Díváte se někdy na internetu na svá soutěžní vystoupení? Třeba jen z nostalgie?
Přiznám se, že občas ano. Je to pro mě v mnoha ohledech velké ponaučení. Upřímně, žádné z těch vystoupení se mi nelíbí. 

Proč?
V každém mém vystoupení vidím spoustu problémů, které více či méně zůstávají v mém projevu dodnes. Samozřejmě se jich dlouhodobě snažím zbavit a doufám, že se mi to daří. Každopádně, pokud porovnám své dnešní vystoupení s tím před sedmi lety, můžu ve světle toho dřívějšího odhalit nedostatky současného projevu. Ze stejného důvodu si většinu svých vystoupení nahrávám. Ve chvíli, kdy člověk stojí na pódiu, je těžké zhodnotit sám sebe kriticky. Čas na pódiu plyne úplně jinak než mimo něj. Každá chyba se zdá tak dlouhá a výrazná, že zastíní zbytek. Pravda je, že pokud si člověk dané vystoupení později poslechne, zjistí třeba, že obávaná chyba vůbec nebyla zásadní, ale naopak téměř nepostřehnutelná. 

A ta povedená vystoupení?
Pasáže, které se člověku při vystoupení zdají, že se mu opravdu povedly, mohou nakonec vyznít špatně nebo falešně. Až když se postavím do role posluchače, můžu sám sebe opravdu zhodnotit a poučit se ze svých chyb. Rozhodně nelze spoléhat jen na reakce posluchačů, kteří jsou ovlivnění spoustou dalších faktorů. Každý potlesk nebo neúspěch, je potřeba brát s rezervou. Často se nahrávám i při trénování doma. Moji blízcí mi často říkají, že jsem přespříliš sebekritický. 

Před rozhovorem jsem nakoukal většinu vašich semifinálových i finálových písní a překvapilo mne, jak téměř dětsky či klukovsky jste tenkrát ještě působil…
Vidíte, a to mi většina tehdejších komentátorů vyčítala přílišnou „dospělost“. Bylo mi devatenáct, takže je to myslím pochopitelné. Pořad byl navíc trochu schizofrenní. Snažil se svou stylizací mířit na mladé diváky, realita však byla, že výsledky nejvíce ovlivňovalo publikum rodičů. Každopádně to, jak jsem působil, je hlavně zásluhou režiséra. Přece jenom soutěž byla hlavně rodinným, zábavným pořadem. Realita v něm byla značně stylizovaná a fakta o účinkujících byla proporčně nafouknutá. Obraz, který měl být kolem mě vytvořen, byl obraz naivního, neupraveného kluka z chudých poměrů, který umí skvěle zpívat. 

Vadilo vám to? Možná, že právě tato iluze vám pomohla vyhrát…
Pravdou však je, že pocházím z normálních poměrů, naivní jsem možná byl, ale ne zas tolik, a co se týká image, zpíval jsem v rockové kapele, se kterou jsem vydal jedno album, kde jsme prezentaci řešili. Možná, že právě odsud pochází moje další nenávist ke zjednodušování a generalizování. 

Z dnešního pohledu a z toho, jak se prezentujete i vystupujete, mi přijde zvláštní ta „superstarovská“ stylizace – tupírovali vám vlasy, vytvářeli na hlavě všelijaké kohouty, oblékali do nápadných kostýmů. Nevadilo vám to?
Ne. Od počátku jsem se zařekl, že se budu soustředit výhradně na zpěv a že se nenechám ničím vyvést z míry. Režisér požadoval, aby každý vystupující vypadal co nejlépe, nebo zapadal do předem připravené škatulky. Kdo by se chtěl nějak vzepřít, neměl by upřímně moc šancí na úspěch. Vždycky jsem si navíc říkal, že pokud bych vypadal v televizi směšně, byla by to ostuda stylistek a maskérek a ne moje. Oni dělají svoji práci, já zase svou.  

Přesto – dostal jste se do situace, kdy jste se vzepřel?
Opravdu ne. Byl jsem upřímně rád, že můžu starost o image přenechat někomu jinému. Bylo zvláštní sledovat, jak se kolem nás v soutěži vytvářela jakási bublina nereálna. Nebylo to nic, co by mě deprimovalo, spíše mě to fascinovalo a udivovalo. Tehdy jsem pocítil opravdovou sílu médií. Ve snadno proměnlivém světě je důležité, aby člověk neuvěřil, že je někým jiným, ale aby za všech okolností zůstával konstantně sám sebou, kdykoliv k tomu dostane příležitost.

Je to těžší, než se na první pohled zdá. Někdo to řeší změnou jména, pokud je osoba, kterou ze sebe vytvoří, opravdu velmi odlišná od jeho přirozenosti. Může potom říct, to nejsem já, to je Alice Cooper. Je to jen hra. Jak už však říkal Platón, rozpolcenost, i ta vnitřní, vede nutně ke konfliktu.