Jiní s věkem vyměknou, ale bratři Ebenové k stáru naopak přitvrdili.
My jsme vždycky chtěli trochu hrát bigbít. Akorát jsme na to neměli vybavení a taky obličeje. On by nám to asi nikdo nevěřil. Ale jako divák jsem zamlada pořád chodil na Marsyas, Vláďu Mišíka, doma jsme poslouchali Franka Zappu

Ebenové dneska, to je úplně jiná kapela, než když jste začínali. De facto jde o dvě skupiny v jednom. Protože vaše trio drží prvotřídní spoluhráči, původem z Etc…
Když jsme se v půlce devadesátých let rozrostli o kamarády z rockového a jazzového prostředí, počínaje kytaristou Pavlem Skálou, všechno se samozřejmě diametrálním způsobem změnilo. Vždycky je výborné, když máte v kapele někoho dalšího, kdo přichází s nápady. Pavel Skála je tvůrčí muzikant a umí všechny možné styly. Totéž bubeník Jirka Zelenka nebo basista Jaromír Honzák, se kterým jsem se poznal už v roce 1980 v AUSu (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého - pozn. red.). Míra je úžasně invenční. A to se nám hodí, protože my jsme si nikdy na styl nepotrpěli. Nanejvýš jsme si řekli, že bychom chtěli něco zahrát jako reggae, a ono to tak většinou stejně nedopadlo. Což je možná právě ten náš styl.

Operní pěvkyně Dagmar Pecková zahajuje na světových pódiích už 43. sezonu.
Operní pěvkyně Dagmar Pecková: Statická diva na forbíně je minulostí

Kdysi v té rané folkové éře jste musel vystoupení táhnout vy. Jako kytarista, zpěvák, frontman… Byla to větší práce, větší zodpovědnost?
Možná, ale byli jsme mladí. A člověk měl velikou motivaci. Konečně jsme viděli své jméno na plakátě. A byla to opravdu hrozná dřina, protože když jste tři, tak těch instrumentálních možností bůhvíkolik není. Jste omezeni už tím, jaké nástroje ovládáte. Ovšem provozně to bylo v triu daleko snazší. Všechno jsme naložili do jednoho auta – tenkrát jsme neměli ani monitory, všichni jsme ještě poměrně dobře slyšeli, což už taky není pravda. Dnes bychom se vůbec neobešli bez manažera: musí existovat někdo, u koho se sejdou volné termíny. Tehdy jsme si to řekli doma. Navíc jsme bydleli pohromadě, takže když jsme potřebovali zkoušet, šli jsme prostě do obýváku ke klavíru a tam se celá věc nacvičila. Dneska je to větší cirkus, ale taky větší zábava.

Někdejší Ebeni byli v jistém smyslu odvážnější. Já jako fanoušek vašeho debutového LP Malé písně do tmy například marně čekám, až oprášíte k uzoufání vleklou skladbu U vody s tím děsně líným refrénem: „Vlnky se houpou, lidi se koupou, záda se loupou, deky se šoupou…“ Teď už se bojíte tím lidi zničit. Tehdy jste to udělali s chutí.
Ba ne, víte, že jsme tu nekonečně táhlou písničku do repertoáru vrátili? I s velkou kapelou. Měli jsme období, kdy jsme ji hráli, a lidi z ní byli stejně zničení jako kdysi. Ale jinak musím říct, že jako posluchač mám s naší první deskou velký problém. Kvůli tomu, jak na ní zpívám. Následující album Tichá domácnost vydržím spíš, to mi už připadá dospělejší. A potěšilo mě, když jsem tuhle četl, že Sting taky nesnáší svůj zpěv. Když on, tak to já se tím musím užírat ještě desetkrát víc.

Bratři Ebenové - Co my víme:

Zdroj: Youtube

Vaše rodinné trio čerpalo stejnou měrou z pop music i z klasické výchovy, kterou vám vštěpoval otec, hudební skladatel Petr Eben.
Určitě. Ani za to nemůžete, někde to ve vás vězí. Já jsem jako kluk spal v pokoji, který sousedil právě s tou místností, kde bylo piano a kde táta po nocích psal. Táta byl noční tvor, takže jsem jako dítě usínal za zvuků moderní vážné hudby. A to do vás nějakým způsobem naleze. I když bych nerad vypadal jako nějaký freak, co vyrůstal na Lutosławském a Pendereckém. My jsme spíš poslouchali bigbít nebo jazz.

