Jak vůbec vznikl nápad odjet natáčet do Ameriky?
Country mám rád, poslouchám ji dlouhou dobu a vždycky jsem chtěl nahrávat v Nashvillu. Moje minulé desky nedopadly – co se čísel týká – nejlíp. Přitom jsem do nich vkládal velké naděje. V případě desky Cowboys & Dreamers jsem se na nějaké naděje vykašlal. Říkal jsem si – buď to lidi budou, nebo nebudou poslouchat. Už je to asi jedno. Příští rok mi bude čtyřicet, a to už klidně může být půlka života za mnou. Takže jsem si chtěl sen o Nashvillu splnit, odškrtnout si to, abych si někdy v sedmdesáti, až budu sedět na verandě, řekl, že jsem vlastně zažil, co jsem chtěl.

Je k tomu složitá cesta?
Asi jak pro koho. Umím dobře anglicky, takže jsem obvolal pár kontaktů, které jsem našel na internetu, vlastně to bylo poměrně jednoduché. Ve finále je samozřejmě všechno o penězích, o tom, jestli vám na to vydavatelství dá. Takže jsem musel kluky z Universal Music, Marcela Vyšína a Tomáše Filipa, překecávat, aby mi dali zelenou. Říkali, že naposled v Nashvillu za vydavatelství nahrával Pavel Bobek a že přivezl desku, která byla velmi populární. A že snad tou mojí na jeho úspěch navážu.

| Video: Youtube

Přišlo vám spojení s Pavlem Bobkem v pohodě?
Přiznám se, že úplně ne. Podle mě jde country v Česku s věkem – čím je člověk starší, ke všemu je tramp, tím víc hledá klid, který nachází právě v této hudbě. Já jsem tramp nikdy nebyl, ale poslouchal jsem americkou country, která je spojená s kovbojskou kulturou, což se mi líbí… Šel jsem na to přes Waylona Jenningse, Johnnyho Cashe, Lorettu Lynn a Doly Parton.

U vás doma country nezněla?
Ne, vůbec, táta byl rocker. Cestu ke country jsem si našel sám, na Floridě, protože tam ji poslouchají úplně všichni.

Pokud půjdeme k jednotlivým písničkám z desky – při té s názvem Welcome to Nashville jste se sešel se slavným americkým rapperem Strugglem Jenningsem. Jak k tomu došlo?
Struggle je nepřímý vnuk Waylona Jenningse, který chodil s jeho babičkou a staral se o něj. Známe se z Instagramu už asi pět let, za tu dobu jsme si vyměnili pár zpráv, dokonce jsem s ním domlouval nějakou „hostovačku“, ale Amíky prostě jen tak nechytnete, protože jsou věčně na turné. Struggle má navíc obrovitánskou rodinu, osm dětí, takže se má co otáčet. Na to, že je mu pětačtyřicet, toho stihl hodně, mimochodem ještě seděl šest let v base… Nakonec to dobře dopadlo - říkal, že ho nadchlo, že jsem měl koule nahrávat v Americe. A že má zrovna volno, takže za mnou přijede do studia a něco uděláme.

Jel jste tam už s hotovými písničkami?
Právě že ne. Rozdíl mezi námi a Američany je v tom, že zatímco oni mají na nahrávání rok a půl, a během té doby můžou tvořit, my jen čtrnáct dní. Vím to od rappera Yelawolfa, který u nás několikrát vystupoval. Když točil svoji nejslavnější desku Love Story, mimochodem s člověkem, který nám dělal sound inženýra, měl na ni navíc budget od Eminema. Něco takového je pro nás z říše snů. My si musíme vystačit sami se sebou. Ale abych se vrátil k otázce – do Nashvillu jsme vezli polovinu materiálu. Neměl jsem hotové texty - někde byla sloka, někde refrén. Říkali jsme si, že bude dobré nechat na sebe dýchnout atmosféru. A ono to podle mě zafungovalo.

V jedné písničce zpíváte – ďábel na rameni mi říká, ať to vzdám. Co tím myslíte?
Je to o tom neúspěchu. Že člověk udělá desku, která ho stála dva miliony, z toho si polovinu zaplatil sám, ale vinou covidu se výsledek nesetká s kýženou odezvou. Jsem v tomto dost nablblý – všechno chci mít pěkné, mám nějakou vizi a chci ji dodržet, ať to stojí, co to stojí. Ale ono se to prostě někdy nevyplatí. Do toho jsme ještě v covidu rekonstruovali barák, takže finančně to bylo náročné. Člověk si pak říká - že se na to nevybodnu, už na to nemám, budu dělat něco jiného. Ale muzika je pro mě taková vášeň, že bych bez ní neuměl být.

