Co ve vás jaká písnička evokuje? A nemusíme se zastavit u každé.

První písnička Ohníčky pochází z našich začátků, kdy jsme ještě ani neměli desku. Nahráli jsme ji v České televizi, asi během hodiny, kam nás pozvali do nějakého pořadu. Jejím autorem je Zdeněk Vřešťál, který měl občas coby folkový kytarista a skladatel potřebu napsat i něco jiného, než jen přemýšlivé songy pro Nerez. Líbila se mi, protože mi zapadala do mé představy dělat „srandovní rokenroly".

Pak je třeba Svatba nebude, což je taková lyrická písnička od Honzy Fischera, jediná, kterou od něj máme. Hrával ji v hospodě na Hanspaulce, kam jsme chodili, tak jsem se od něj dovolil a půjčil si ji. Následují písně z roku 1989, kdy vyšlo naše první LP. Bohužel nám dlouho neprocházelo u cenzorů, až přišel převrat a deska najednou nebyla tak aktuální, jak být měla. Dál tu máme písničku Na větvi ze stejnojmenného alba…

K ní jste natočili i trošku provokativní a úsměvný klip.

Vydavatelství, které nás tehdy zastupovalo, došlo k závěru, že nastal boom hanspaulských kapel, a tak do nás začalo investovat. K natočení zmíněného klipu nám sehnalo Honzu Hřebejka.

Na Matějské pouti, kde se točilo, jste vzbudili rozruch, co? Neměli jste pak průšvih?

To ne, měl jsem v životě jiné průšvihy, většinou z věcí, u kterých bych to vůbec nepředpokládal. Tady to prošlo celkem dobře, i když televize ten klip nechtěla dávat ne ani proto, že by byl extra nevkusný, ale spíš jí asi ta písnička připadala ubohá. Už si ty důvody úplně přesně nepamatuju… Jinak, na natáčení s Hřebejkem a kameramanem Janem Malířem si živě vzpomínám dostali jsme asi pět tisíc korun na atrakce, takže jsme se vozili na ruském kole, blbli na skluzavkách. No, byla to sranda.

Další písničkou v řadě je Slunečný hrob…

To je coververze staré blueeffekťácké písničky, kterou dodneška hraju. Když se náhodou s Blue Effectem Radima Hladíka sejdeme někde na festivalu, ptám se ho, jestli je Hrob takzvaně volný. A když je, tak jej hned do programu zařadíme. Pak na prvním CD pokračují nějaké moje rokenroly Vševěd, Souboj s hadem a zakončuje jej Můstek. To je zase jeden z Vřešťálových kusů, který nemohl nabídnout Zuzaně Navarové, protože kdyby tak učinil, dala by mu takových facek, že by upadl.

A na řadě jsou písně z úspěšného alba Šiksa a gádžo, které otvírají druhé CD.

Horoskop, Kořenová zelenina, Starý časy, Do nebe to jsou moje oblíbené kusy. Mezi mé favority patří i převzatá písnička Ve stínu lípy, kterou jsme hráli už s Bluesberry. Na úplný závěr je Nastydlá z roku 2007 z desky Nálada. Je to taková praštěná Svojtkova (kytarista, pozn.) píseň. Doma má samé ženské, které jsou pořád nemocné, takže se z toho potřeboval vypsat. Ještě před ní je Náš kluk od Štěpána Smetáčka, který s námi aktuálně hraje na buben a autorsky je z nás nejambicióznější. Coby potomek slavných předků, v jejichž rodinách se píšou noty dřív, než se mluví, tvoří nejsložitější kompozice. Nutí nás do nich, což je pak strašná práce se je naučit, zvlášť když jsme už staří, líní a zvyklí psát čtyřakordové věci.

Sám jste hodně produktivní, nepřemýšlíte o zbrusu novém CD?

Přemýšlíme. Původně jsem si teda myslel, že už se na to vykašleme, nic vydávat nebudeme a že budeme hrát jen to, co se v životě stalo, že už to máme jasné. A že skončíme živým CD, které vyšlo předloni a docela se povedlo. Jenže jednou za rok máme s kapelou soustředění v jižních Čechách, kam přinášíme nové nápady. Za tu dobu, od posledního CD z roku 2007, už máme patnáct písniček, z toho dvanáct hrajeme na koncertech. Myslím, že jsou použitelné pro nové CD. Snad na něj v příštím roce dojde, tedy pokud bude všechno fungovat. Přece jen jsme každý rok starší a unavenější.

Už jste zmínil kapelu Bluesberry. Kdybyste z ní v roce 1984 nedostal vyhazov, Krausberry by nevznikla, což by vás dnes mrzelo.

Určitě. Možná jsem měl v prvních letech potřebu se prezentovat, byl jsem ješitnější než dnes, bavilo mě to. U Intráka (Petara Introviče, lídra) jsem neměl prostor, vlastně jen asi čtyři písničky. Pak jsem u něj hrál na buben, protože mu bubeník odešel, ale furt to pro mě bylo málo. Měl jsem tehdy písniček na celý program a chuť ty své šaškárny předvádět. Takže jsem vlastně šťastný, že mě vyhodil, možná bych mu za to měl ještě něco koupit… Jinak bych se sám neodhodlal, zase tolik odvahy jsem neměl, abych si postavil kapelu a myslel si, že ji bude někdo poslouchat. Tady jsem musel, protože jiná varianta nebyla.

Muzikanti, co byli odejiti se mnou, mě k tomu nabádali, a tak jsme do toho šli (od začátku sestavu tvoří kytarista Mário Císař a baskytarista Jiří Kredba, hráči na ostatních postech se mění). Pořád jsme kámoši, lidé na naše koncerty chodí, a to je hlavní. Kolik energie máme, tolik se snažíme do písniček dostat. Už jí třeba není tolik, ale děláme, co můžeme. A doháníme to třeba tím, že za ty roky umíme líp hrát.