Na vaší poslední desce - příznačně nazvané Sám sebou - jste pracoval osm měsíců. To je na dnešní poměry hodně dlouho.

Taky jsem nečekal, že mi to bude trvat tak dlouho, počítal jsem tak se dvěma, ale najednou se do toho člověk zavrtá a nejde přestat. Jenže tak dlouhé frekvence nikdo nezaplatí, protože desky se dnes neprodávají. Proto jsem odešel od Universal Music. Řekli mi, že zaplatí natáčení na týden. Tohle jsem bral na úplném začátku, dneska už ne. Nemám nic převzaté, sám si píšu texty i muziku, chtěl jsem, aby ta deska byla dokonalá, ale zároveň jsem věděl, že na ní prodělám kalhoty. Když jsem ji v listopadu vydal, tři dny po křtu už ale byla asi na třech serverech volně ke stažení.

Spousta umělců říká, že je jim to jedno, protože jde hlavně o to, aby se jejich muzika dostala k posluchačům. Konkurence je obrovská a takhle alespoň získají fanoušky, kteří přijdou na koncert a budou znát písničky. Vám to vadí?
Ne. Také mi jde o to, aby se to dostalo k lidem. Naštvaný nejsem. Nesnažím se uživit z prodeje desek, ale na koncertech, na kterých ale své nahrávky prodávám. A také na netu. Za stopadesát korun, což jsou dvě krabičky cigaret, ale jsem rád i za tohle a hlavně za to, že je to mezi lidmi. Na téhle desce jsem vlastně dělal skoro pět let. Čtyři roky a osm měsíců ve studiu.

Mohu říct, že jsem si ji poslechla a je to skutečně znát. Opravdu se vám povedla. Máte tam moc zajímavé aranže, je slyšet, že jste se zabýval detaily. Ale přesto mám zafixováno, že kritice to bude jedno, protože jste stejně vhozený do nějaké škatulky.
Děkuji za pochvalu. Co se týká těch škatulek, máte pravdu. Bohužel. Mě samotnému je už trapné, když si mě pozvou jen proto, že vyšel článek o tom, jak mám na sobě někde těsné plavky. Ale to je zase ta neuvěřitelná pokleslost dnešní doby. Nedávno jsem dělal televizní medailonek, kde se mě ptali pouze na samé takovéhle nesmysly. Já chápu, že lidem servírují to, co chtějí číst, ale já jsem přece hudebník. Na tohle ať si radší pozvou Roberta Rosenberga.

Vy ale ještě k tomu moderujete bulvární pořad, tak se tomu moc nedivte.
Prominenti na Barrandově už naštěstí budou končit. Neměl bych to říkat, protože to byl také nějaký zdroj příjmů, ale mezi námi, já jsem nikdy ani nevěděl, co tam mám dělat. Kolikrát mi naservírovali takové zprávy, až jsem si říkal, že tohle přece nemůžu číst.

Osobně si myslím, že by tohle měl dělat někdo nezávislý, protože o vás, jako o muzikantovi, by se spíš ty reportáže měly točit. Je divné se takto ocitnout v roli moderátora. Ale chápu touhu po známé tváři, i když je to kontraproduktivní, neboť televize je od toho, aby si je sama vytvářela.
Když jsem měl na rozhovor Lenku Filipovou, tak to bylo prima, to jsme se bavili jako dva kamarádi…

Ano, ale to se pak neslučuje s typem bulvárně laděného konceptu pořadu. Měl byste mít svůj vlastní, muzikantský, to by bylo jistě zajímavější, ale zase pro jinou cílovou skupinu.
To jsem říkal vedení také. Ale jsem rád za každou kačku, navíc splácím hypotéku jako prase. Složenky mě ničí úplně stejně jako kohokoli jiného. Možná ještě víc, protože když dostanu pokutu, tak je vyšší, jelikož jsem Martin Maxa, který na to má. Jenže já nejsem Karel Gott, který dostává třista tisíc korun za vystoupení.

Takže se raději přizpůsobíte?
Co mi zbývá. To víte, že ano.

Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného? Jste přece vystudovaný učitel. Vrátil byste se k tomu?
To nikdy. Učil jsem na gymnáziu v Litvínově, pak na učilišti na Meziboří a v Mostě - Velebudicích. Mám aprobaci matematika - tělocvik. Dělal jsem to sedm let, ale i při tom jsem se živil hlavně malováním. Byly to docela atraktivní věci, které se prodávaly hlavně v cizině.

