Na jejich pravidelná vystoupení v pražském Vagonu bývá plno a nově příchozí často žasnou, s jako precizností tahle parta podává písně, které už Queeni mnohdy ani neměli příležitost si s Freddiem Mercurym naživo zahrát. A protože 5. září to bude přesně 66 let od Freddieho narození a Queenie si pro tento den připravili speciální party a křest svého prvního DVD v pražském Hard Rock Café, řekl jsem si, proč zrovna tady neudělat náš rozhovor…

Jsi přesně o 40 let mladší než Freddie Mercury. Vybavuješ si ještě svoje první výraznější setkání s jeho hudbou a Queeny?

Vzpomínám si, že jsem někdy v šesté třídě přijel na školu v přírodě a kamarád tam tehdy přivezl výběrovky Greatest Hits 1 a 2. Zjistil jsem, že všechny ty hezký písničky, co mám rád z rádia, jsou od jedné kapely. Neměl jsem ještě vůbec přehled, třeba jsem si myslel, že Flash zpívá ženská (usmívá se). Ale řekl jsem si, že jestli někdy budeme mít doma CD přehrávač a budu poslouchat nějakou kapelu, pak to budou Queeni. Až postupem času jsem zjistil, jak obrovská kapela to byla. Na střední jsem pak dostal přezdívku Freddie a bylo to jasné.

Už tehdy jsi vedle poslouchání Queeny i zpíval?

Ano, doma v paneláku. Pustil jsem naplno bedny a do toho krákal, skoro každej den několik hodin. Sousedi ze mě museli být na hlavu. Začalo to někdy kolem roku 2001, pět let před tím, než jsme dali dohromady Queenie. Ale asi i díky této zprvu domácí zálibě se ve mně něco hnulo. Uvědomil jsem si, že písničky Queenů jsou často docela složité, a že když je zvládnu zazpívat, možná na tom mém hlasu něco bude. Dnes bych se samozřejmě nemohl slyšet, ale tehdy mě to nakoplo. Navíc jsem zjistil, že když si načmárám knírek tužkou na oči, jsem Freddiemu i docela podobný. Takže přišlo moje první vystoupení…

Jak vypadalo?

Na podzim 2003 při fanouškovském setkání Vzpomínka na Queen, což je akce, která se koná už několik let, byla možnost vystoupit karaoke. Tak jsem to tehdy s třemi písničkami zkusil.

Vzpomínáš si, co jsi tehdy zpíval?

Jasně, Under Pressure, Another One Bites the Dust a Don't Stop Me Now. Měl jsem tehdy příšernou trému a upřímně řečeno, pořád nevím, co mě nakonec přimělo do toho jít. Jestli to byla nějaká potřeba být vidět, nějaká extravagance uvnitř mě. Ale když už jsem stál na těch schůdkách a moderátor vyhlašoval moje jméno, říkal jsem si: Ty prostě nemůžeš utýct, byl bys srab! Musíš tam jít a podat nejlepší výkon. A to si říkám do teď. I když tréma už díky určité sebedůvěře je menší než tehdy. Ale vždycky má člověk strach, jestli se všechno povede, jestli nezapomene text…

A prožíváš pak na pódiu podobné uvolnění jako Freddie?

Zrovna nedávno jsme hráli moc hezký koncert v Opočně. Bylo tam asi 5000 lidí a výborná atmosféra. 5 000 v Opočně samozřejmě není 80 000 ve Wembley, ale lidi tak reagovali, že jsem si říkal: Tohle se asi přibližuje těm pocitům, co mohli prožívat Queeni. Tohle jsou ty pocity, který si chci uchovat na celý život.

Nakolik se v tu chvíli s Freddiem identifikuješ?

Je to v podstatě hudební divadlo, ve kterém se snažíme co nejlépe hrát svoji roli. Někteří herci tvrdí, že se napojí na vesmírnou energii, díky které dokážou zahrát role třeba podobně jako někdo, kdo už je mrtvý. Nevím, jestli nějaká podobná energie je i při našich koncertech, ale pořád jsem to já. I když si na Freddieho hraju, hrát si na něho nechci, chci do toho vkládat něco svého. Fakt je, že při koncertech docela přemýšlím a někdy je mi to možná i na škodu, protože se nedokážu až tak úplně uvolnit…

Proč se nedokážeš úplně uvolnit?

