Po odehrání pěti koncertů, poslední bude v pražském Semaforu, se znovu a definitivně rozejdou. Jiří Dědeček a Jan Burian zároveň vydávají šestialbum dobrých 130 písní. Křest bude 15. ledna v českobudějovickém klubu Horká vana. „Pro mě z toho všeho byl nejcennější ten zvláštní druh úniku před totalitou," říká dvaašedesátiletý Jiří Dědeček.

Kdy jste naposledy viděl nějakou holku z ČKD?

Víte, že jsem ji možná ani nikdy neviděl? Je to všechno hodně velká licence. Pravda, když jsem bydlel v Klánovicích a jezdilo se na libeňské nádraží, tak tam se okolo ČKD občas trousily průvody dívek a učnic. Je to ale už tak strašně dávno, že to jaksi splývá s nicotou.

Pro některé lidi to dávno není. Song Holky z ČKD jste složil jako oponenturu k písni Vítězslava Vávry Holky z gymplu. A na youtube se před devíti měsíci pod Vávrovou písní objevila tato reakce: „Prostý, přesto pravdivý text. Poetické i romantické, tak jako holky z gymplu bývaly."

To musel napsat nějaký stejný vůl, jako byl Vávra. Ale to víte, kýč se líbí. Kýč mají lidé někdy radši než ostrou satiru, parodii nebo, s odpuštěním, opravdické umění. Kýč je chytlavý, a to platí ve všech oblastech umění. Vávra, Michal David… Taky nejsou všichni lidi na tak vysoké intelektuální úrovni, aby dokázali vnímat Vodňanského a Skoumala lépe a s větším potěšením než Vávru. S tím nic neuděláme.

Zatímco pro vaši dvojici spíš platí citace slov Christiana Morgensterna, jež v recenzi o vás připomněl Jan Rejžek: „Pravý umělec nelíčí, aby se líbil, ale aby ukazoval."

Ano. Aby ukazoval, aby ukazoval sebe a taky aby se bavil. Já jsem vždycky chtěl, abych se při tom sám bavil. Myslím, že Burian taky, a bavili jsme se navzájem, to bylo opravdu výborné. Některá představení byla daleko víc směrovaná dovnitř našeho minisouboru než navenek k divákům. Jasně: diváci tleskali, bavilo je to, ale my jsme se na pódiu bavili nebo šokovali navzájem. Už jenom tím, že jsme občas přišli s něčím zcela nečekaným jako s novou písničkou nebo jsme z kratinké zafixované improvizace vybočili a řekli něco jiného. Prostě aby se člověk nenudil.

Nakolik je licencí popis vašeho prvního společného vystoupení 29. března 1974 na Rychtě, kde se píše, že „se skoro netleská"?

Z prvního vystoupení si vzpomínám na strašlivou trému, která mě svazovala. Bylo to velmi nepovedené, vizuálně performance nula, ale literární hodnota tam byla, akorát že Burian se bál mluvit a já se bál zpívat. Později jsme již dělali obojí a s velkým potěšením.

Myslím, že šestialbová kolekce písniček to dosvědčuje. Co přesně vás s Janem Burianem dalo dohromady?

My jsme s Honzou společně studovali dva semestry novinařiny. Rok 1971, Fakulta sociálních věd a publicistiky UK. Sešli jsme se v ročníku a hned jsme si padli do oka, protože viděl, že píšu. Někde ve foyer bylo piano, tak občas o pauze něco hrál. A jednou mě vyzval, jestli bych se s ním nechtěl zúčastnit představení, že bychom udělali kabaret, text-appel, dal moje texty číst svojí mamince Zuzaně Kočové, maličko mě do toho celého podniku zatáhl a vytáhl na jeviště. Pak jsme se rozešli se školou, já šel studovat knihovnictví, Honza tam zůstal. Z té školy vznikla Fakulta žurnalistiky Julia Fučíka, to už se mi zdálo moc, taky tam byly nějaké požadavky na stranu a SSM, kterým jsem odolal a odešel jsem. Ale přátelili jsme se a hráli dál, jak dokazuje ten šestialbový komplet.

V čem pro vás bylo hraní s Janem Burianem nejcennější?

Byl to zvláštní druh úniku před totalitou. My jsme si vytvořili v tom hrozném režimu zcela svobodný svět. Měli jsme trabanta a brázdili republiku sem a tam. Všude na nás čekaly takové ty minidavy, 80, 100, 200 lidí v klubech a malých divadélkách, hráli jsme, co jsme si vymysleli, a Husákův režim nás alespoň trochu míjel. Kdybych pracoval jinde, musel chodit na stranická školení a pravidelně poslouchat angažované šéfy, nomenklaturní kádry, určitě bych tu dobu prožíval jinak, daleko tísnivěji a kdo ví, co by se se mnou stalo. Pro mě byl z toho všeho nejcennější ten únik, při kterém byla ohromná sranda, najezdili jsme spousty kilometrů, nakoukali jsme se po krajině, na štacích nás čekaly holky a bylo to opravdu úžasné. Tak úžasné, že je to pro mě důležitější důsledek toho celého než to umělecké poučení. A to bylo taky důležité, že jsme se navzájem pozorovali, zjišťovali, co bychom rádi, co se druhému povedlo. To byl druhý, velmi významný efekt společného působení. A k tomu všemu se pojí přátelství já neměl 11 let bližšího člověka než byl Honza Burian.

S jakými pocity jste se vracel ke starému repertoáru?

