Koncert nabídl průřez jejím repertoárem od šedesátých let do současnosti. Nechyběly jak vyložené hity, tak i komorněji pojednané písně. S patřičnou elegancí Kubišová program zahájila písní S nebývalou ochotou, na níž navázaly hity Depeše a Nechte zvony znít. Na pokraj soulu se přiblížila skladbou Proudy, v níž dala vyznít svým expresím. Nechyběla ani známá irská balada Greensleaves s názvem Dobrodružství s bohem Panem, stejně jako vítězná píseň Bratislavské lyry 1968 Cesta a ponurá balada Lampa, která v člověku vyvolává mrazení.

Do kategorie méně známých patřila píseň Ten druhý v nás, v níž byl cítit dotek rhythm and blues. Další silnou baladou s historickou tématikou zastupovala Balada o kornetovi a dívce. Překvapivou byla píseň Eltona Johna – Sorry Seems To Be Hardest World, kterou zcela po svém interpretka pojednala s velkou vibrační emocí. Legendární beatlesovská píseň Hey Jude v jejím podání patřila opět k nejsilnějším okamžikům večera.

Humorné variace

Ve druhé části koncertu Kubišová na pódiu přivítala svého hosta – uměleckého ředitele pražského Divadla Ungelt Milana Heina, který sice jako pěvecký partner zásadně neoslnil, ale zato dokázal divákům nabídnout humorné variace.

Písně Oči posměváčka, Kouzlo mládí a Vzkaz nabídly spíše divadelní polohu mírně šansonového pojetí. Z této kategorie mě nejvíc oslovila jímavá píseň Óda na ticho s kontemplativním textem. Poté ovšem Marta Kubišová atmosféru oživila dvěma výtečnými skladbami královny amerického soulu Arethy Franklin – Natural Woman a Walk On Bye, v nichž prokázala nejenom svoje pěvecké schopnosti, ale i jedinečný výraz a cit pro tento typ interpretačně náročné hudby.

Tématu složitých mezilidských vztahů se dotkla v písni Nechci být ta druhá a do českého soulu vplula ve známé Já cestu k tobě najdu si a bigbítovou polohu z dob Mefista Nepiš dál. Prokreslená interpretace v důvěryhodném tónu vyzněla v písní Vyznání a závěr patřil opět „klasice" s biblickým tématem ve strhujícím podání Magdalena a její nejslavnější a životně osudová Modlitba.

Gigantický hangár

Doprovodná skupina hrající v sestavě Petr Malásek (klavír), Martin Lehký (baskytara), Pavel Zbořil (bicí nástroje) a František Kop (saxofony), podala standardně kvalitní výkon. Osobně jsem v instrumentaci postrádal elektrickou a akustickou kytaru, širší dechovou sekci a pro stylotvornou barevnost varhany a elektrické piano.

Paní Marta potvrdila svou uměleckou i osobnostní noblesu, bezprostřednost ve vlastním konferování a pěveckou podmanivost a věrohodnost. Znovu jsem si uvědomil, jak neodpustitelně se bývalý režim provinil v roce 1970 na její likvidaci, když stála na vrcholu popularity a uměleckých ambicí. Mnohokrát vyznamenaná umělkyně se dočkala loni navíc mimořádné mezinárodní pocty, když obdržela francouzský Řád čestné legie.

Možné rozporuplné pocity mohlo vzbudit prostředí Bobycentra. Myslím, že atmosféra například Janáčkova divadla by byla šťastnějším řešením než volba gigantického hangáru, v němž se kontakt zpěvačky s publikem vytratil, třebaže se do něj vešlo více posluchačů. Přesto však koncert přinesl velmi příjemný zážitek, na který se nezapomíná.

PETR GRATIAS

autor je hudební publicista