Předchozí
1 z 4
Další

Díváte se někdy na internetu na svá soutěžní vystoupení? Třeba jen z nostalgie?
Přiznám se, že občas ano. Je to pro mě v mnoha ohledech velké ponaučení. Upřímně, žádné z těch vystoupení se mi nelíbí. 

Proč?
V každém mém vystoupení vidím spoustu problémů, které více či méně zůstávají v mém projevu dodnes. Samozřejmě se jich dlouhodobě snažím zbavit a doufám, že se mi to daří. Každopádně, pokud porovnám své dnešní vystoupení s tím před sedmi lety, můžu ve světle toho dřívějšího odhalit nedostatky současného projevu. Ze stejného důvodu si většinu svých vystoupení nahrávám. Ve chvíli, kdy člověk stojí na pódiu, je těžké zhodnotit sám sebe kriticky. Čas na pódiu plyne úplně jinak než mimo něj. Každá chyba se zdá tak dlouhá a výrazná, že zastíní zbytek. Pravda je, že pokud si člověk dané vystoupení později poslechne, zjistí třeba, že obávaná chyba vůbec nebyla zásadní, ale naopak téměř nepostřehnutelná. 

A ta povedená vystoupení?
Pasáže, které se člověku při vystoupení zdají, že se mu opravdu povedly, mohou nakonec vyznít špatně nebo falešně. Až když se postavím do role posluchače, můžu sám sebe opravdu zhodnotit a poučit se ze svých chyb. Rozhodně nelze spoléhat jen na reakce posluchačů, kteří jsou ovlivnění spoustou dalších faktorů. Každý potlesk nebo neúspěch, je potřeba brát s rezervou. Často se nahrávám i při trénování doma. Moji blízcí mi často říkají, že jsem přespříliš sebekritický. 

Před rozhovorem jsem nakoukal většinu vašich semifinálových i finálových písní a překvapilo mne, jak téměř dětsky či klukovsky jste tenkrát ještě působil…
Vidíte, a to mi většina tehdejších komentátorů vyčítala přílišnou „dospělost“. Bylo mi devatenáct, takže je to myslím pochopitelné. Pořad byl navíc trochu schizofrenní. Snažil se svou stylizací mířit na mladé diváky, realita však byla, že výsledky nejvíce ovlivňovalo publikum rodičů. Každopádně to, jak jsem působil, je hlavně zásluhou režiséra. Přece jenom soutěž byla hlavně rodinným, zábavným pořadem. Realita v něm byla značně stylizovaná a fakta o účinkujících byla proporčně nafouknutá. Obraz, který měl být kolem mě vytvořen, byl obraz naivního, neupraveného kluka z chudých poměrů, který umí skvěle zpívat. 

Vadilo vám to? Možná, že právě tato iluze vám pomohla vyhrát…
Pravdou však je, že pocházím z normálních poměrů, naivní jsem možná byl, ale ne zas tolik, a co se týká image, zpíval jsem v rockové kapele, se kterou jsem vydal jedno album, kde jsme prezentaci řešili. Možná, že právě odsud pochází moje další nenávist ke zjednodušování a generalizování. 

Z dnešního pohledu a z toho, jak se prezentujete i vystupujete, mi přijde zvláštní ta „superstarovská“ stylizace – tupírovali vám vlasy, vytvářeli na hlavě všelijaké kohouty, oblékali do nápadných kostýmů. Nevadilo vám to?
Ne. Od počátku jsem se zařekl, že se budu soustředit výhradně na zpěv a že se nenechám ničím vyvést z míry. Režisér požadoval, aby každý vystupující vypadal co nejlépe, nebo zapadal do předem připravené škatulky. Kdo by se chtěl nějak vzepřít, neměl by upřímně moc šancí na úspěch. Vždycky jsem si navíc říkal, že pokud bych vypadal v televizi směšně, byla by to ostuda stylistek a maskérek a ne moje. Oni dělají svoji práci, já zase svou.  