Zřejmě jste se vůči otci i vymezovali.
Asi trošku… Ale u nás se těžko vymezovalo, protože táta s tím neměl vůbec žádný problém. Kdyby nám to zakazoval a říkal, že posloucháme blbosti, možná bychom se vymezili. Jenže tátu to všechno zajímalo. A když tam byl hudební nápad, hned se ho chopil. Na hudební vědě dokonce učil písňovou formu na skladbách skupiny Beatles.

Slovenský zpěvák Peter Lipa nahrál své nové album v Louisianě
Jazzman Peter Lipa: New Orleans je město, které nezná víkendy

Takže i on občas usínal za zvuků vašeho magneťáku?
To ne, to by neusnul! Táta, chudák, co já pamatuju, neprospal snad ani jedinou noc vcelku. Se spánkem měl velké potíže. A výborně slyšel, což je strašné prokletí. Jeden čas musel spát v kuchyni – to proto, že nás bylo sedm ve třípokojovém bytě a nebylo úplně snadné se tam poskládat. Na stěně visely hodiny a tikaly. Noc tedy pravidelně začínala tím, že táta vzal takovou dětskou vaničku, vystlanou vatou, a ty hodiny s ní přikryl.

Vy trochu klamete tělem. Příliš neukazujete svou vážnou stránku, ale ve vaší rodině přece vážné věci jsou. Promítají se do osudu vašeho otce i jeho příbuzných. Navštívil jste někdy koncentrační tábor Buchenwald, kde byl Petr Eben za druhé světové války vězněn? Přemýšlel jste o tom, co prožil?
Ne, nikdy jsem tam nebyl. Tuhle odvahu jsem neměl. Táta o tom občas mluvil, ale ne moc často. Vím, že v jeho životě existovala spousta dramatických momentů týkajících se i jeho bratra. Zrovna oni měli štěstí, stejně jako můj dědeček, který také skončil v koncentráku. Všichni tři se vrátili domů, polovina tátova příbuzenstva tam zůstala. Otec ale to, že byl v Buchenwaldu, nepovažoval za osobní tragédii. Spíš na to nahlížel z pozice člověka, který je vděčný, že přežil. A tím pádem má povinnost se životem, co mu zbývá, smysluplně naložit. Myslím si, že to byl důvod jeho posedlosti prací. Jestli táta něco nesnášel, pak to byl ztracený čas. On se vždycky snažil všechen čas využít. Ať už k sebevzdělávání, nebo k psaní. Já jsem to nepodědil.

Nezdá se.
To byste se divil. Já nemám problém se válet. A musím přiznat, že si na tátu velmi často vzpomenu. Třeba na golfu, to se cítím obzvlášť provinile. Říkám si: Tohle by táta nikdy nepřipustil. Aby strávil tolik času chozením a mlácením do nějakého míčku… On chodil plavat, věděl, že tím udržuje ve formě svou tělesnou schránku. Ale povalovat se… Na zprávy se koukal tak, že si dal před televizi deku a cvičil. Řekl bych, že z nás tří bratrů tuhle pracovní morálku nejvíc podědil David. Toho málokdy můžete vidět, jak jde po Praze bez sopránsaxofonu ve futrálu. K procvičování dokáže využít každou volnou chvíli – a na jeho hraní je to zatraceně znát.

Vyrostli jste v prostředí křesťanské víry. Odráží se ve vašem životě i židovství části vašich předků? Když pominu, že bydlíte v srdci bývalého pražského Židovského města.
Nejvíc to je asi cítit v určitém druhu humoru, který se v rodině pěstoval a který máme všichni rádi. Ale že bychom si na své čtvrtince židovského původu nějak příliš zakládali, to ne. Ortodoxní Židé by nás ani neuznali, tam to musí být z matčiny strany, oni jdou na jistotu. Táta byl z katolické rodiny s křesťanskou výchovou. Křesťan z přesvědčení v pravém slova smyslu. A to daleko převážilo jeho židovské kořeny.

