Díky dvěma zmíněným koncertům v největší pražské hale prožil Marek Ztracený něco, o čem snil jako dítě. "K uskutečnění onoho snu vedla dlouhá cesta. Stále ještě ve mně přetrvávají krásné pocity z obou těch večerů. Neberu je ale za vrchol v mé kariéře, spíš je vnímám jako začátek něčeho nového. Těším se na další věci, které mě čekají," říká zpěvák.

Diváci byli maximálně spokojení, co vy? Všechno proběhlo tak, jak jste si představoval?
Bylo pár momentů, kdy jsem třeba popletl text, ale právě tyhle nečekané situace, které můžu okomentovat, nebo s nimi jinak pracovat, ke koncertům patří. Baví mě a myslím, že je vyhledávají i posluchači, protože v opačném případě by nepřišli a pustili si CD doma v obýváku. Nejde slovy popsat, jak výjimečné dva večery to byly. Publikum vytvořilo skvělou atmosféru, o které se do teď píše v recenzích jako o něčem, co tu dlouho nebylo, měl jsem pocit, jako by se mezi námi sepnulo něco, co s sebou neslo zvláštní energii a dobrou náladu. Hned od první minuty. Nejsilnější moment jsem zažil na samém konci při písni Naše cesty, kdy jsem nechal lidi samotné zpívat refrén. Na to nikdy nezapomenu.

Posluchači ocenili i výběr hostů - Hana Zagorová, Karel Gott ze záznamu…
Měl jsem o nich jasno dlouho dopředu, všechno má totiž svůj příběh. Musím začít svým dřívějším koncertem v pražském Foru Karlín, kam přišel na jeviště zcela neohlášeně Karel Gott. Lidé byli nadšeni a dojati. Byl jsem z toho tehdy strašně mile překvapený. A když jsem přemýšlel, koho dalšího jeho formátu u nás máme, okamžitě mě napadla Hanka Zagorová, které jsem navíc skládal písničky, takže nebylo složité ji kontaktovat. Hned s mým pozváním souhlasila a přípravy na koncerty se mnou hodně prožívala. Pak mě napadlo, že by bylo vhodné a fajn připomenout i Karla Gotta, s nímž se mi také skvěle spolupracovalo. No a Marta Jandová, další z mých hostů, je moje spřízněná duše.

A František Nedvěd, který koncerty otevíral?
I to má svůj příběh, protože na písničkách od Brontosaru jsem vyrůstal. Jeho hlas mám v srdci. V roli předskokana by Františka Nedvěda asi málokdo čekal, je to spíš úloha pro mladé kapely, ale zase mi šlo o moment překvapení. Navíc rád spolupracuji s lidmi starší generace, protože jsou rozumní, vyrovnaní, pokorní, prostě legendy. Člověk se má od nich pořád co učit.

Další metou je tedy pro vás vršovický stadion Eden, jak jste naznačil?
Ano, ale nejde o to honit si ego, něco si dokazovat… Myšlenka celého mého směřování spočívá v tom, že chci posluchačům nabízet něco víc, něco, co nezažijí denně a na co budou dlouho vzpomínat. Fotbalový stadion se v tomto směru nabízí. Když si představím, že atmosféra, jaká panovala v O2 aréně, se vynásobí dvěma, tak už teď mám husí kůži. Už když jsem připravoval O2 arenu, tak jsem si rok dopředu říkal - a co pak? Bál jsem se, abych se z toho nastalého ticha nezbláznil. A pro jistotu jsem hned vymyslel další plán. Je mi pětatřicet, mám strašnou chuť něco dělat, cítím, že mám přebytek energie a hlavně mě to strašně celé baví. Nechám teď fanoušky chvíli vydechnout a pak s tím přijdu.

Vaši energii a euforii jste mohl vložit i do tvorby nové desky, která nese název Planeta jménem stres. V jakém duchu vznikala?
Než jsme šli do studia, měl jsem hotových asi padesát písniček. Pak jsem je ale znovu poslouchal a říkal jsem si, že to nejsem já, že už jsem zase v jiném období. A tak jsem - kromě asi tří - napsal úplně nové. Na desce, kterou produkoval Dalibor Cidlinský jr., je jich nakonec jedenáct. Spoluautorem titulní skladby je raper Rytmus! a druhým mým speciálním hostem je zpěvačka Tereza Mašková v duetu Víc než hádky.

Prvním singlem se stala píseň Tak se nezlob, kterou doprovází klip, v němž účinkuje zajímavá mužská sestava. Asi jste se při natáčeli dost pobavili…
To ano. Někteří z nich jsou mí kamarádi, jiné jsem oslovoval úplně nově - například Zdeňka Pohlreicha. Zavolal jsem mu, načež se v telefonu ozvalo bodré - prosím? Tady Ztracený, říkám mu, víte, o koho jde? "To je ten z billboardu, ne? Co chceš?" No, jestli byste mi nezahrál v klipu… "A co tam budu dělat? Zavolej mé asistentce, nějak to vymyslíme…" A tak jsem ji kontaktoval, bál jsem se, jestli ještě necukne. Ale on přišel na plac, vzal si do ruky mandolínku, pronesl pár vtipů a za dvanáct minut byl pryč. Bylo to vtipné, stejně jako je celá ta písnička. Pánové jí dali patřičný lesk.

Písničku Až se tě někdo zeptá jste věnoval synovi, sám si ji u vás objednal?
Popohnal mě k tomu. Poté, co jsem napsal písničku pro svou partnerku Marcelu a pro své rodiče, se mě začal syn dotazovat, kdy složím písničku i pro něj. Říkal jsem mu, že jednou určitě, ale v tu chvíli mi to nedalo. Šel jsem do studia, kde jsem měl ze čtyř na výběr, ale žádná se mi pro něj nezdála. A tak jsem během pěti minut složil tuhle. Nejsem si jistý, jestli ji ve svém věku pochopí, jak má, ale věřím, že přijde doba, kdy z ní bude dojatý.

Pořád platí, že Šumava je místem pro život, odkud se nehnete?
Platí, cítím se tam bezpečně a v soukromí. O variantě, že bychom se ze Železné Rudy odstěhovali do Prahy, vůbec neuvažujeme, protože syn je tam šťastný a dost nám to dává najevo. Naopak jsme se rozhodli zbudovat si tam baráček, takže se docela těším, že nebudu řešit jenom noty a termíny, ale budu jezdit s kolečkem a vozit hlínu. Pořád platí, že jsem kluk ze Šumavy, který stojí nohama pevně na zemi, i když ho občas někdo poplácá po zádech.