Zdroj: Youtube

Přesto – dostal jste se do situace, kdy jste se vzepřel?
Opravdu ne. Byl jsem upřímně rád, že můžu starost o image přenechat někomu jinému. Bylo zvláštní sledovat, jak se kolem nás v soutěži vytvářela jakási bublina nereálna. Nebylo to nic, co by mě deprimovalo, spíše mě to fascinovalo a udivovalo. Tehdy jsem pocítil opravdovou sílu médií. Ve snadno proměnlivém světě je důležité, aby člověk neuvěřil, že je někým jiným, ale aby za všech okolností zůstával konstantně sám sebou, kdykoliv k tomu dostane příležitost.

Je to těžší, než se na první pohled zdá. Někdo to řeší změnou jména, pokud je osoba, kterou ze sebe vytvoří, opravdu velmi odlišná od jeho přirozenosti. Může potom říct, to nejsem já, to je Alice Cooper. Je to jen hra. Jak už však říkal Platón, rozpolcenost, i ta vnitřní, vede nutně ke konfliktu. 

Kdybych měl z hlavy vyjmenovat všechny vítěze Superstar, musel bych přemýšlet hodně dlouho. Vy jste byl možná posledním vítězem, kterého si národ zapamatoval. Čím to?
Kdybych měl vyjmenovat všech dvanáct finalistů, kteří se mnou byli v soutěži, tak bych vlastně také nevěděl. Informací obecně a hlavně talentových soutěží je zkrátka příliš mnoho. Je několik aspektů, které mohly vést k tomu, že si mě lidé stále pamatují. Ročník, ve kterém jsem účinkoval, byl první, v němž se spojilo Česko se Slovenskem. Tehdy ještě neběžela žádná jiná talentová soutěž jako přímá konkurence Superstar. Ani Facebook nebyl tak rozšířený a lidé se skutečně dívali na televizi.

Výraz „Superstar“ ještě nebyl vnímaný tak pejorativně. Pokud bych chtěl být naivní, tak řeknu, že jsem zpíval jinak a že můj hlas diváky oslovil. Mohl bych zmínit, že jsem vydal tři alba a odzpíval nespočet koncertů, mnohdy s velmi kvalitními orchestry nebo v duetu se známými osobnostmi. To vše je relativní. Každý jiný účastník soutěže by vám řekl to samé. Celkově si myslím, že to byla kombinace okolností a štěstí. 

Na rozdíl od rivality některých jiných finalistů jste s Mirem Šmajdou vypadali jako kamarádská dvojka. Pobavilo mě vaše vystoupení v pořadu „Slovenka roku 2010“. Zpívali jste tam tenkrát nejslavnější milostné duety a působili dost sehraně. Bylo to tak i v reálu?
Já i Miro Šmajda jsme od přírody dost nekonfliktní typy. Protože každá bublina nereálna musí mít základ ve skutečnosti, nebylo možné postavit nás proti sobě jako rivaly. Úspěch byl navíc závislý na tom, komu diváci pošlou svůj hlas. Ani jeden z nás to tedy nemohl nijak ovlivnit. Ani teď si vlastně nijak nekonkurujeme, protože náš styl vystupování je velmi odlišný. Co se týká milostného duetu, byla to vlastně jakási coda za soutěží. Bylo to zábavné, protože si naše vystoupení snad každý spojil se soutěží. Dnes už by to asi spoustě lidem nedošlo a vystoupení by mohlo působit dost trapně. 

Málokterý vítěz Superstar měl to štěstí, že následnou kariéru mohl postavit na své autorské tvorbě. Napsal jste si na svá alba texty a hudbu ke všem písním. Nabídky jiných vás nezaujaly?
Na první album jsem měl většinu písní už napsaných. Spoustu z nich jsem psal během soutěže, další jsme hráli už s kapelou Robson. Co se týká nabídek, je pravda, že jsem dostal nabídku od Oskara Petra. Ta ale tuším přišla dost pozdě, zprostředkovaně a hlavně s tím, že už je celé album připravené. Nemohl bych se podepsat pod něco, co vzniklo úplně mimo mne.