Je to tenký led a já v žádném případě nechci, aby moje vystoupení působilo jako nějaká parodie. Mám v sobě nějaký přirozený blok, který mi říká: Ty nejseš Freddie, ten byl jen jeden. Udělej všechno proto, aby se to lidem líbilo, ale nesnaž se být za každou cenu jako on.

Jak moc tedy studuješ, co Freddie naživo dělá? Konkrétně třeba pohyby…

Samozřejmě jsem pozorným divákem všech koncertů Queenů, a platí, že co vidíte na DVD, pak z vás občas při koncertu přirozeně vyleze. Ale abych stál u zrcadla a nacvičoval pohyby, to rozhodně ne. Snažím se, aby to, co dělám, působilo přirozeně.

Kdybys ale jednou přestal vystupovat s revivalem a chtěl přejít k autorské tvorbě, neměl bys přesto problém být sám sebou?

Upřímně, tuhle otázku si někdy pokládám taky. Ale věřím, že neměl. Jak už jsem zmínil, nikdy jsem se nepovažoval za druhého Freddieho.

I když je to pro frontmana úspěšného revivalu provokativní otázka, nemůžu ji vynechat: Máš vůbec chuť zkusit i něco autorského?

Ano. Člověk by chtěl za sebou něco nechat, nejenom jako interpret, ale i jako skladatel. Láká mě to moc, ale zatím jsem se k tomu jednoduše nedostal.

Freddie nebyl jen živel, ale samozřejmě hlavně technicky ohromně dobře vybavený zpěvák. Většina revivalů si jeho party zjednodušuje, ty je ale zpíváš přesně tak, jak zněly na deskách a koncertech. Jak se na takové dvouhodinové vystoupení připravuješ?

Nesmíš kouřit, nesmíš pít, musíš si udržovat hlasovou hygienu, třeba zbytečně nenamáhat hlasivky, nekřičet. Před koncertem se vždy pořádně rozezpívat. Jedna kuriozita: před vystoupením piju stejný nápoj, jaký si pokaždé dával i Freddie. Recept mi dal Peter Freestone (Freddieho komorník žijící v ČR), který ho Freddiemu také připravoval. Jedná se o kombinaci citrónu, medu a horké vody. A samozřejmě, stále chodím na hodiny zpěvu.

Zajímá mě, jaké má vůbec člověk s revivalem ambice? Troufám si říct, že jste předstihli tuzemskou konkurenci, ale co teď?

Moc se mi líbí třeba The Australian Pink Floyd Show, což je obrovský ansámbl, který pořádá fakt výpravné koncerty. Na podobnou úroveň bych se jednou chtěl dostat. Mít možnost dovolit si udělat pořádnou show pro desetitisíce lidí. U Queenů je to samozřejmě složité, protože jen zkopírovat vybavení, které měli, je obrovsky finančně náročné, ale asi někde tímto směrem bychom chtěli jít. Snažíme se používat stejné nástrojové vybavení, jako Queen měli, máme vlastního zvukaře, abychom měli na koncertech klid. Obecně bychom chtěli žánr revival posunout výš. Chápu, že spousta kapel v téhle oblasti nemá velké ambice a nijak to neodsuzuji. Pokud mají lidi jejich hudbu rádi, ta práce samozřejmě má smysl. Ale často narážíme na to, že když se řekne revival, nikdo prakticky nic nečeká. U nás už to došlo tak daleko, že se toho názvu revival i trochu bojíme a radši používáme pojem „tribute band", u něhož si tolik lidí – bez urážky – nepředstaví tepláky a písničky zpívané o několik tónů níž.

Revivaly jsou vůbec hodně specifický žánr, existuje mezi vámi komunita, jako je třeba mezi indie kytarovkami, které se běžně vzájemně podporují?

Vnímám to tak, že všichni jsme sami sobě konkurence. Ale nemyslím, že je to nutně zle, nutí vás to neustále na sobě pracovat. Když jsme před těmi sedmi lety začínali, věděli jsme hned, že máme hodně co dělat. Vyslovená komunita, ve které bychom se tady jako české revivaly scházely, asi není.

Když se ohlédneš za vaším repertoárem, co je pro tebe největší kláda? U které písničky cítíš, že je ještě hodně prostor se zlepšit?

