Televizní diváci vás nyní vídají jako porotce SuperStar. Přiznám se, že mě vaše účast v této komerční soutěži překvapila.
Tuhle nabídku jsem dostal už asi čtyřikrát, ale většinou jsem to odmítnul kvůli kapele. Nejvíc mi vadilo, že byly přímé přenosy v sobotu a já se nechtěl vzdát koncertování s Monkey Business. Vždycky jsem se na tuhle soutěž díval a něčím mě fascinovala a bavila. Vždycky jsem se rozčiloval, proč někoho poslali dál, že je příšerný, a že někoho zařízli, přitom byl skvělý.

Takže konečně do toho mohu mluvit, přičemž jsem si uvědomil, jak je to těžké. Člověk se musí rozhodnout na fleku. Kdyby mě to nebavilo, tak mě nepřesvědčí ani zajímavý honorář. Ze stejného důvodu jsem se zúčastnil i StarDance. Na SuperStar je krásně vidět, že v uměleckém světě se nedá nic změřit. Není to sport. Souvisí to například i s předáváním hudebních cen. Ty názory mohou být velmi rozdílné.

Koho vlastně hledáte? Liší se představy vás porotců?
Hledáme osobnost, která může v hudební branži zazářit a něco dokázat. Každý o tom máme jiné představy. Já nehledám jen člověka, který umí zpívat. Chci, aby byl i určitým způsobem zajímavý. Dokonce se někdy stane, že jeho charisma vyváží fakt, že zase tak výborně nezpívá.

Mně utkvěl v paměti Slovák Laci, který zpíval písničku o poště, který se už dál nedostal, ale zatím je to asi nejpopulárnější účastník soutěže.
Toho si pamatují všichni. Je přesný důkaz toho, že i když člověk vyroste v nevyhovujících podmínkách, může se z něj stát kvalitní člověk, i když on i jeho maminka mají těžký osud. Jeho působení v soutěži vyvolalo ohromnou vlnu solidarity a myslím si, že je to na dobré cestě, aby se jejich život změnil. Soutěž je výborná v tom, že v hlavním vysílacím čase představí někoho, kdo se třeba ani nedostane do finále, ale lidem se zapíše do paměti a bude se hudbě věnovat více než vítěz.

Nejlépe využila účasti v SuperStar Aneta Langerová. Okamžitě si začala dělat svoje věci tak, jak je cítila, a lidé jí to uvěřili. Kdo si ale dneska vzpomene na Zbyňka Drdu? Vítězství v této soutěži je super věc, ale neznamená vůbec nic, pokud to člověk nepojme jako začátek. Sice přeskočí garáže, první koncerty pro deset lidí a nošení aparatury… Ale taky se mu může stát, že to všechno zhasne, a prohraje. Naopak Ben Cristovao skončil v první desítce asi sedmý a dnes je jeden z nejúspěšnějších. Hudba musí být hlavně zábava, přičemž mám pocit, že ji hodně účastníků SuperStar bere až příliš vážně.

Jak jste bral hudbu na začátku vy?
Nikdy jsem nebyl ten typ, který by postával před vydavatelstvími a někomu podával cédéčka. Ale samozřejmě je to taky cesta. Pro mě byla muzika vždy zábava a myslel jsem si, že budu mít kapelu, ale k tomu i běžnou práci. Zpívání mě bavilo a líbilo se i mým kamarádům, takže jsem se pořád někde předváděl. Spolužačka mi pak řekla, že zpívám docela dobře, ať s tím něco dělám, tak jsem začal chodit na hodiny zpěvu na konzervatoř k profesoru Léblovi.

Ale pořád jsem si říkal, že budu mít normální práci. Dělal jsem u filmu a taky jsem se hlásil na konzervatoř, na které jsem zůstal jen půl roku, protože do toho pak přišli Monkey Business a já toho musel nechat. Nebral jsem to nikdy vážně jako hotovou věc a měla to být sranda a zábava, což do teď naštěstí zůstalo… Akorát se tím celou dobu živíme. Z některých lidí v SuperStar mám pocit, že to tak strašně chtějí, což je fajn, když se to snoubí s talentem. Nedej bože, když tam ten talent není. Do jisté míry může tahle soutěž pomoci, že se od nás dozvědí, že hudba jejich další cestou nebude. Je dobré se to dozvědět třeba v šestnácti nebo sedmnácti, ne až v sedmadvaceti.

