Pokud někteří muzikanti říkají, že jim koronavirus umožnil zavřít se do studia a tvořit nové písničky, u Marpa je to trošku jinak. „Je fakt, že na jednu stranu jsme měli dost času na skládání, ale na tu druhou nám pandemie zkom- plikovala situaci v tom, že se nedalo cestovat. Takže jsme museli s naším anglickým producentem Clintem Murphym komunikovat na dálku, což celý proces zpomalilo,“ říká šestatřicetiletý Marpo.

Práce na dálku není u vás muzikantů nic úplně nového, ale jak fungovala ve vašem případě?
To je pravda, není, osobně ale nemám rád takové to přeposílání nahrávek přes internet. Vždycky je lepší, když je člověk s producentem v živém kontaktu… Vlastně mě v naší situaci nejvíc naštvalo to, že česká strana nedovolila Clintovi vstup do naší země, i když k tomu nebyly žádné důvody. Ve všech těch koronavirových opatřeních je takových chaos, že vlastně nikdo neví, co a jak je možné, co platí a neplatí. Takže jsme s Clintem na dálku sdíleli obrazovku laptopu a deska se rodila tak trochu přes videohovory.

Základ těch písniček je vždycky váš?
Písničky dělám se svým dvorním skladatelem Marcusem Tranem. Většinou to probíhá tak, že odjedeme někam pryč vždycky říkám a dělám si srandu, že jezdíme do wellness prudit romantické páry. Rozestavíme si tam studio, dáme si pár panáků, začneme skládat, pak jdeme třeba do sauny nebo do bazénu a přes noc pracujeme. Demo verze skladeb pak posíláme producentovi, který k nim pošle připomínky. A my je případně přearanžujeme nebo je můžeme rovnou nahrát.

Spojení s Marcusem pro vás bylo šťastné…
Až zázračné. Jsem za něj strašně vděčný, protože nikdo naše písničky „necítí“ jako on. Je to jako s malířem, kterému bych řekl, že chci namalovat krajinu takhle a takhle… A on ji stvoří přesně tak, jak ji vidím. Marcus je pro mě jako brácha, myslím, že nám to skvěle funguje. Budu ale rád, když to lidé posoudí sami.

Deska Backwoods Bred vyšla 9. července, ještě předtím jste vypustil do světa tři singly. Jedním z nich byl Bad Man, v němž jste se vyzpovídal Bohu i vaší matce. Dnes má skladba na kontě bezmála 500 tisíc zhlédnutí na YouTube. To je skvělé, ne?
To ano. Je pravda, že čísla ta písnička dělá. Já na ně obecně moc nedám, ale chápu je jako určitý ukazatel fanouškovského zájmu a zároveň to považuju za ohromnou poctu. Ještě větších čísel zhlédnutí dosahují mladí rapeři, kteří se ale hodně přesunuli na Spotify. Já už ovšem spadám do kategorie osmnáct plus, což znamená, že mám starší posluchače. A ti si písničku poslechnou v autě cestou do práce a pak cestou domů, kde pak fungují jinak než ty „děti“, co mají sluchátka na uších od rána do večera a poslouchají hudbu nonstop.

Country už zaznělo na vaší minulé desce. Tahle je ale víc bluesová, špinavější, skoro až do gospelu. Zní mi jako od rodilého Američana.
To jsem moc rád, děkuju. V tomto je dobrý Instagram, jehož prostřednictvím nás začali sledovat různí lidé, kteří dělají v Americe a chtějí, abychom pro ně produkovali. Natolik se jim naše hudba líbí. Je to zvláštní, že dva kluci z Česka jim mohou být nápomocni.

V Americe vznikl celý vizuál vašeho alba i klipy k písním. Co vás do těch končin táhne?
Mám tam skoro druhý domov, konkrétně na Floridě. Hodně mě teď zaujala i temná Louisiana, kde jsem byl poprvé, stejně jako Mississippi, kde se nám podařilo pořídit zmiňované videoklipy i nafotit vizuály k desce. Na stejných místech mimochodem točili herci Woody Harrelson a Matthew McConaughey seriál True Detective… Velká města, jako je třeba Tampa, nejsou nic pro mě. Raději se pohybuju v těch menších, jako je třeba Fisherman's Village, kde jsou všichni přátelští a zdraví se, aniž by se znali. Navíc ten klid a sluníčko pozoruju, jaký vliv na lidi má. Jakmile začne svítit, všichni jsou strašně v pohodě, zatímco my v Česku jsme protivní a naštvaní celý rok. Takže v tom mám jasno miluju tamní počasí, vedro mi vůbec nevadí.

Album vydáváte po třech letech od desky Dead Man Walking, s níž jste jako TroubleGang vyprodali pražskou O2 arenu. Co všechno se od té doby stalo?Moc věcí. Zrovna v O2 areně jsem na tom byl blbě, protože jsem se rozváděl a nic kolem sebe jsem pořádně nevnímal. Bylo to těžké období, které trvalo rok a půl, dva roky. Muziku jsem tehdy vypnul, protože jsem chtěl, aby byly moje děti v pohodě, abych nějak ustál život, nový vztah… Hudebně jsem se probudil až na konci roku 2019, kdy jsme dělali kapelní desku TroubleGang. Neměla ale takový úspěch, jaký jsem čekal. Takže jsem na muziku zase trošku zanevřel, vlastně jsem byl naštvaný. A znovu jsem se probudil v lednu 2020, kdy jsme s Marcusem napsali první song zmiňovaný Bad Man z aktuálního alba. Od té chvíle mě muzika zase baví.