Ve všech písničkách se dá zlepšovat. Obzvlášť, když se díváš třeba na rok starý záznam. Asi největší výzva je vždycky Barcelona, což je pecka, kterou musíš udělat přesně tak, jak ji lidé znají, a není prostor k jediné úlitbě nebo chybě. Pravidelně tuhle věc hrajeme s Markétou Mátlovou, na kterou se vždycky hodně těším. A zároveň doufám, že to nezkazím, protože tuhle těžkou píseň zařazujeme až ke konci koncertu. Dlouhodobě pak mám velký respekt ze skladby Princess Of The Universe, jedné z nejlepších věcí od Queenů vůbec.

Hodně se v ní střídá tempo…

Ano, a nejen to, podle mě je ta věc  - v podobě, jaké je na studiovém albu - živě neproveditelná. Ale stejnak je to velká výzva a snad se jednou odvážíme ji udělat.

Kdo dál tě vedle Queenů hudebně baví?

Po Queenech je to David Bowie, ke kterému jsem se dostal přes Under Pressure. Strašně si přeji, aby ještě vyjel na nějaké evropské turné, jel bych za ním asi kamkoli. Dál jsou to Pink Floydi, Genesis z dob, kdy hráli s Peterem Gabrielem a celkově pak sólovou dráhu Gabriela, Michaela Jacksona, Beatles, Foo Fighters, na kterých jsem nedávno byl v Praze. Ale mám rád i jazz, blues, Milese Davise nebo vážnou muziku, třeba Bacha, který prolíná různé tehdejší hudební styly, jak z Itálie, tak z Německa. Potřeboval bych vytáhnout flashku a projít všechno, co na ní mám (úsměv).

Přejděme k 66. Freddieho narozeninám, které budete 5. září slavit…

Moc se těším na atmosféru tady v Hard Rock Café, kde nebudeme hrát poprvé, a na křest našeho prvního DVD. A samozřejmě, chystáme party, nebude to jen koncert, na kterém bychom pokřtili dývko, zahráli a šli domů. Celý Hard Rock bude stylizován do oslavy Freddieho narozenin.

Takže skoro jako na vyhlášených Freddieho večírcích v Mnichově?

Ano, ale ve vší počestnosti samozřejmě (usmívá se). Obsluhu nahoře bez, trpaslíky, na pánských záchodech dámy a naopak tady mít nebudeme, ale třeba extravagantní kostýmy ve stylu klipu Living On My Own natáčeného zrovna v Mnichově určitě uvítáme. Celý večer bude ještě ozvláštněn tím, že výtěžek z akce půjde na Dům světla. Ten den se ostatně koná akce Freddie For A Day, což je záležitost známá hlavně v Británii nebo Německu. Lidé se převléknou do Freddieho kostýmu a po celý den vybírají prostředky na Mercury Phoenix Trust, což je podobně jako v případě Domu světla problematika HIV a AIDS. Za nás pak ještě můžu slíbit netradiční playlist s několika raritními kousky.

Kdo jsou… Queenie

Michael Kluch (Freddie Mercury – hlavní vokál)

Tomáš Matoušek (Brian May – elektrická kytara)

Michal Novák (Roger Taylor - bicí)

Martin Binhack (John Deacon – basová kytara)

Martin Otruba (Spike Ednex – klávesy)

Mirek Holman (zvuk)

Nenápadně se dali dohromady na přelomu let 2005 až 2006. Záhy však přestali platit za neotrkané mladíky. Jako jediný český/slovenský Queen revival si zahráli na prestižní evropské akci – Freddie Mercury Montreux Memorial Day ve Švýcarsku. V televizní soutěži Česko Slovensko má talent ze 7000 přihlášených postoupili mezi posledních 56. A hlavně, písně skupiny Queen hrají naživo bez jakýchkoli úliteb, v původních tóninách i aranžích.

Kdy a kde zahrají?

Ve středu 5. září, v den, kdy by Freddie Mercury oslavil 66. narozeniny, od 20 hodin v pražském Hard Rock Café.

Součástí koncertu bude velká party ve Freddieho stylu a křest premiérového DVD Celebration of one Life. „Přineste si nalepovací kníry (pokud nejste majiteli knírku přírodního) a ti odvážnější z vás mohou přijít v extravagantním kostýmu á la večírky Queen. Každý stylově extravagantní kostým bude mít vstup zdarma," zvou členové kapely.

Vstupné ve výši 100,- Kč kapela věnuje české společnosti AIDS pomoc - Domu světla.

Vyšlo 1. září v příloze Pražského deníku Kulturák.