Pánové ze Sony Music měli tehdy dost laxní přístup, tuším, že mě oslovili s albem až po několika měsících s otázkou: „Budeme muset nahrát nějaké to album. Co s tím proboha uděláme?“ Druhá i třetí deska potom vznikaly plně pod mou kontrolou. Bylo tedy jen na mně, co na nich budu zpívat. Vlastně mi ani žádné vážné repertoárové nabídky nepřišly. Naopak jsem dostal návrhy ke složení písní pro jiné interprety. Napsal jsem písně například pro Hanu Zagorovou, Moniku Absolonovou nebo Karla Gotta… 

Je to velká tréma – nabízet píseň Karlu Gottovi?
Vlastně ani ne. Za prvé, nejsem existenčně závislý na tom, jestli se má píseň ujme v repertoáru jiného umělce, protože se sám živím jako interpret, a za druhé, vždy do písně vložím maximum péče a vytvořím to nejlepší, co z mého pohledu můžu nabídnout. Tím nemám žádné výčitky svědomí, vím totiž, že jsem formálně donesl kvalitní výsledek, a pokud se píseň nelíbí, je to dáno jen subjektivním názorem daného člověka. To je v pořádku. Pokud je píseň odmítnuta, je mi líto snad jen ztraceného času.

Hodně lidí ze Superstar dostalo okamžitě lano z různých, občas i dost šílených muzikálů. Vy taky?
Ano, dostal jsem a stále dostávám poměrně dost nabídek do různých muzikálů. Rozumím lidem, kteří za vidinou stabilního výdělku, byť poměrně skromného, do světa muzikálu vstoupí. Já však za prvé muzikály jako hudební formu nemám osobně příliš rád a za druhé jsem se nikdy nechtěl stát hercem. Muzikál je podle mého názoru více o herectví než o zpěvu. 

Je sympatické, že jste se nenechal zviklat a držel se své cesty – zpíváte jen to, co chcete, zůstal jste žít na severní Moravě… Určitě se objevili dobří rádcové, kteří vám tvrdili, že tak se kariéra budovat nedá.
Rádců je samozřejmě celá řada. Hlavně těch, kteří jsou připraveni podepsat se maximálně za každý úspěch jimi iniciovaný, ale dát ruce pryč od každého následného neúspěchu. Svět médií je přece natolik nepřehledný a nepředvídatelný, že nikdo nemůže tvrdit, že zná klíč k jistému úspěchu. Držím se zásady, být za každých okolností sám sebou. To je jediná správná a morální cesta.

Pocházíte z Ostravy, s rodinou žijete na úpatí Lysé hory. Považujete se za patriota?
Vlastně ano. Je ale nutné oddělit od sebe patriotismus a nacionalismus. George Orwell definoval patriotismus jako oddanost člověka k určitému místu nebo stylu života, o kterém je přesvědčen, že je ten nejlepší, který však nechce za žádných okolností vnucovat jiným lidem. Pro mě je můj styl života a místo, kde žiju, tím nejlepším. Kdybych však měl jedno nebo druhé obhájit, pak by pro mě hlavním kritériem byl subjektivní pocit. 

Co vás kromě rodiny k regionu stále poutá? Nikdy vás nenapadlo se přestěhovat do Prahy?
Je přirozeně spousta praktických věcí, které mě tady drží. Pokud bych je však měl všechny odsunout na stranu, tak hlavním důvodem by byl pocit, o němž jsem mluvil v předchozí otázce. Subjektivně velmi silně cítím, že je to takto správně. V parafrázi Nezvalova Edisona: „Nezdědil jsem neklid toulavého otce.“. 