Úspěch bývá vždy něčím vykoupen.
To je přesné. Když mi umřel táta (výtečný skladatel a respektovaný kytarista Otakar „Ota“ Petřina, pozn.), kariérně se mi dařilo, doma to ale bylo obráceně. A když se mi nedařilo kariérně, tak to bylo zase fajn doma… Jinak byl ale koncert v O2 areně neskutečný, i ve smyslu, že se nám podařilo dostat žánr rapu do největší haly u nás, potažmo ji vyprodat. Pamatuju si, že když jsem tam kdysi hrál na bicí s kapelou Chinaski, tak jsem se koukal do toho vysokého stropu a říkal jsem si: „Sem se sám v životě nepodívám, není možné tenhle prostor vyprodat.“ A pak se to podařilo, takže jsem za to moc rád.

Čím se to podle vás prolomilo?Myslím, že je to díky příběhu, který mám za sebou. Jako kapela jsme si na nic nehráli, ačkoli jinak je rap hodně o póze, o penězích. Coby někdejší parta neúspěšných interpretů, kteří se sjednotili pod jednu značku, jsme navíc hodně komunikovali s fanoušky v době, kdy s nimi nikdo jiný nemluvil, natož populární popové skupiny… Mělo to odezvu, nabalili se na nás posluchači, protože se jim líbilo, že se dá s prominutím z hovna uplést bič, neboli že si lze i v Česku splnil americký sen.

Nakolik je zavazující udržet si fanoušky?
No, staráme se o ně hodně. Pak se ale můžete dostat do situace, kdy jsou někteří až odrzlí. Právě jedna z písniček na nové desce, která se jmenuje Veřejný majetek, je o tom, že jistí lidé mají pocit: zaplatil jsem si za tebe lístek, tak budeš skákat, jak budu pískat. A to mi vadí. To je ta hranice, která se setře jen přátelským komunikováním. Naštěstí takových „konfliktních“ fandů není tolik.

A co koncerty budete chtít desku představit i živě?
Rádi bychom, ale je to teď dost těžké přes léto máme nějakých deset až patnáct koncertů, některé jsou ještě rozjednané, takže naše deska snad „neumře“. To je právě to nejhorší, že například Lenka (Marpova partnerka, zpěvačka a hudebnice Lenny, pozn.) loni vydala skvělé album Weird & Wonderful, ale kvůli kovidu ho nemohla živě představit. Tím pádem rychle zapadlo oproti CD Hearts, k němuž měla šňůru a které si fanoušci zamilovali. Doba je hrozně rychlá, vznikají nové a nové věci, které překryjí ty přecházející…. Když vydal desku můj táta, tak to bylo „napořád“, fanoušci ji prostě poslouchají dodneška. O tom se nám dnes může jen zdát. Ale pokud situace dovolí, rádi bychom na podzim uskutečnili akustické turné po kinech. A když se hodně zadaří, tak bych se chtěl na jaře sejít s fanoušky v pražské hale O2 Universum.

Lenny nedávno vydala nový singl. Necháváte si vaše skladby vzájemně poslechnout, kecáte si do práce, nebo si jedete každý vlastní cestou?
Oba jsme strašně tvrdohlaví, ale samozřejmě si naše písně navzájem pouštíme a říkáme si, jestli jsou dobré, nebo špatné… Je to normální, protože lidé se obecně o práci doma baví. Akorát my ji máme stejnou, což je výhoda, protože Lenka je extrémně talentovaná muzikantka, takže na její připomínky dám. A ona na ty moje taky.

Kromě hraní vás čeká boxerský zápas, v němž se 13. listopadu v O2 areně utkáte s Karlosem „Terminátorem“ Vémolou. Co všechno to obnáší?
Strašně moc. Jelikož nemám úplně jednoduchého soupeře jako minule, kdy jsem mohl trénovat půl napůl, protože jsem věděl, že to bude stačit, tak v tomto případě musím makat. Už teď. Většinou trénuju dvoufázově od pondělí do soboty, v neděli je volno. Se dvěma dětmi, které máme s bývalou ženou ve střídavé péči, je to náročnější. Ale snad to dám.

Znamená pro vás kombinace boxu a hudby nějaký oboustranný motor, stimul?
Od dětství jsem byl rváč, takže jsem rád bojovníkem, vždycky mě přitahovaly gladiátorské zápasy… Není to o tom rvát se na ulici, ale dělá to z nás chlapy. Ono se to nezdá, ale box je hodně i o vůli a extrémních dietách. A držet dietu vedle Lenky je peklo, protože ona je schopná vzít si v jednu ráno do postele pizzu a pivo. Zatímco já končím s jídlem někdy v osm večer. Pak na ni koukám, že si dělá srandu… Box je také o dodržování a ctění hierarchie myslím, že něco takového dnešní generace nezná. A ve spojení s hudbou to jde dohromady. Obecně ve mně box probouzí pozitivní agresi, kterou potom na pódiu přenáším do muziky. Proto si myslím, že jsou naše vystoupení jedinečná energií, kterou do lidí navalíme.