Co byste dělal, přemýšlel jste o tom?
Asi bych fungoval v nějakém managementu okolo hudby. Na důchod by se mi strašně líbilo žít v Americe a mít tam bar, jen takový malý, zbouchaný ze dřeva. Rád komunikuju s lidmi, Amíci mají navíc dost často hrozně zajímavé příběhy, které mě baví poslouchat. Například přijde člověk a začne vyprávět o tom, jak působil coby veterán ve válce a podobně… To by byl hezký důchod.

Do písničky Las Vegas jste si přizval Noida. Co vás spojuje?
Známe se strašně dlouho a mám ho hrozně rád, je to super člověk. Je mi i sympatické, jak vede svůj život, že chová slepice a spravuje vlastní farmičku. Byli jsme se za ním s Marcusem Tranem podívat a poprosili ho, jestli by nám v písničce nechtěl nahrát sloku. Řekl, že moc rád. Vždycky mám vytipovaná jména lidí, se kterými bych chtěl dělat, ale třeba se do předešlých projektů nehodili. V tomto případě se Noid hodil moc. Původně měli být na desce i Kabáti, v písničce White Trash, ale bohužel to nevyšlo, protože jsou hodně rozlítaní. U nich to chce čas. Snad nám to klapne někdy jindy.

close Marpo info Zdroj: se svolením Universal Music zoom_in Marpo

Písničku Férovej chlap jste napsal pro syna Otu. Myslel jste při tom i na vašeho tátu?
Můj táta mě nikdy do ničeho nenutil. Nechal mě hledat si cestu. Byl pro mě hrdina a spoustu věcí jsem od něj nasál. Jako například být štědrý vůči lidem, nekastovat je na chudé a bohaté, protože je to jedno, hodnoty jsou v něčem jiném. Taky se hned ze všeho nehroutit. Chtěl jsem to všechno nějakým způsobem předat synovi, protože mi to přijde jako hezká věc. Navíc v době, kdy generace teenagerů věčně čumí do telefonů a na internetu řeší třeba to, kdo by měl platit na rande – chlap, nebo holka? No jasně, že chlap, to je přece automatické. Přijde mi, že ženská je princezna a chlap by se o ni měl starat. Neznamená to, že musí být v domácnosti a připravovat sendviče, když to řeknu hnusně. Může mít pochopitelně svoji kariéru. Ale chlapem by vždycky měla být hájená.

Jaká máte očekávání? Myslíte, že posluchači country ve vašem podání přijmou?
Vůbec nevím, ale věřím, že když se dobře uchopí, může u lidí zafungovat. Od dob Bobka, Tučného nebo Křesťana se u nás country nikdo pořádně nevěnoval – jedinou kapelou, která na zmíněné pány trošku navazuje, je Jelen. Takže v tomto smyslu vidím díru na trhu. V našich končinách to asi úplně neplatí, ale ve světě zažívá country obrovský boom – i co se týká oblékání. Ženské chodí na festivaly v kloboucích a koňských botách, věřím, že tento trend přijde tak za rok i k nám.

Album má ve výsledku krásný hutný zvuk. Hledal se vám s Markusem Tranem snadno?
Děkujeme, to je pro nás snad největší ocenění. Markus má na výsledku obrovský podíl, deska je vlastně náš společný počin, akorát se prodává pod mým jménem. Je to strašně talentovaný člověk, paradoxně Filipínec, který umí dělat country, což v Americe totálně nechápali. Hrozně se prosadil i v muzikálech a jsem za něj rád, protože pražská muzikantská scéna je hodně vybíravá. On do ní taky nikdy moc nepatřil, protože je otevřená huba, stejně jako já. Není to klasický podavač rukou. Vlastně nevím, s kým jiným bych desku dělal. Bez něj by to prostě nešlo.

Už za pár dní, 17. srpna, pokřtíte Cowboys & Dreamers v rámci koncertní série Prague Open Air v Ledárnách Braník. Zahrajete tam celou desku?
Kompletně ne, řekněme tak pětasedmdesát procent z ní. K vystoupení přizvu člověka, který hraje na steel pedal, typickou country kytaru. Chceme to pro lidi udělat trošku zvláštní. Blbá je jedna věc, že v areálu jsou zvuková omezení, ale myslím, že i tak to bude stát za to.

A zase za vámi dorazí pochod oddaných fanoušků, jak bývá zvykem?
Ano, je to parta lidí, kteří za mnou chodí už od začátku, což je neskutečné. Když jsem měl koncert v pražské O2 areně, dorazily jich čtyři tisíce. Byl to tehdy rekord. Někteří z nezúčastněných si mysleli, že jde o nějakou demonstraci. Známý mi dokonce říkal – aby se o tebe nezačínala zajímat BISka, když reálně ovládáš tolik lidí. Myslel to samozřejmě v legraci. Před všemi svými fanoušky chci každopádně smeknout a poděkovat jim za jejich věrnost a vytrvalost.