Jaký styl?
Hyperrealismus. Olej na plátně - poměrně velké formáty. Bavilo mě, když to na lidi působilo ještě živěji než fotografie. Někdo přišel až k obrazu a podrobně zkoumal, jestli to náhodou není fotka. To jsem si na výstavách užíval.

Proč jste tedy šel studoval matematiku a ne výtvarný směr?
Matematika byla a je pořád mým koníčkem. Chvíli jsem uvažoval i o architektuře, ale po roce půl mě to nějak přestalo bavit - tehdy jsem také hodně sportoval - tak jsem přešel na tělocvik. Byla jiná doba. Nikdo neřešil, jestli to pak finančně zúročí. A stejně jsem se už viděl být malířem a umělcem, protože malování bylo mou největší vášní. Dělal jsem několikrát přijímačky na AVU, ale nikdy mě tam nevzali. Tehdy to byla ryze protekční záležitost. Také kvůli tomu dnes nemáme moc dobrých malířů. V té době fungovalo něco jako Svaz výtvarných umělců a absolvent AVU se automaticky stal jeho členem. Začal od nich pobírat rentu, dostával pravidelný příjem - aniž by cokoli dělal! Bylo to jediné legální svobodné zaměstnání, navíc posvěcené tím, že dotyčný měl status akademického umělce. Takže mu města, v nichž působil, dávala automaticky přednost. Měl výhodu ateliéru, zakázek… Znal jsem akademické malíře z Litvínova, kteří měli nádherné ateliéry za městem, vyčleněné právě za tímto účelem. K tomu nadstandatni výplatu a přitom nedělali nic, jen chodili po hospodách. Na tu dobu úžasný život.

A co státní zakázky?
To byla taková třešnička na dortu. O ty se docela prali. Sochy, mozaiky, tapisérie. Byla spousta pokoutních umělců, kteří si ale krásně brouzdali životem… Znal jsem tu jednoho, který měl výplatu skoro jeden a půlkrát takovou jako já - učitel - jen s tím rozdílem, že já jsem musel chodit do práce, zatímco on měl veget. Každý večer víno, mejdany, pohoda… Byli to hlavně nemakačenkové z řad dětí papalášů. Mít tuhle školu pro ně bylo prioritou. Proto je u nás tolik abstraktních malířů, neboť u nich nevíte, jestli umí malovat nebo ne. O tom se přece nediskutuje, aby člověk pak nevypadal jako blbec.

Malujete ještě?
Teď už moc ne. Před pár lety jsem namaloval jeden obraz do charitativní aukce. U malování je výhoda, že se nezapomíná. Je to stejné, jako když se jednou naučíte jezdit na kole.

Kde jsou vaše obrazy?
Vesměs v Německu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let mě to živilo opravdu dobře, byla to skvělá doba.

To jste v té době i učil?
Ano. A proto jsem potom vzal zavděk i polovičním úvazkem sportovního instruktora na učilišti v Meziboří. Po nocích jsem si maloval a do práce jsem pak chodil pozdě. Také jsem si dobrovolně bral šichty od jedné do devíti odpoledne, které nikdo nechtěl. Zjistil jsem totiž, že moji šéfové odcházejí tak kolem páté, a když já to pak zabalím kolem sedmé, nikdo si toho ani nevšimne… Pracoval jsem vlastně jen kvůli razítku v občance, peníze ze zaměstnání jsem vůbec nepotřeboval. Po revoluci jsem šel hned na volnou nohu. V Německu jsem si přišel na fakt slušné peníze. Ale stejně jsem je všechny nakonec propil. Byl to neuvěřitelně bohémský život. To byly pařby!

Už jste se zklidnil?
No… (váhá a usmívá se)… Asi jo… Vzpomínám, jak jsem měl výstavu v Mnichově. Přímo na radnici, což je krásná gotická stavba - takové malé Hradčany. Bylo to úspěšné, prodal jsem toho hodně a ta paní, co působila jako můj impresário, mi na ruku vyplatila asi dvanáct tisíc marek. V přepočtu na naše koruny to tehdy bylo asi čtvrt milionu. Hromada peněz.

