Jedna z velkých scén patřila americkým zakladatelům stylu označovaného jako crossover trash nebo punk metal Suicidal Tendencies. Tvrdá hudba, rychlost, dynamika, pohyb na scéně. Milovníci agresivní fyzické hudby a důrazného rockového beatu museli být nadšeni. To bylo patrné při závěrečné skladbě, během níž vtrhla na pódium masa fanoušků (snad organizovaně?) a kapelu doprovodila společným chorálem.

Syn slavného otce

Tou dobou se již na druhé velké scéně schylovalo k události nedělního večera. Téměř stejný instrumentář s bicími 
a elektrickými kytarami, ale přitom výrazově i obsahově něco naprosto jiného, ale úžasného! Syn slavného otce Ky-Mani Marley kolem půlnoci odehrál více než hodinový koncert, jenž sršel pestrobarevnou hudbou, pohupující se většinou v uvolněném rytmu reggae.

I ti, kteří neholdují jamajským beatům, dredům 
a dalším kulturním atributům této země, museli být strženi hráčskou virtuozitou. Byla to expresivní hluková, až industriální kytarová sóla, téměř jazzrockové bicí s vyvinutým smyslem pro rytmické napětí a kontrast, promyšlené hluboké basové figury a flexibilní klávesy s imitacemi klasických syntezátorů, varhan 
a dechů, které poutaly pozornost publika.

Škoda, že až na závěr

Když pak hlavní protagonista – zpěvák a rapper Ky-Mani Marley svým lehce chraplavým hlasem přednesl za doprovodu kapely a působivých kazatelských gest jednu z nejsilnějších písní svého otce  Redemption Song, bylo to dokonalé! Tak dokonalé, až si člověk přál, aby koncert skončil. Nebylo co dodat.

Zvyklosti je však třeba ctít, 
a tak se ještě přidávalo. Bohužel několikadenním flámováním zmožené publikum se nezmohlo – pokud vůbec vydrželo do konce – ani na pořádný potlesk. Filozofie zařazování zvučných jmen na závěr akce si opět vybrala svou daň.  
O tom už mohl vyprávět Jimi Hendrix po zkušenosti z vystoupení na Woodstocku.

Jan Blüml
autor je muzikolog