Marta Kubišová: Čekala jsem kavalíry. Od revoluce se ale jen divím

Máme krátce po senátních volbách. Zvítězila levice, v řadě krajů bodovali komunisté. Současná politická garnitura přitom budí nevoli. Co tomu říkáte?
Já si nikdy velké iluze nedělala. Revoluce byla pro mě šok, nevěřila jsem, že by bolšan udělal v 89. tu kardinální chybu, že pošle na studenty policajty. To mu zlámalo vaz. Od té doby se jen divím. Dokud se vše neslo ve snech Charty 77 a pod taktovkou Václava Havla, věřila jsem, že se to moc nezvrtne. 
I když už zkraje existovali různí vykukové, kteří pilně pracovali na svých korytech. Ale je pravda, že jsem si myslela, že společenská proměna bude probíhat kavalírštějším způsobem. Takže řečeno slovy z krásné písně nového projektu, který připravujeme, hledím na vše s údivem.

To je muzikál, který chystá Ungelt, že? Můžete ho trochu přiblížit?
Touha jménem Einodis od Karla Štolby vypráví o české patriotce Sidonii Nádherné, jejíž maminka byla Angličanka, takže se moc nenaučila česky. Žila s rodinou na zámku ve Vrchotových Janovicích, doma se mluvilo anglicky nebo německy. Byla velká vlastenka, po válce ji ale české okolí vyštípalo, tak odešla do Anglie. O Janovice dlouhá léta bojovala, pak umřela. Teprve poté byly její ostatky převezeny na hřbitov do Janovic. Je to krásný dojemný příběh. Premiéra bude v létě, teď korepetujeme a já mám místo mozku vymazáno. Muzika je nádherná, ale mám hodně textu, bojím se toho.

Jak máte rozděleny party?
Já zpívám dospělou hraběnku, mladou dostala Aneta Langerová.

Od Supraphonu jste dostala album Zlatá šedesátá. Jsou na něm písničky posbírané krom fondů České televize a rozhlasu i ze soukromých archivů. Překvapily vás některé skladby, jež jste tam našla?
Ano. V Poctě Janu Patočkovi je píseň Tvé jméno Jan – o té jsem si myslela, že ji má jen archiv StB, respektive ministerstvo vnitra. A ejhle. Nebo Láska a karty. Když mi to ze Supraphonu volali, tvrdila jsem: to jsem nenazpívala já! Blbost, nazpívala. Nebo Sněžný muž a Neboť co je to člověk, také vůbec netuším. Vím, že to bylo do nějakého filmu, ale do jakého… Je to úctyhodný počin, že dokázali poskládat takový komplet. Zvlášť při mém ležérním přístupu.

Vaše hity měly silné texty 
a vzbuzovaly ve své době silné emoce – třeba Tajga blues nebo Cesta. Uvědomovala jste si, že si jejich interpretací můžete ublížit?
Takhle jsem vůbec nepřemýšlela. Bylo mi úplně jedno, co riskuju. Potřebovala jsem to prostě sdělit. Vzpomínám si na povinnou předváděčku 
v roce 1969, kde se mě ptali, co si pod tím Tajga blues myslím. Tak jsem jim opáčila: A vy nemáte ten text? Se Zdeňkem Rytířem jsme se domluvili, že to bude píseň na počest sedmi statečných sovětských občanů, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí 
v Moskvě proti naší okupaci.

Když jste s Helenou Vondráčkovou a Vaškem Neckářem vytvořili skupinu Golden Kids, měli jste na repertoáru písničku Hej, pane zajíci.
Do teď jsem netušila, jaké jinotaje skrývala! Vidíte, zrovna tuhle rozvernou písničku jsem nerada zpívala, protože jsme při ní museli skotačit. Zatímco Vašek a Helena mi připadali jako děti a to skákání k nim patřilo, mně to úplně nesedlo. Ale jinak máte pravdu – když tam zpíváme „Nedělej rytíře, plat máš dva halíře," byl tím zajícem míněn Zdeněk Rytíř. Tak mu to napsal jeho kamarád Honza Schneider.

Z Plzně jste přešla do pražského Rokoka. Byla to dobrá škola?
Skvělá! My byli s Vaškem Neckářem a Helenou Vondráčkovou ta mladší partička, Walda Matuška s Karlem Štědrým ti zkušenější.

Jak vás mladé tihle ostřílení brali? Poučovali?
Vůbec. Samozřejmě že už byli v divadle zavedení a podle toho to vypadalo. Nepoučovali, zato dělali samé taškařice. Seděla jsem třeba v kostýmu, který mi vůbec neseděl, měla jsem ho všelijak sešpendlený a oni mi ještě povolili zip. 
A mohli se umlátit smíchy. Tak jsem se nenechala zahanbit a odzpívala to, i když jsem si přitom držela vší silou šaty za zády. Nedostali mě.