Známý fousáč Billy Gibbons přijíždí do Prahy se sólovou kapelou
Billy F. Gibbons: Možná to není správně, mladej, ale zní to bezvadně

Jedna věc je víra v Boha, ale pak je tu i víra v muziku. Když vaše žena, herečka Markéta Fišerová, vážně onemocněla a upoutaná na lůžku bojovala o život, napsal jste jí píseň Voda se neutopí. (Později se objevila na albu Tichá domácnost.) Asi byste to neudělal, kdybyste v sílu hudby nevěřil. A třeba je víra v hudbu a v Boha totéž.
No, možná se moc nepletete. Akorát si myslím, že pánbůh je větší jistota. Muzika je fajn, když se daří, a může být strašná, když se nedaří. Velmi často zjistíte, že lidé, kteří se jí živí, si ji doma už moc nepouštějí a touží slyšet ticho. A v tichu zase toho pánaboha najdete docela pěkně. Ale když se ptáte zrovna na tuhle píseň: já bych ji nepsal, kdyby si ji neobjednala Markétina ošetřující lékařka. Ptala se mě: „Nechcete jí složit písničku? My bychom jí to pouštěli.“ Ta píseň se úplně minula účinkem. Markétu hrozně dojímala, většinou u ní slzela, a doktorka pak shledala, že bude lepší toho nechat. Měla recht. Správně bych měl Markétě napsat něco veselého, jenže to se v téhle situaci dělá špatně. Byla to absolutní střela vedle. Na desku dobrý, ale původní účel to nesplnilo. Jsem rád, že se na to ptáte.

Možná jsem se vlastně chtěl zeptat, který z vašich talentů je pro vás samého nejcennější?
Faktem je, že mě těší bavit lidi. Už od školních let. Ne že bych byl třídní klaun… Ale ten pocit, že vám divák rozumí a že se vám daří zformulovat něco, co si taky myslí, to mě vždycky vzrušovalo. Moment, kdy jeho hlava v publiku pokývne a vy víte, že si říká: Přesně tak to cítím i já. Odjakživa jsem měl rád společnost, rád si s lidmi povídám. A do jaké formy činnosti se to promítne, to už tak moc neřeším. Jsem rád, že mám víc profesí. Nikdy nevíte, co se vám přestane dařit. Je fajn mít zadní vrátka.

Z koncertu na folkovém festivalu Pernštejnská fortuna.Marek Eben na folkovém festivalu Pernštejnská fortunaZdroj: Deník/Jiří Sejkora

Přemýšlel jsem, kdy se z herce Marka Ebena stal moderátor. Počátkem devadesátých let? Podle toho, co jste dělal předtím, bych vůbec netipoval, že vyhledáváte adrenalin.
Ale já ho nevyhledávám! Naopak jsem z toho zoufalý. Samozřejmě, u moderování živých přenosů je problém, že jde zároveň o premiéru i derniéru. Oproti tomu je hraní s kapelou ohromná úleva. Máte svůj repertoár, už jste ho stokrát hráli, nemusíte se nervovat. Ale u moderování nevíte. Myslel jsem, že časem nabydu jakési jistoty a dokážu odhadnout, co bude fungovat, a co ne. Pravda je taková, že se to dá převídat tak z padesáti procent. Navíc, s věkem se připojuje nová nejistota, kterou jsem dřív neměl: jestli jsem to už někde neřekl. To je hrozný. A nedaří se mi přimět můj počítač, aby mi to doma v textových souborech vyhledal.

Dobře vykrádat sám sebe je taky umění.
Ale je blbý, když vás při tom divák přistihne! Dneska všechno někde visí, cokoli se dá dohledat. Takže jestli si myslíte, že mi stres dělá dobře – nedělá. Kdyby se pořad StarDance točil na záznam, byl bych radši. Živák má ovšem zase jednu velkou výhodu. Režisér vám nemůže říct: „Vezmeme to ještě jednou.“ Zejména když se snažíte lidi pobavit, je druhý pokus utrpení. A napotřetí je to neúnosné.