Napadá mě, jak jste do Německa tehdy ty obrazy dostával?
Složitě. Svým způsobem jsem je vlastně pašoval. Byla stopka na vyvážení uměleckých děl, takže jsem u nás musel získat potvrzení na to, že moje obrazy v žádném případě umění nejsou a pro republiku bude nejvýhodnější, když se toho škváru zbaví. (smích) Takže jsem jel do litoměřické galerie, tam jsem pětistovkou podplatil krajského odhadce, aby mi dal razítko a napsal, že je to kýč. Vidíte, za takovou recenzi jsem tehdy dobrovolně platil! (směje se). Pak jsem to naložil do auta, u sebe jsem měl pozvání do galerie, celníky jsem víceméně nezajímal a v Německu se to pak prodalo.

To jste jel pak hned zpátky? Pozvání se přece dávalo na delší dobu.
Jasně, že nejel. Měl jsem výjezd na čtyři týdny, u sebe ten balík peněz a tak jsem si tam koupil letenku a odletěl jsem na měsíc do Španělska. Tam jsem se ubytoval s nádherném hotelu a pak… To byla jízda! Za měsíc jsem ovšem přijel do Litvínova s nějakou Španělkou a neměl jsem už ani marku. (smích)

Proč jste s malováním skončil?
Měl jsem takové opilecké delirium a v sobě velkou revoltu, kterou už dnes nemám, protože mám víc zodpovědnosti a povinností - hlavně k dětem. Pamatuji si, jak jsem s malováním seknul. Dostal jsem zakázku, abych namaloval jedné postarší paní do ložnice akt nahého chlapa. Bouřil jsem se, že ani za nic, tohle po mě přece nikdo nemůže chtít! A pak mi za to nabídli dva tisíce marek… Jenže noci, co jsem trávil u těch obrazů, mi už nic nepřinášely. Bylo to najednou jenom řemeslo a chyběla katarze z tvorby samotné.

Maloval jste podle modelu či fotografie nebo to byly vaše nápady?
Vymýšlel jsem si. Je ale pravda, že holky na akty jsem si vybíral. Když se mi nějaká líbila, tak jsem ji rád oslovil…  (úsměv)

To chápu. A co u toho naháče?
Nebudu přece nosit dříví do lesa! Ale na něm jsem si nedával tolik záležet. (směje se) Pak jsem měl už takové stavy, kdy jsem vykřikoval, že jsem umělec a ne nějaký malířský prostititut, takže končím. Za půl roku mi ale došly peníze a bylo po legraci. Ale měl jsem hrdost, že jsem na to už nenavázal. Začal jsem v Litvínově dělat kulturní klub Pionýr. Našel jsem koncensus mezi komercí a tím, co se mi líbílo. O sobotách tam bývala otevřená scéna, kde hrály různé kapely. Samozřejmě i ta moje. Hráli jsme asi deset let, aniž by o nás někdo věděl.

Muzikou jste se proslavil poměrně pozdě. Nebo spíš nedávno. Kdy přišla ta změna a s ní i popularita?
Před třinácti lety, to mi bylo čtyřicet. Stalo se to díky skupině Lunetic, také z Litvínova. Jezdili sem za nimi šéfové z Universal Music a samozřejmě se tady popíjelo, pak si tu vzali hotel a tak dále. No a jednou se stalo, že sem přijel i Martin Červinka - což byl šéf té firmy. My jsme měli zrovna v Pionýru koncert a jemu se naše muzika hodně líbila. Pak jsme spolu dost zapařili, padaly panáky a docela jsme se zbratřili. Řekl mi, že je ředitel Univesal Music, a jelikož já o té firmě neměl ani páru, tak jsem mu řekl, že mě to nevadí, ať je kdo chce, že se na něj klidně napijeme. Dal mi vizitku, ale tu já pochopitelně hned ztratil. Jenže on za čtrnáct dní přijel znovu, s kolegou. Nakonec jsme si plácli a oni mi umožnili mé první televizní natáčení v životě.

Martin Maxa.Co to bylo?
Nějaká estráda u Petra Novotného na Nově.

Jak jste uspěl?
Zafungovalo tehdy to, co je mi dnes na obtíž - že jsem nestandardní postava českého šoubizu. Díky tomu, jak vypadám, nikdy nemůžu získat kredit u našich vymarjánkovaných intošů. Nejsem zkrátka prototyp umělce podle českých měřítek. Mám statut atleta a to je špatné. Na začátku to nevadilo. Fungovalo to hlavně na ženské - a to platí dodnes. I když už to není co dřív - asi jim mě manželé zakázali. (směje se) Také jsem byl často terčem urážek, že jsem jen vymaštěný svalnatý tupec a moje muzika je příšerná. Zažilo se to až do té míry, že i když se dnes můj projev a práce někomu líbí, tak se to stydí říct jen proto, aby se nestal terčem posměchu. Nerozumím tomu, zajímá mě přece výsledek a ne to jestli je někdo třeba malý a tlustý.

