej natočil režisér Adam Vopička.

Pondělní koncert kapely Rammstein v Praze.
OBRAZEM: Rammstein v Praze. Němečtí metalisté stále umí překvapit i šokovat

Zmiňoval jste změnu na postu basáka, jímž je teď Kryštof Mašek. Jak mezi vás zapadl?
Už s námi hrál, když Mejn odešel poprvé. Kryštofa, tehdy ještě mladíka, měl za sebe jako záskok. Jenže to bylo před osmi lety a za tu dobu se Kryštof hodně posunul, hrál v kapele s Mekym Žbirkou. Říkali jsme si, že od něj neodejde. Stejně jsem mu ale zavolal a zeptal se ho, jestli by k nám naskočil, a on odpověděl, že ano. Původně měl v plánu obě kapely nějak střídat, shánět si záskok za záskok, ale stalo se, co se stalo. A tak s námi zůstal. Byl překvapený, že s námi může nahrávat ve studiu, což s Mekym tolik nemohl, protože Meky nahrával se studiovými hráči v Abbey Road. Takže mezi nás zapadl, ještě ke všemu má rád fotbal. Získali jsme dobrého parťáka.

A jak to budete mít s koncerty, plánujete i křest nové desky?
Hodně pojedeme fesťáky, ale trošku máme obavy, jak to bude na podzim, kdy bychom chtěli udělat menší šňůru po vybraných městech. Plánovat se dnes nevyplatí. Víme ale, že album pokřtíme 22. června v open air areálu Ledáren Braník, kde jsme měli minulé léto úplně nejlepší koncert. Ještě předtím bychom chtěli udělat klubový koncert, na kterém by měla zaznít celá deska. Víme, jak to s novými alby je – do playlistu se dostane možná půlka z ní. A když už jsme do jejího vzniku investovali veškeré naše úsilí, přáli bychom si, abychom ji aspoň jednou někde představili.