Začátkem roku 2016 se vám narodil syn. Ještě pořád zažíváte přívaly štěstí, jak jste tehdy v několika rozhovorech zmínil?
Samozřejmě, že ano. Při každém pohledu na něj. Jeho štěstí a štěstí mé rodiny je pro mě opravdovým smyslem života. Stvořen z lásky je pečetí našeho společného, rodinného štěstí. Nejsem rozhodně typ Abraháma, který by svého syna obětoval penězům, nebo nízkým pudům. Být tři sta šedesát dní v roce na turné nebo ztrácet čas v náručí milenek, není rozhodně má představa šťastné budoucnosti. Bohužel je spousta lidí, kteří obětují své děti, svou rodinu a nakonec i sama sebe ve prospěch falešných bohů, kteří pak rostou, sílí a lákají k sobě další a další chudáky. 

A nemrzí vás, že se většina článků či internetových zpráv týkala právě vašeho soukromí?
Nemrzí. Úspěchy všech, kteří pracují ve světě komerčních médií, jsou do určité míry vždy závislé na sympatiích co největšího počtu lidí. V umění je to jinak. Tam záleží na kvalitách jednotlivých děl. Co na tom, že byli například Carl Orff nebo Richard Wagner mírně řečeno morálně nedůslední?

Ve vážné hudbě je každá negativní vlastnost člověka rozvinutá a slyšitelná, čímž se dané dílo stává zajímavým a více lidským. Hlavně pak ve dvacátém století. V rámci popové hudby, však rozporuplné a odporující si myšlenky nemají moc místo. V kontextu tříminutové písně, s jasnou melodií a jednoduchým rytmem, je těžké vyjádřit příliš hluboké myšlenky. Lidé chtějí být takovou hudbou baveni. 

Těžko se však člověk nechá bavit někým, koho nemá rád.
Lidé jednoduše mají instinktivně rádi to, co znají, a nejradši poslouchají ty zpěváky, o kterých toho nejvíce vědí. Nebo si alespoň myslí, že vědí. Cílem bulvárních médií by tedy mělo být přibližovat známé osobnosti jejich „konzumentům“. Hudba samotná je jen částí celkového úspěchu, pro mnoho lidí, bohužel, ani není tou částí nejdůležitější. Pokud by se psalo jen o mých hudebních úspěších, vzdálil bych se od svých posluchačů, a ty by to po čase začalo nudit. Pokud bych se chtěl věnovat artificiální hudbě, potom by pro mě komerční hledisko ztratilo smysl. Já však rád stojím někde uprostřed. Rovnováha je pro mě velmi důležitá.

 Chápu. Jenže spousta bulvárních novinářů se otírala o vaše blízké. A ti si popovou kariéru na rozdíl od vás nezvolili. Musím říct, že obdivuji vaši partnerku, že smršť článků, kde se řešil její věk či předešlý vztah, ustála…
Láska hory přenáší. Kdyby náš vztah nebyl upřímný, tak by asi nevydržel. Byla to složitá doba. Čím méně je člověk otevřený, tím více negativních článků vzniká. Komunikace s médii je komplexní věda, kterou se neustále učím a zřejmě nikdy učit nepřestanu. Samozřejmě jsem v komunikaci udělal a ještě udělám spoustu špatných rozhodnutí.

Asi je důležité to umět vybalancovat, že?
Důležitý pro mě je můj manažer Honza Adam, který s médii umí velmi dobře vycházet a který onu rovnováhu dokáže ve vztahu vůči nim vytvořit. Jsou samozřejmě různé hudební styly i v rámci popové hudby a také pestré styly propagace. Jinak se bude prezentovat zpěvák metalové kapely, jinak zase rapper či muzikálová zpěvačka. Společné však mají, že se snaží osobnostně zapůsobit na svého posluchače. 