Nedávno jste prodělal klíšťovou encefalitidu, už je všechno v pořádku? Máte nějaké následky?
Bylo to nečekané. Pravděpodobně jsem to ani neměl z klíštěte, ale z komára. Ta nemoc je strašně záludná, že jeví veškeré příznaky chřipky. Sice drsnější, ale člověk si pořád myslí, že má chřipku, Dá se to léčit jedině klidem. Doktoři v nemocnici mi zakázali koncertovat. 'Nesmíte dělat psychicky ani fyzicky náročnou práci a musíte jen ležet v posteli,' říkali.

Upozornili mě na to, že pokud se to přechodí, tak může dojít k následkům, kterých se člověk nezbaví: chronická nespavost, migrény i ztráta paměti. Tak jsem se poměrně příkře držel toho, co mi doktoři doporučili.

Jste čerstvý čtyřicátník. Změnilo se pro vás něco?
Nezměnilo se nic. Mám skvělou manželku, dvě nádherný děti, nejlepší kapelu na světě, zcela skromně… Člověk se bojí těch mezníků, ale vlastně se nic neděje. Možná jsem více prožíval třicítku. Tehdy jsem začal při lyžování používat helmu, čímž jsem celý život pohrdal. Člověk více sleduje svoje tělo, už ty kopce nesjíždí sešupem, ale dělá větší oblouky. Mentálně mám pořád pocit, že je mi dvacet, ale mění se to…

Když jsem ve čtyři ráno opilý posedával a bilancoval, přišel jsem na to, že jsem měl v životě obrovské štěstí. Byl jsem ve správnou chvíli na správném místě, potkal ty správné lidi, a můžu se živit jen svou zábavou. Zároveň ale hned přichází strach, aby to tak bylo i nadále a aby se štěstí týkalo i mých bližních, protože pokud jsou smutní oni, tak já také.

Jaký jste otec a manžel?
Moje žena mě zrovna včera jen tak zničehonic pochválila, že jsem výborný manžel a otec… Zaslzel jsem. Výchova dětí je ta největší zodpovědnost na světě, ale zároveň to člověk jako zodpovědnost nesmí brát. Musí to brát zcela uvolněně a přirozeně, jinak bude v křeči a může se snadněji dopustit nějaké chyby, než kdyby to jen tak nechal plynout.

Máte vystudované učitelství pro mateřské školy, takže jste vlastně na malé děti docela odborník.
Ano, nikdy jsem se tím sice neživil, ale mám za sebou půl roku praxe při studiu. Myslím, že jedním z nejdůležitějších je předškolní výchova v mateřské škole. Tyto učitelky jsou na chvostu vzdělávacího systému a jsou hodně mizerně platově ohodnocené. Je to fyzicky i psychicky náročná práce a obrovská odpovědnost. Domnívám se, že pokud budeme mít kvalitní mateřské školství, tak odpadnou problémy na dalších stupních vzdělávacího systému. Pokud bude mít učitelka místo 30 dětí jen 15, bude na ně mít víc času a vychová z nich kvalitnější lidi.

Dovolím si příměr. Byl jsem na brigádě u táty v továrně a královsky mi to zaplatil. Byla to hodně těžká manuální práce a jsem rád, že jsem to zažil, ale nedá se to, co se týče únavy, srovnat s jediným půldnem v mateřské škole, kde je třicet dětí. A to jsem byl jen jako pomocník jiné učitelky, která je na to jindy sama.

Vraťme se ještě k dětem.
Mně osobně se špatně hodnotí, jestli jsem dobrý nebo špatný otec. To se teprve uvidí. Kromě výchovy a prostředí, ve kterém dítě žije, funguje ještě genetika. Člověk může být špičkový táta a stejně se může stát, že jeho dítě sejde z cesty. Nejhorší, co můžete svým dětem udělat, je vystavit je frustraci. Ta potom vede k velkým osobnostním a někdy i společenským problémům. Hitler – frustrant, Stalin – frustrant, Miloš Zeman – frustrant, Tomio Okamura – frustrant. Je to nebezpečné jak pro ně, tak pro jejich okolí. Většinou si svou frustraci kompenzují tím, že chtějí něčeho dosáhnout.

Samozřejmě, že když žije dítě jako v bavlnce a nemá kontakt s realitou, nepozná cenu peněz a taky to, že nic v životě není zadarmo, tak se mu může stát, že bude stejný frustrant jako někdo, kdo klečel každý den v koutě a jeho otec ho řezal hlava nehlava. Škoda, že to není tak, že dítě zahrnete láskou, dáte mu tu nejlepší výchovu – a vyroste z něj kvalitní člověk. Bohužel.