Kytarista Pavel Váně je spolu se Zdeňkem Klukou duší kapely Progres 2.
Celý život zpíváme o lidské svobodě, říká Pavel Váně ze skupiny Progres 2

Těšil jsem se, že si popovídáme o dělání rozhovorů. Ať už ve vaší talk show Na plovárně, nebo jinde. Jak řešíte rozstřelovací otázku?
Tu první? Pro mě je nejtěžší úvod jako takový, kdy se hosta snažím nějak postihnout. Pokud se mi ho hned zkraje podaří pobavit, už jsem na tom trochu líp. On ví, že já vím, a může ocenit, že jsem si všiml něčeho, na co by si sám ani nevzpomněl. Mockrát se mi stalo, že mi pak takový člověk řekl: „Já jsem byl nejvíc zvědavý, co řeknete na začátku.“ Což vás potěší, ale zároveň je to děsná zodpovědnost propříště. Ale život mě naučil, že se člověk nemá bát blbých otázek. Někdy v touze po originalitě položíte otázku, která vám připadá dobrá, a za pár minut zjistíte, že se na ni vůbec nedá odpovědět. Že je to otázka pro otázku, která smrdí exhibicí toho, kdo se ptá. Někdy je lepší zeptat se úplně obyčejně a nechat druhého, ať z toho něco udělá. Přináší to docela dobré ovoce.

Při rozmluvě s nejslavnějšími personami, které jsou v práci s médii zkušenější než vy, bývá těžké dostat je z naučené polohy a udělat z nich zase lidi. Znáte nějaké triky, jak proniknout pod povrch?
Metodu nemám. A demaskovat někoho by mi přišlo trochu invazivní. Ze zkušenosti vím, že nejtěžšími partnery paradoxně bývají herci. Protože dokážou zahrát i ten civil. A vy vlastně nevíte, kde ten člověk je. Nemůžete se k němu propracovat. Nebo si k hovoru zvolíte téma, o kterém jste si myslel, že by mohlo být zajímavé, a najednou zjistíte, že vašemu protějšku v té oblasti vůbec není dobře. S tím mám bohužel potíž: jak vidím, že je nesvůj, taky se ošívám. Když už jsem si ho na Plovárnu pozval, měl bych se k němu chovat jako k hostu. Asi to není profesionální, připouštím. Leckdo mi to vyčítá.

Chci se vás zeptat na strach a trému. Zvláště když děláte rozhovory v cizím jazyce, kde nejste doma. Kdy jste si začal profesi interviewera doopravdy užívat, bez onoho svíravého pocitu v žaludku?
Strachu se nezbavíte nikdy. Když děláte rozhovor s těmi největšími světovými formáty, už jen oprostit se od toho, že je máte před sebou, není nic snadného. Vzpomínám si, jak jsme dělali interview s Genesis. Znal jsem všechny jejich desky… A teď před sebou máte pohovku, na které ještě nikdo nesedí. Zničehonic se otevřou dveře a oni se před vás posadí – všichni tři, pěkně vedle sebe. To jsem tedy měl plné ruce práce.

Říká se tomu „starstruck“. Stav, kdy jste přítomností hvězdy tak uhranutý, že zapomenete, jak se jmenuje vaše babička.
To všechno se děje. Ještě nebezpečnější je situace, kdy se z hosta vyklube dobrý vypravěč. Vy se jeho povídáním necháte unést, zaposloucháte se – a vtom prásk, přijde pointa a vy vůbec nevíte, co jste chtěl říct dál. To jsem taky zažil a není to nic příjemného. Ale někdy je užitečné původní koncept opustit. Když zjistíte, že to, co jste si předem pracně připravil, ve skutečnosti nefunguje a vašemu protějšku to nevyhovuje, je lepší nechat to běžet po druhé koleji. A holt se modlit, že se z toho něco vyvrbí.