Člověk hraje vždycky to, co je nové. Máte pravdu, jsou to věci, k nimž jsem se musel vracet, které jsou staré, a s překvapením zjišťuji, že nemám žádné morální problémy je zahrát, že by byly mladistvě pitomé. Pravda, některé z těch písní jsou nekorektní, jako třeba Holky z ČKD, některé lehce machistické jako Holky a knížky: když je vám 20, tak si myslíte, že jste mistr světa, svět i ženy vám leží u nohou. Ale s nadhledem věku, kdy si nikdo nemyslí, že to vypovídá za mě v této chvíli, všichni vědí, že je to vzpomínka, to můžu zahrát, bez vnitřních rozpaků.

Ono řada jich je dodnes platná. Ať už náruč písniček, které zpívá Vladimír Mišík (Doteky, Když se kouří konopí, Sadem, lesem, parkem, S nebem to mám dobrý), rocková skupina Bílá nemoc zase hraje s chutí Blues pro věřitele… To asi svědčí o tom, že váš repertoár je z nemalé míry nadčasový, ne?

Jsem rád, že to říkáte a vždycky jsem doufal, že to tak bude. Všimněte si, že ani já, ani Burian, až asi na dvě výjimky, jsme nikdy v textech nepoužívali žádné konkrétnosti. Nikdy jsme nezpívali o tom, že Štrougal je vůl nebo že Husák je vepř. Naše fóry, i politické, byly velmi všeobecné a nechávaly divákovi prostor, aby si sám domyslel. A to mají lidi moc rádi. Zadruhé: pokud v písničce používáte naprosto konkrétní zakotvení v čase, tak umře a upadne v zapomnění.

Jako vaše Už jde rudoch od válu?

Například. Nebo Honzova Píseň strašlivá o tom velkém dialogu… To jsou věci, které měly svůj význam v určité chvíli, a dnes mohou fungovat jen jako úsměvná vzpomínka, a ještě pro zasvěcené, anebo se složitou vysvětlivkou. Ale jinak asi ano, koneckonců o čem můžete psát: život, láska, smrt, pravda, spravedlnost jsou věčná témata, a když to nepokazíte, tak by to mohlo být nadčasové.

Jsou písně z těch let, které dodnes hrajete rád?

Jojojo. Třeba hraju pořád s ohromnou chutí Zabili trafikantku. Tam je sice slovo „stuyvesantka", ale to vysvětluji radostně, lidi se smějou a má to docela hezký dopad. Potom Vysočany, Libeň a Hus, to jsou vůbec nejstarší písničky, a hraju obě. Když se sejdem s Burianem, tak Husa zpíváme spolu jako dřív. Ten Hus je zrovna opravdu nadčasová záležitost.

Kým je pro vás, ve vztahu k vašim písničkám, Vladimír Mišík?

Kamarád, který zpívá a je v minoritě, která tento žánr poslouchá, slavný. Ten, kdo moje písničky rozšířil, společně s Honzou. Tím, že je zpíval, mi taky moc pomohl, protože já na pódium lezu s image nejen Jiřího Dědečka písničkáře, ale i toho, který napsal ty krásný texty pro Mišíka, což mi před lidmi dělá velmi dobře.

Když se šestialbum připravovalo, objevila se písnička, na kterou jste v běhu let pozapomněl?

Já jsem moc často nehrál písničku Upír. To jsem se docela smál, když jsem ji tam znovu viděl, a těším se, že si ji zahraju na dvou turné, která nás čekají. A vidíte, to bude moderní, upíři teď hrozně frčí. Ale to je asi jediná věc, jinak si to všechno velmi dobře pamatuju. Spíš některé řeči, které jsme s Burianem vedli: někdy se sám směju, když to znovu poslouchám.

Na jednom z šesti CD zpívá Jiří Suchý. Jak jste se potkali?

Několikrát jsme s ním hráli, jednou jsme dokonce společně jeli do Pardubic, kde jsme hráli v klubu Drážka. Myslím, že zpíval naši písničku Sluneční sele, která začíná slovy Nazlátlé prasátko, chrochtavý přelude.

V jižních Čechách hráváte pravidelně. Zůstal vám v paměti nějaký koncert v Budějovicích?

Z dávných dob ano. To byla Irena Štěpaniková, dramaturgyně Malé scény PKO. Na Malé scéně jsme s Burianem hrávali pravidelně, často, s velikým úspěchem a nemýlím-li se, tak byly doby, kdy jsme museli hrát dvakrát denně, od pěti a od půl osmé, protože zájem o lístky byl veliký. To mně utkvělo velmi velice.

Poměrně častým hostem jste v Milevsku u Josefa Veverky. Jaké bylo setkání při koncertu k šedesátinám, kde vás jako dárek čekal Jan Burian?

To byl šok! Já hlavně vůbec nechápu, jak Josef dokázal v tak malém městě tak velkého člověka schovat. Já jsem naletěl se vším všudy. Byl to moc hezký dárek.

Mám pocit, že koncertní návraty s Janem Burianem jsou šťastné. Jak se těšíte na společné turné?

Těším se hrozně, dokonce jsem si myslel, že bych udělal fór a překvapil jeho i Magdu Šebestovou, která s námi bude jezdit a zpívat: že bych půjčil trabanta kombi a přijel bych s ním pro ně jako jsme jezdili dřív. Ale víte, že není jednoduché, aby vám takové auto někdo půjčil, že s ním jedete do Rožnova pod Radhoštěm?

VÁCLAV KOBLENC