Prožil nejméně dva muzikantské životy. V tom prvním byl jednou z tváří skupiny The Plastic People of the Universe. Slavný proces s českým undergroundem v roce 1976, který baskytarista a zpěvák Mejla Hlavsa odnesl šestiměsíčním pobytem ve vazbě, mu zajistil nesmrtelnost. Stejně jako ostatním „Plastikům“, z nichž část šla do vězení natvrdo.

Bigbít podle Velvetů

„Když jsme na konci šedesátejch let začali o undergroundu mluvit, nepřemejšleli jsme o jeho politickým smyslu, ale o kulturním,“ vyprávěl Mejla v rozhovoru s vydavatelem nahrávek „Plastiků“ Vladimírem Drápalem. „My jsme se považovali za underground v tom, že jsme neměli touhu tlačit se na výsluní žebříčků, do televizí a tak.“

Jiří Schelinger
Jiří Schelinger. Krátká jízda nuselského Hallydaye

Zní to komicky, že by se postava Hlavsova formátu vůbec mohla vměstnat do veřejnoprávního formátu. Mejlův příběh je v mnohém příbuzný osudům jeho velkého vzoru, amerického rockera Lou Reeda. Ten přece také nezakládal s Johnem Calem kapelu The Velvet Underground proto, aby hráli hudbu z jiného světa. Prostě chtěl předvést svou vlastní, zvláštní verzi rock’n’rollu.

Rodáka z pražského Břevnova Milana Hlavsu zajímaly písničky, hledal si svou cestu. „Když jsem se v roce 1967 seznámil s hudbou Velvet Underground,“ líčil, „byl to důvod, proč jsem vůbec začal muziku dělat. Předtím jsem poslouchal Beatles, Hendrixe a říkal si: Jako Hendrix asi hrát nikdy nebudu. Byl na mě moc živočišnej. Beatles mi přišli zase moc sladký. Kdybych ne-slyšel Velvety, tak bych bigbít prostě nezačal nikdy hrát.“

Kultivace šokem

Další zásadní vliv na něj měla tvorba Franka Zappy. Právě po jeho písni se Mejlova kape-la The Plastic People of the Universe v září 1968 pojmenovala. Kultivace šokem v po-době setkání s poezií Egona Bondyho, ale i Jiřího Koláře nebo Williama Blakea pak dovedla Hlavsu na hranici experimentátorství, odkud nebylo návratu. Zvláště když se do věci vložil Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, a začal kapelu ideově vést. Skloubením básnického přístupu s naprostou muzikantskou svobodou bez nároků na jakékoliv společenské výhody vznikla výbušná směs, které se bolševik zalekl. Ne náhodou Jirous v souvislosti s tímto typem rocku citoval Reedova slova: „Opravdu věřím, že je to válka, že my jsme na jedné straně a oni na druhé.“

Alice Cooper: Detroit Stories
Hudební tipy Deníku: Rockový důchodce Alice Cooper a uspávanky z celého světa

Mejla byl pro boj s mocí vybaven. Jestli se bál, dovedl to přebít notnou dávkou odhodlaného bláznovství. „Nosil dlouhé vlasy,“ popisoval Magor, „a to v rodině slušného bankovního úředníka nedělalo dobrý dojem. Jednou otec s bratrem Mejlu chytili, přivázali k židli a ostříhali. Mejla na ně potom vzal sekeru a vzduchovku, bráchu střelil do břicha a v zabarikádova-ném bytě čelil obležení, až se nechal přesvědčit svým psychiatrem a uzavřel příměří.“

Později Hlavsa „vybíhal v noci do Stromovky oblečen jako indián s tomahavkem a lukem. Jednou ho tam polapili esenbáci. Nakonec ho pus-tili, ale zbraně mu zabavili.“

Pod dohledem

Roku 1973 nebyl „Plastikům“ přiznán profesionální statut. Oficiálně nesměli vystupovat, hráli jen pod záminkou neveřejných akcí. V roce 1976 byli spolu s dalšími lidmi z undergroundu postaveni před soud za údajné výtržnictví. Navzdory protestům osobností z celého světa museli podstoupit různé tresty. Z odporu vůči této komunistické zvůli vzešla iniciativa Charty 77.

To nejhorší ale přišlo pak. „Měli mě na starost třináct let, z toho mě pět let nutili k vystěhování a pět let ke spolupráci,“ komentoval Hlavsa fakt, že se po revoluci ocitl na takzvaných Cibulkových seznamech. „Nepodařilo se jim ani jedno a když to pochopili, slavnostně mi oznámili, že je vlastně jedno, že jim to nepodepíšu, že totiž mají tu moc agenta ze mě udělat sami.“

Petr Rychlý úspěšně bavil publikum také svým vystoupením "v kůži" Jana Nedvěda
Petr Rychlý o účinkování v Tváři: Každá písnička mi vytváří jiný rituál

Nad tím vším se jistě Mejla smutně pousmál, když v roce 1998 doprovázel do Washingtonu kamaráda Václava Havla, tehdy prezidenta. V Bílém domě zahrál Billu Clintonovi spolu se samotným Lou Reedem. To už byl nejen kulturní institucí, ale i zavedeným sólistou. Druhý muzikantský život žil ve formacích Půlnoc a Fiction. Pro někoho odrodilec, pro jiné charismatický interpret hitů Tygr, Kanárek, Básníci ticha a Magické noci. Jako vždy si dělal to, co chtěl.