Jste ze severu Čech, považujete se stále za „Seveřana“?

Ano a jsem hrdý na to, že odtud pocházím. Z Colorada, jak o tom zpívají Kabáti. Na severu mám stodolu, kde si opékám buřty, maminku i kamarády mám v Mostě, kde jsem se narodil, na sever se vracím vždycky rád. Ale pracuji a žiji v současnosti v Praze, v Podolí.

Vracíte na scénu sólově, chystáte singl, nový projekt. Kolikáté je to už vaše sólo v životě?

Hudba je pro mě spíš koníček. Jako někdo sbírá známky nebo chová rybičky, já píšu texty a občas rapuju, kde se dá.

A co děláte profesionálně?

Na úrovni profesionálního či uměleckého života to bylo spíše s kapelou Lunetic. Měli jsme podzimní turné asi s 18 koncerty, teď máme jarní turné, dalších 12 koncertů, pozvali si nás do TV Barrandov do pořadu To byl náš hit, zpívali jsme na Silvestra… Normálně fungujeme jako těleso dál. Hrajeme naživo, je nás teď jedenáct, máme i kytaristu, basáka, bubeníka, zvukaře, osvětlovače. To je takový náš tým, který nutně patří k naší profesionální dráze. To ostatní, dělání diskoték, moderování i rapování je koníček.

 

Zdroj: Youtube

 

Dobře. A co autoservis, to je pro vás asi dnes obživa, že?

Samozřejmě, mám přece holčičku. Ale ono je to spíš autocentrum, než servis; mechanika nedělám, prodávám auta určitých značek. Takže chodím od pondělí do pátku normálně do práce a o víkendech si přivydělávám jako umělec. Takže když se mi to všechno potká, mám se líp než chirurg. (smích)

Všichni se vás ptají na drogy, je to až trapné. Přesto, odnesl jste si z těch časů ponaučení?

Jsem prostě člověk, který do toho v 90. letech nějak skočil… Ale teď je už doba úplně jinde, téměř o dvě desetiletí. Nechci říkat, že se mi to nemůže vrátit, drogy jsou humus, který vám ve finále mění osobnost. Ale kdo si tím neprojde, nepochopí to. Já si tím ale bohužel prošel a věřte, je to dost drahá zkušenost. Přijdete o kamarády, o rodinné vztahy. Ve finále ovšem hlavně o zdraví, což je nejdůležitější. Kdo v tom ale pokračuje, je na tom nakonec špatně, má slabou vůli, nebo se mu ten stav a opojení líbí natolik, že s realitou nechce nic mít společného. Já si to prožil, ale teď už jako správný otec rodiny normálně pracuju  - dá se tedy mluvit o happyendu.

Podařilo se vám poté i někoho zachránit? Říct mu, jaké je to svinstvo a pokusit se ho ze spárů drog dostat? Nebo nenapadlo vás třeba udělat nějaké besedy?

Dělat besedy jsem se vždycky bál. Nejsem úplně ten typ na ty věci. Nerad jsem upřímný, ale i nerad lidem lžu, takže si neumím představit, že bych prošel besedami jako spousta jiných lidí. To bych nezvládl, nejsem ten rytíř. Ale chystám se psát knížku, asi tak za rok, abych to všechno stihl zhodnotit. Mimo jiné i slávu, závist, peníze i drogy. Vyjde pod pseudonymem, nechci na tom ani vydělat… Spousta lidí si tím prostě projde v mládí, a tak možná když to trošku přeženu, v tom mládí se to dá ještě nějak řešit. Horší je, když to člověk dělá permanentně delší dobu, zničí ho to a pak je třeba bezdomovec. Nebo už kolem sebe nemá nikoho, kdo ho má rád, zažije takové pády. Ale na druhou stranu to se stává i alkoholikům, gamblerům a spoustě jiných lidí na něčem závislých.

Pojďme tedy k něčemu veselejšímu, třeba ke krásným ženským. Našel jsem vaší fotku z roku 2002 ze zákulisí nějaké soutěže, kde jste s pěkně vyvinutou slečnou. Zpívali jste jako duo 2M, to už je pryč?

Jó… ty vzpomínky mi nikdo nevezme. S Markétou jsem zpíval dva roky, když už skončili Lunetic, nebo spíš když jsem se sám z kapely nechal vyloučit. Už jsem nezvládal své umělecké závazky, s ní jsem pak projel všechny kulturáky, supermarkety… Jako duo jsme zpívali písničky ze své tvorby i cizí. Byla to pohoda, ale nějak mě to nenaplňovalo, a tak jsem jel na rok a půl do Irska dělat číšníka.