Zpěvák Dan Bárta se ohlíží za érou alb Illustratosphere a Entropicture
Zpěvák Dan Bárta: Dneska už jsem jinde, než když mi bylo třicet

Stal jste se velmi populárním a sledovaným. To s sebou nese jistá rizika. Kupříkladu letos při uvádění zahajovacího ceremoniálu filmového festivalu v Karlových Varech jste ve světle ruské agrese prohlásil, že český stát „nikdy nikoho nenapadl a ani neobsadil“. A na sociálních sítích se na vás hned snesla vlna kritiky. Oponovali vám slovy, že v 11. století vojska českého státu mnohokrát vpadla do Polska. Což je sice kouzelný argument, ale ukazuje, jak je dnes obtížné cokoli vypustit z pusy.
Když jste vidět, musíte se naučit žít s tím, že budete pro spoustu lidí žádoucí cíl. Tím, že vás nastřelí, budou vidět s vámi. A média milují kontroverze, konflikty, skandály, noviny prodávají titulky… Chvilku mi trvalo, než jsem se s tím srovnal, protože někdy je to docela silné kafe. Ale zvykl jsem si a bohužel musím říct, že jsem se moc nepoučil. Něco mě provokuje, tak to řeknu. Ale zrovna tahle diskuse byla legrační. Sám naštěstí na síti nejsem a do podobných debat se nepouštím. Kdybych s tím začal, jen bych bulváru připravil další téma.

Bratři Ebenové vydávají šesté studiové album Co my víme.Bratři EbenovéZdroj: se svolením Dušana Tománka

Obecně vzato je nebezpečná doba.
Ale tak to bylo vždycky. Mladá generace chce sestřelit tu starou. A v podstatě dobře dělá. Jen mě mrzí, že se to děje tímto stylem. Kdyby mi někdo napsal, že jsem se ho svou poznámkou dotkl, a upozornil by mě, že bych se měl příště zamyslet nad tím, co říkám… To bych si vzal k srdci. Ale že se naštve takovýhle typ lidí, to už patří k folkloru. Zejména když chcete druhé pobavit. Tam narazíte pokaždé.

To mě vrací k novému albu. Konstatuju, že je nejtemnější ze všech nahrávek bratří Ebenů. Je na něm nejméně fórů, což nevnímám jako vadu, a je takové přiostřené. Až bych řekl rozladěné.
Možná máte pravdu. Částečně to asi bude pandemií covidu, během níž písničky vznikaly. A taky je to asi trošku věkem. Ale že bych o to usiloval… Vůbec ne. O poslední písni s názvem Hezké to bylo jsem si myslel, že bude veselá a plná vděčnosti, že mi bylo dopřáno žít takový pěkný život. A když jsem ji přinesl klukům, zeptali se mě: „Ty už to balíš, nebo co?“

Zpěvák Ondřej Ruml se pohybuje mezi muzikálem, pop music, šansony a swingem
Zpěvák Ondřej Ruml: Už mě jen tak něco nerozhodí

V pětašedesáti by to bylo brzo. Navíc, vy celý život působíte mladistvým dojmem. Kdybych chtěl položit otázku jako Eben, zeptal bych se: „Vypadáte mladě. Cítíte se staře?“
Ne, cítím se mladě. Tedy já se cítím pořád stejně. Konzultoval jsem to s lidmi ve své rodině a všichni to máme stejně. Kdybyste si povídal s mou mámou, měl byste pocit, že je jí třicet. A moje babička, která umřela v pětadevadesáti, říkala: „Marečku, já si pořád připadám, jako když jsem stála před porubskou školou.“  Ale občas si svůj věk uvědomím. V takových chvílích si vzpomenu, jak jsem se v mládí koukal na lidi, kterým bylo pětašedesát, a říkám si: „Tohle jsem teď já? To je divný.“

Moje babička měla ve zvyku vyhýbat se kavárnám se slovy: „Pojď pryč, tady jsou samý starý lidi!“
Svým způsobem je to dar, když se můžete cítit stejně, jako když vám bylo patnáct. Časem sice získáte nějaké zkušenosti, něco se naučíte… Ale že by člověk zmoudřel, to se mi moc nezdá.