Jak vás tak poslouchám, tak by pro vás bylo asi lepší, kdybyste se proslavil nejdřív v rádiu a teprve pak by vás lidé viděli.
Oni by to nejspíš i tak neschroustali.

Ale kdyby vás nějak ocenili, tak by se jim to špatně bralo zpátky…
To je fakt. To by se asi styděli. Bulvár je jasný, ten nikdo nebere vážně, protože ho zajímá hlavně komu kde spadla podprsenka, ale intelektuálně profláklé časopisy mají větší váhu. Proto mohou víc škodit. Tváří se ohromně seriózně a přemoudřele a přitom v nich sedí samí zmetci. Jako příklad uvedu článek, který o mě kdysi vyšel v Reflexu. Byl na dvě stránky a podotýkám, že ten redaktor se mnou nikdy v životě nemluvil! Byla to pouze jeho obsáhlá úvaha s názvem: Martin Maxa - Pan Tau české hudby. Psal o tom, jak já - jako svalnatá slaboduchá nádoba - jsem přesným důkazem toho, že šéfové hudebního průmyslu tahají za nitky a udělají hvězdu z kohokoli. Mě nejspíš viděli, jak se někde s naolejovanými svaly houpu na kruzích a řekli si, že se budu líbit babám a hotovo. Závěr byl takový, že kdyby někdo chtěl slyšet Maxu hrát živě, tak to má smůlu. Tedy přesný opak toho, jak to se mnou skutečně bylo a je. Normálně na ránu pěstí. Další věc - recenze na moji předposlední desku. O muzice to nebylo, zato jsem v ní dvaadvacetkrát napočítal slovo svaly. A vyšlo z toho zase jenom to, že mě můžou poslouchat tak akorát neukojené, nablblé fanynky. A tak bych mohl pokračovat.

Mindráky jsou hrozná věc. Psali to vždycky nejspíš muži, co?
Jasně. Hned mě napadlo, že mají asi osobní problémy v jisté oblasti, protože tohle by z člověka s pravidelným sexuálním životem nejspíš nenapadlo. Nejde ale jen o tyhle chudáky. Co se týká recenzí a kritiky jako takové, jsem přesvědčený o tom, že všechno je předem vykalkulované a zaplacené. Já jsem také vášnivý čtenář a už za totality jsem měl vytipované recenzenty, kterým jsem pochvalu mohl věřit. Dneska je na všem nálepka Top kniha nebo Bestseller roku, všechno je "nejlepší", a když se tím řídím, tak to pak po padesáti stránkách musím zahodit, protože je to hrozná blbost. Celé je to jenom marketing.

Potom vám nezbývá, než se vrátit k osvěčeným autorům. Kmotr bude výborný pořád stejně.
Když jste narazila na tu mafii… V muzice je to stejné. Přijde mi, jako by pořád vznikaly nějaké mafiánské spolky, které společenský kredit a uznání dávají jenom tomu, kdo si buď zaplatí nebo je s nimi kamarád. A dostat se do toho ranku normální cestou je složité. Spíš nemožné. Nejhorší ovšem je to, že lidé jim naslouchají a nechají si ovlivnit názor. Kdyby mi někdo řekl, že je škvár to, co se mi líbí, tak mu řeknu: No a co, tak se mi líbí tenhle škvár. Lidé jsou celkově snadno ovladatelní. Náš šoubyznys je pěkně pošahaný. A jako celek úpadkový. Netočí se tu hezké filmy, písničky, nikdo si s tím nedá tu práci. Všechno je laciné, povrchní. Uživit se muzikou je hodně těžké. Ale díky tomu, že jsem začal jako písničkář, mám tu výhodu, že můžu dělat recitály a jsem relativně levný. Jen za sebe, nenáročný na nazvučení, kapelu. Dovedu sám utáhnout hodinu a půl písniček, povídání. Hraju živě, žádný half playback s cédéčkem. Mám dojem, že lidi jsou spokojeni.

RENÁTA MUŽÍKOVÁ