To byla Markéta z Verony?

Ne ne, to je ta Markéta, co pak hrála v Pojišťovně štěstí. Moje Markéta-kamarádka.

Kamarádka? Měla krásnou figuru, bylo těžké nenavázat jiný vztah než pracovní? Nebo to bylo jinak, byli jste i partneři?

Partneři jsme nebyli. Mám heslo: „Co je v domě, není pro mě.“ Vždy jsem se tím řídil, a i když jsem měl svůj bar, nikdy jsem nekoketoval s barmankami nebo číšnicemi. Je to lepší hlavně kvůli pracovnímu vztahu. Tohle se prostě do práce netahá…

Nezapomenu na dokument ze začátků kapely Take That, kde ti kluci na koncertě tančili „jak o život“. Dnes je jasné, že už ty výkony nedají. Jak to máte vy s Lunetic? Na webu máte odvázané rozjuchané fotky s výskoky jak chlapečci, ale už jste dnes muži „v letech“. Žádní kluci…

Právě proto už jsme opustili taneční aspekt svého projevu; už to není, jako když nám bylo dvacet. Teď je to jiné i z hlediska písniček. Dál na nás ale lidi chodí, takže se to zaplať pánbůh povedlo. A dál zpíváme i písničky Only You, Máma nebo Ať je hudba tvůj lék. Hrajeme je naživo tak, aby nám seděly a necítili jsme se trapně, nepřirozeně. Nemá smysl, když to dost přeženu, abychom tam křečovitě trdlovali. To bychom na tom museli dost makat, ale na to dnes není čas. Nejsme Madonna, abychom se tím živili, žili někde v Americe či Velké Británii, byli profesionální kapela.

Jak s tím jdou ale dohromady vaše snímky k turné? Jsou odvázané, plné života, free… Vaši fanoušci pak mohou být zklamaní, když přijdou na koncert a na pódiu neuvidí to samé!

No ale nemusíte mít přeci nějakou choreografii, aby bylo vystoupení energické. To je ve vás. Já přijdu na pódium, něco se ve mně probere a jedu. Dělám show, blbnu, každý se tam o něco stará. Vašek Jelínek drží kytaru a tóny, David je v ústraní a hraje na bonga, ale zase píše texty. Aleš to moderuje, protože na to má nejlepší průpravu, já jsem tam za šoumena, za blázna (smích). Lepší než se o tom bavit, je to prostě vidět. Přijít.

Všichni jste ze severu Čech, proto mě překvapilo, že vloni jste tu nehráli živě a ani letos to nemáte v plánu. Proč?

My to máme v plánu, ale jak se říká: „Doma není nikdo prorokem.“ A nás mají lidi rádi hlavně na Moravě, ve východních či jižních Čechách.

Nicméně v Liberci zahrajete. Co tamní publikum pro vás znamená? Máte tam nějaké zázemí?

Máme. Část kapely je z Jablonce nad Nisou, takže tam máme trošku domácí scénu a moc se na to těšíme. Bude to konečně taková vlaštovka severočeského regionu, první místo letos, kde si na severu na turné zahrajeme.

Loni vám vyšlo nové CD„Na vlnách“, co o ní můžete říct? Přiznávám, sám jsem ji nezaregistroval…

Je to první autorská deska Lunetic, poprvé jsme na ni složili veškerou hudbu a texty sami a jsme na to opravdu pyšní. Vždyť už jen to, že jsme se zase po těch letech dali dohromady… Během tříletého vystupování jsme dělali i to CD, které jsme nakonec vydali a díky jednomu obchodnímu řetězci se podařilo prodat 5 tisíc kousků. Máme tak zlatou desku, což je skvělé.

O čem je? Co na ní zpíváte?

Je to deset písniček o nás. Jak dnes vše vidíme, cítíme, je to rock a pop, co k tomu víc dodat? Je to prostě úspěch, že máme čtvrté album a právě teď se chystáme na to páté.

Vloni jsem v obchodě ve výprodeji objevil za 130 Kč váš výběr hitů, CD a DVD pohromadě. Kdybyste měl poradit album, které charakterizuje skupinu Lunetic, tak jak je v 90. letech každý znal, měl by to být právě tento komplet?

Kdepak, tohle je prostě jen výběr nej hitů a všech klipů. Já mám nejradši naši desku „Nohama na zemi“ a pak tu naši zatím poslední. Ale je fakt, že hodně úspěšná je červená „Tik-tak“, které se prodalo nesmyslně asi nejvíc, myslím že okolo 250 tisíc kusů. Byla taková dětská, ale jak přirozeně stárneme, vnímáme ten život už zase jinak.