Vaše album se jmenuje Zlatá šedesátá. Byla ale tahle doba skutečně tak zlatá?
Z hlediska hudby to byl zázrak. Ten se už asi opakovat nebude. Dnes je všech směrů spousta, rychle se vynoří a zase odplynou – teď mám na mysli hlavně pop. Tehdy měly písničky čas se rozvinout 
a oběhnout svět, stát se těmi zlatými. Byl to jakýsi zvláštní opar, který se nesl nad všemi železnými oponami, politickými konflikty a malými válkami. Muzika to všechno hezky propojovala. To se dnes stát nemůže – s muslimy se prostě nepropojíte.

Mezi koncerty ze 60. let 
a dnešními je velký časový střih. Jak se změnilo publikum, je jiné?
S Helenou jsme bývaly ošklivé na Vaška – o odpoledním publiku jsme říkaly: hele, to jsou ty tvoje děti, ty chodí na tebe. Ale večer přijdou dospěláci a ti jdou na nás!

To jste mu dávaly pěkné kapky…
Docela jo. Ale v dobrým. Vždyť on k nám často chodil do šatny pro klid. Vždycky 
v divadle říkával: holky, mně se u nás nechce bejt, můžu jít 
k vám? Ono v té pánské šatně bývalo různě, herci to dávali zpěvákům někdy sežrat. Tak jsme mu říkaly: tak jo, támhle si sedni, ale nečum. Což ovšem nešlo, všude kolem byla zrcadla. No, byly to legrační chvíle. A pokud jde o to publikum, jiné asi o tolik není, aspoň myslím. Snad jen někdy víc křičí než dřív. To pak neslyším sama sebe.

Když si prohlížíte zpětně své písně a roky jejich vzniku, jímá vás nostalgie?
Nejímá. Jestli mě něco jímá, tak údiv. Víte, byla to jiná doba. Velké orchestry, zpívání na živo. Dnes je to jinak. Minulost je pryč. Tak je potřeba to brát.

Čili s něčím takovým jako bilancování nepočítáte? Ani k vašemu velkému jubileu?
Ne. Koukám, že jsem se toho vůbec dožila! Když jsem se dřív dívala na padesátileté lidi, říkala jsem si: hm, tak ten už to má za sebou. Dneska žasnu, jestli to je u mě možné. Na sedmdesát se fakt necítím.

Jaká míváte rána?
No, nic moc. Někdo říká, že je dobrý se projít se psem 
a člověk se probudí. Jiný, že si máte umýt hlavu… Tak nevím, asi si začnu brzo mejt hlavu.

Snad mi to odpustíte, když se zeptám jako žena ženy: jak se vám stárne?
Nepozorovaně. Dávám si jen pozor, abych nevypadla 
z kostýmu nebo aby mi naopak nebyl malý. Člověk se musí na jevišti hlídat – aby nebyl odstrašujícím příkladem.

Necháváte si šaty šít?
Ne. Od roku 1989 kupuju jedině v konfekci. Buď mi jsou, nebo ne. Tečka.

Nejste ani trochu marnivá?
Možná i jsem. Ale v jiných věcech – vydám se koupit škrabku na brambory, u ní vedle najdu nožík, tak vezmu pochopitelně oboje. Načež začnu doma krájet a skončím 
s ránou, ze které mi prýští krev tři hodiny. Jako tuhle. To jsem se tedy rozšoupla, pustila jsem si i žilou. A to jsem šla úplně původně pro sklenice na vodu.

Co vám dělá radost?
Dcera Káťa a psi. Z Káti je moje PR manažerka, čímž hodně pomáhá i Ungeltu. 
A když jsme spolu, rády testujeme restaurace. Vždycky někam vyrazíme, zkoušíme nové podniky, to nás těší.

Dcery bývají kritické. Ta vaše taky?
Jo. Na jednu stranu je mi velkou oporou, na druhou kritikou. Když jsme malovaly a vyklízely nějaké skříně, vybalila na mě: no mami, proč to všechno schraňuješ? To musíš vyházet! Já totiž žiju s tím pocitem, že ještě mohou přijít horší časy, a tak si ve skříni nechávám řadu starých věcí. Nemluvě o fotkách, které mám podle ní v hrozném bordelu. Jako mou manažerku ji to pochopitelně příšerně vytáčí.

Tak už jen závěrem – zanedlouho oslavíme 23. výročí 17. listopadu. Vy patříte k jeho klíčovým tvářím. Co byste vzkázala občanům téhle země v dnešní mizerii?
Aby byli i nadále stateční.

Kdo je… Marta Kubišová

* Narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích.
* V roce 1964 se dostala do pražského Divadla Rokoko, o rok později začala spolupracovat s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou.
* Píseň Modlitba pro Martu se stala při vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 symbolem národního odporu.
* 1. listopadu 1968 vzniklo populární trio Golden Kids (Marta Kubišová, Václav Neckář, Helena Vondráčková). Jejich producentem se stal Bohuslav Ondráček.
* Od roku 1970 měla Marta Kubišová zakázanou uměleckou činnost, oficiálně se k ní směla vrátit až po pádu režimu. Vystupovala pouze na undergroundových akcích.
* V letech 1977 a 1978 působila jako mluvčí Charty 77.
* Od druhé poloviny 90. let je její domovskou scénou pražské Divadlo Ungelt.
* Má dceru Kateřinu.