Proto se titulní písnička vaší desky jmenuje Co my víme. Vy jste však nevydal jen hudební album. Současně s ním vychází i záznam z pražské Violy, kde už pět let hrajete spolu s Janem Hartlem představení z textů jazykovědce Pavla Eisnera – tvůrce nesmrtelné knihy o češtině Chrám i tvrz. Večer se jmenuje Koupila jsem husu, tak nevim… a jako očitý svědek můžu doložit, že je to dokonalost sama. Kdybyste se chtěl herectví zase věnovat naplno, možná by váš návrat nebyl tak nesnadný.
Myslím, že by byl. Čím je herec starší, tím víc se bojí. Což jsem zažil i u gigantů typu Vlastimila Brodského nebo Josefa Somra. A já si čím dál víc uvědomuju, jaké mám štěstí, že jsem vedle herectví objevil i moderování. V něm se cítím daleko pohodlněji a svobodněji. Když přede mnou stojí úkol podobný představení ve Viole, to je něco mezi. Ještě nejste Richard III. nebo pan Novotný. Pořád jste tam za Ebena, který jen prezentuje Eisnera. Divadlo Ypsilon, kde jsem působil, bylo taky něco mezi. K jeho výrazovým prostředkům patřily osobní vklad herce a možnost vylézt z role a komentovat ji z venku. Proto jsem se tam cítil docela dobře.

Rodák z Mali Salif Keita patří k průkopníkům world music
Malijský zpěvák a kytarista Salif Keita: Hudba je můj drtič starostí

No jo, něco mezi, ale ono uhrát to s Hartlem…
Když on je tak zábavnej! Honza Hartl je přesně ten herec, co má tajemství. Jste na něj hrozně zvědaví, a to divák musí být. A zadruhé, on má chuť vlézt si do češtiny jako do teplé vany – a teď se v ní rochnit!

V čem se rochníte vy, když si chcete nabít baterky?
Mám veliké štěstí, že profese moderátora i muzikanta – tedy pokud se daří – vás nabíjí přímo na místě. Ale jestli ptáte třeba na muziku, kterou poslouchám, tak v poslední době jsem pro sebe objevil skvělou skupinu I’m With Her. Znáte? Tři zpěvačky, jedna lepší než druhá. Pak jsem si oblíbil kapelu Lake Street Dive. Pokud jde o četbu, Pavel Skála mi doporučil knížky Jeremyho Clarksona. Já vůbec netušil, že by mě bavilo číst něco o autech. Ale on je tak božsky nekorektní a neskonale vtipný! Z filmů mě pobavil Deník strojvůdce. A Drsné historky, které se promítaly ve Varech. Ale že bych se tím nabíjel… Nejlíp si dobijete baterky v neděli v kostele. To funguje nejlépe.

Marek Eben.Marek EbenZdroj: ProfimediaMarek Eben

Skladatel, textař, kytarista, pianista, zpěvák, moderátor a herec. Syn hudebního skladatele Petra Ebena a Šárky Ebenové, rozené Hurníkové, přišel na svět 18. prosince 1957 v Praze.

Na Pražské konzervatoři vystudoval hudebně dramatický obor. Poté získal angažmá v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a v kladenském Divadle Jaroslava Průchy. V letech 1983–2002 působil v pražském Studiu Ypsilon.

Koncem sedmdesátých let založil se sourozenci Davidem a Kryštofem hudební skupinu, která roku 1979 získala interpretační cenu na festivale Porta v Olomouci. První EP vydalo trio v roce 1982, debutové LP Malé písně do tmy následovalo roku 1984. Poté, co se kapela rozšířila o další členy v čele s kontrabasistou Jaromírem Honzákem a kytaristou Pavlem Skálou, natočili bratři Ebenové v roce 1995 album Tichá domácnost. Tím odstartovala jejich nová éra, během níž vznikla alba Já na tom dělám (2002), Chlebíčky (2008), Čas holin (2014) a letošní CD Co my víme. Důležité je zmínit i společné album bratří Ebenů a Marty Kubišové Adventní písně a koledy z roku 1990.

Mimo hudební a divadelní oblast proslul Marek Eben jako moderátor úspěšných televizních pořadů O poklad Anežky České, Na plovárně a StarDance …když hvězdy tančí. Rovněž je stálým moderátorem MFF Karlovy Vary a televizních Festivalových vteřin.

Načetl několik audioknih včetně titulu Muž, který sázel stromy od Jeana Giona a nejnovějších Myšlenek za volantem. Na cédéčku nyní vyšel i záznam představení Koupila jsem husu, tak nevim… z pražského divadélka Viola, kde Marek Eben účinkuje spolu s Janem Hartlem.