Je dnešní návrat skupiny Lunetic vstup do stejné řeky, nebo jste už úplně jinde?

Jinde. Dřív jsme dělali i tři vystoupení na diskotékách za večer, byli jsme rozhodně větší „kolotočáři“. Teď už si to „sedlo“, je to jinde. Ale i já jsem to dřív vnímal jinak než dnes. Předtím jsem byl mladý, slavný, bohatý, nezkrocený a skoro nic jsem neřešil, takže to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Musel jsem mýt talíře a roznášet v Irsku, což je ale dobrá zkušenost. Jde to nahoru a dolů, proto je život tak krásnej, když si to člověk právě tak může prožít.

A je něco, čeho zase naopak litujete v souvislosti s Lunetic? Svých chyb, omylů…

Ale tak, jak jsem to popsal, to prostě bylo a už se s tím nedá nic dělat. Litovat? To je pro slabochy! Mohl jsem se litovat a být z hrozně zhrzený, že jsem byl slavný a teď už to tak není. Ale kdo se lituje, tak pak nic už nedokáže. Já koukám dopředu a vždycky budu. To, co bylo, už dnes neřeším.

Takže to, co se v současnosti děje kolem Lunetic, není comeback, ale jeho „nový život“?

Comeback to je. Vždyť jsme jako kamarádi začínali a jako kamarádi chceme i končit. To je na tom to největší kouzlo, ta bomba. Sláva je pofidérní, povrchní, co to vlastně sláva je? K čemu vám je? Že vás lidi poznávají, když si jdete koupit rohlík? Tak z toho už jsem vážně vyrostl!

Pro kolik lidí zhruba chystáte vaše vystoupení na turné?

Pro pět set až šest set lidí, kteří chodí. V Ostravě dokonce přišel dvojnásobek. Někdy přijde tři sta, někde sedm set, ale v průměru to bývá šest set lidí. A to je krásný.

S kapelou jedete živě, je to poprvé v historii Luneticu. Dřív jste byli jakoby „cvičené opičky“, které tancovaly na přednatočenou muziku a dělali zábavu „hlavně pro ty mladé“…

Jasně, tak to prostě bylo. Tehdy to byl trend, teenage pop. Teď by nám to určitě nešlo, cítili bychom se hrozně trapně. Prostě to nejde a my to ani zpátky vrátit nechceme. Ale je fakt, že to bylo dobrý. Mělo to svoje kouzlo a teenageři nás fakt měli rádi.

Budete v rámci Lunetic představovat i svůj vlastní sólový projekt, který uvidí a uslyší i 16. března Ústí v i-Clubu v Hornické na Skřivánku? Turné s kapelou je pro to dobrá příležitost, souhlasíte?

Tak to samozřejmě dělám, vždycky si vyberu jednu nebo dvě písničky a rapuju do ní vlastní tvorbu. Tak to dělám po celou dobu, co spolu teď už zase čtyři roky fungujeme. Totiž já jsem rozhodně víc raper než zpěvák. Tak to cítím.

Povezete s sebou na turné i nějakou mladou zajímavou kapelu nebo interpreta, kterého byste rádi zviditelnili? Vždyť tak kdysi někdo pomohl i vám…

Máme nějaké adepty, ale stále nevíme, jak to dopadne. Na minulém turné jsme měli tanečníka a houslistku a zpěvačku, teď ale prozatím nevím, kdo s námi pojede.

V knížce chcete shrnout celý svůj život a kariéru, ale vyjde anonymně, nepodepíšete se. Prozradíte proč?

Chci v ní hlavně popsat tu dobu. Už teď ji pomalinku píšu a nevím, jestli je vůbec důležité o tom mluvit. Buďto to dopadne, nebo ne. Vydavatele už mám, ale chci to udělat poctivě a nechci tam jen „naflákat“ fotky, jak se to dnes někdy děje. Tak třeba udělám až svoji pátou, šestou, desátou, prostě někdy… Já zažil spoustu věcí, ale chci je popsat i z jiných úhlů. Aby ta knížka zasáhla větší okruh lidí.

Rád bych šel na vaši show s Lunetic, třeba na chystaný koncert v Liberci. Co mi slíbíte, na co mě tam nalákáte?

Slibuju show, zábavu, srandu. Zapomenete s námi na běžné starosti. Umíme to dobře rozjíždět, je to pohoda.

Ale předpokládám tedy, že se při ní odrazíte od svého starého „klasického“ repertoáru…

Ano, je to mix ze všech čtyř desek. Je jasný, že bez Mámy neodejdeme, to prostě zazpívat musíme (smích).

RADEK STRNAD, MONIKA GONDOVÁ