Někteří se ale propagují skandály. 
Člověk by řekl, že skandály vytvoří ryze negativní obraz. Pokud však má daná osobnost za cíl zapůsobit na mladé lidi, kteří vnitřně protestují proti autoritám, tak perfektně splní svůj účel zalíbit se svému publiku. Mí posluchači jsou velice různorodí a nemůžu tedy konkrétně zacílit. Má strategie je být sám sebou a zpívat pro lidi, kterým jsem sympatický. Prací mého managementu je, aby můj mediální obraz co nejvíce odpovídal skutečnosti. 

Přitom vaše kariéra stále stoupá. Píšete stále písně i pro další interprety, jste hostem koncertů mnoha umělců – např. Hany Zagorové, Mariky Gombitové, Jánka Lehotského nebo košické nadžánrové cimbálovky Silband. Nebojíte se rozmělnění svého talentu?
Nebojím. K rozmělnění by podle mého názoru vedlo daleko více odlišných zájmů. Moje zaměření je vlastně velice úzké. Vytvářím a interpretuju popové písně. Jediná má schizofrenní poloha je, když stojím mezi světem umění a světem komerční hudby. Jsem jako provazochodec balancující nad dvěma propastmi.

To však z druhé strany může být samo o sobě inspirujícím impulzem. Tím, že se musím pohybovat v předem nastavených mantinelech, z mého pohledu můžu obohatit jak svou tvorbu, tak i pop obecně. Čistě komerční či umělecké hudby je dost. Snaha spojit tyto dva břehy, jakkoliv nemožné to může být, je mým osobním hnacím motorem k vlastní tvorbě. Vždyť až spojením duše a těla vznikne člověk. 

Autorsky jste se propojil i se Štefanem Margitou, budete hostem na albu Adama Plachetky. To znamená, že chystáte i vstup do světa vážné hudby?
Ne, to spíše Štefan Margita a Adam Plachetka zkouší uspět s nadžánrovými alby, na kterých se svět opery propojí se světem popu, šansonu nebo muzikálu. Určitý druh opery má k popu blízko, rozhodně blíž než třeba symfonická tvorba. Vždyť právě opera, nebo alespoň árie z ní, jsou jedním z předků moderní popové hudby.

Pokud bych přece jen chtěl vytvořit čistě umělecké dílo, bylo by to takové, které nemá s populární a s komerční hudbou vůbec nic společného. Bylo by to vyjádření absolutní tvůrčí svobody, na kterou se necítím ještě úplně připravený. Vlastně ani nevím, jestli by to bylo hudební dílo. Možná by se jednalo spíše o knihu či kombinaci literatury a hudby. Momentálně opravdu nevím.

Co dalšího chystáte? Prý se po loňském vyprodaném Divadle U Hasičů vrátíte s Adventním koncertem…
Ano, je to tak, 25. listopadu vystoupím se svým vánočním programem. Byl to můj první samostatný koncert v Praze. Oproti loňskému roku nyní vezmu také svou kapelu Mach rozšířenou o dechovou sekci s vlastními, novými aranžemi svých i světových písní. Mým hostem bude desetiletá finalistka mezinárodní soutěže Sanremo Junior Česká republika 2017 Adélka Řehořová.

Totožný koncertní program pak bude přímým přenosem vysílat 11. prosince Český rozhlas Ostrava. Kromě toho chystám na příští rok vánoční album, které budu nahrávat s Janáčkovou filharmonii Ostrava, a několik koncertů po celé České republice za doprovodu špičkových symfonických orchestrů.

***

Martin Chodúr (*1989)
Zpěvák, skladatel, textař a hudebník Martin Chodúr pochází z Ostravy. Působil v kapele Robson. V roce 2009 zvítězil v boji o titul Česko Slovenské SuperStar, v témže roce se stal v soutěži Český slavík Objevem roku, vyhrál i v anketě Žebřík v kategorii Zpěvák roku a Objev roku. Dosud vydal tři sólová alba – Let´s Celebrate, Manifest, Martin Chodúr 3. S partnerkou Ivonou Selníkovou má syna Martina.