Michal Ambrož potěšil posluchače poté, co se rozešel s předešlou sestavou Hudby Praha a „vylízal“ se z nemoci už předešlým albem Srdeční příběh, které v roce 2016 připravil s dlouholetým hudebním kolegou Davidem Kollerem. Bylo jasné, že pokud jej chce hrát naživo, musí postavit novou kapelu.

Za pomoci dalšího kamaráda, kytaristy Radovana Jelínka, dal dohromady sestavu, kterou dnes tvoří kytarista Michal Pelant, klávesista a kytarista Matěj Belko, baskytarista Jakub Vejnar, bubeník Martin Kopřiva, saxofonista Jakub Doležal, zpěvačky Tereza Kopáčková, Veronika Vítová a Markéta Foukalová.

„Po dvou letech, co jsme se Srdečním příběhem absolvovali docela dost koncertů, jsme si řekli, že je čas natočit desku s novými členy skupiny. Oslovili jsme vydavatelství Warner Music, kterému se náš nápad líbil. A tak jsme dali na jaře hlavy dohromady a začali připravovat nové věci. Výhodou je, že každý ze zmiňovaných hudebníků má autorský potenciál,“ vypráví Michal Ambrož.

Největší otisk jste ale na albu zanechal vy jste autorem osmi textů.
Chtěl jsem se na všech písničkách podílet, nebýt jen interpretem. Z devadesáti procent se mi to podařilo, protože vyjma jedné, kterou opravdu jen zpívám, jsem u všech spoluautor a někdy i autor muziky. Musím se ale přiznat, že mi psaní docela trvalo, vlastně si nepamatuju, že bych tak dlouho připravoval desku. Dvě věci jsem dodělával ještě v lednu.

Dva texty vám dodali Petr Váša a Jiří Hásek Krchovský, jehož textem k písni Uprchlík desku otevíráte. Co že začínáte zrovna tímto obrázkem katastrofy?
Pro album jsme vymysleli koncept, všechny věci na něm mají své místo a význam. Uprchlík je o zemětřesení, o konci světa. Čiší z něj beznaděj, která může člověka potkat v kteroukoliv minutu jeho života, aniž by se na tom nějak podílel, měl na to vliv. Dal- ší písničky jsou pak o tom, co po takovém zemětřesení následuje. Malý návod na to, jak je správně číst, je v komentáři, který jsem připsal do bookletu alba. Myslím ale, že to sdělení pochopí posluchači i bez něj.

Kvůli nemoci jste musel už na Srdečním příběhu opustit kytaru, na druhé straně se ale můžete více zaměřit na zpěv. Vyhovuje vám to?
Vyhovuje, protože můžu využívat daleko širší rejstřík zpívání, jako možná kdysi za časů s kapelou Divoký srdce. S Hudbou Praha jsem k tomu neměl příležitost už jenom z technických důvodů, protože když jsem hrál na kytaru a za sebou jsem měl navíc hodně nabroušený kytarový aparát, tak se v něm hlas ztratil. Už mě to trochu unavovalo, byl jsem plný kraválu.

Měl jsem pocit, že chci dělat muziku jinak, zklidnit emoce a dát věci do souvislosti. Což tak nakonec i dopadlo rozešli jsme se, natočil jsem sólovou desku Srdeční příběh a teď druhou. Řekl bych, že je pokračováním jakéhosi návratu k hořkosladkému pocitu z našeho debutu z osmdesátých let. Někdy jsme jim říkali i fernetové období. Myslím, že to sedělo.

Nakolik se do jednotlivých písniček promítla ona supervize Davida Kollera?
Všechny prošly jeho rukama a ušima, měl poslední slovo, zásadní připomínky k nim ale neměl. Naše spolupráce byla spíš o výměně názorů když viděl, že se s tím jeho ostatní neztotožňují, netlačil na věc a nechal to být. Pomohl nám i tím, že jsme mohli používat jeho nahrávací studia v Mikulově a v pražské MeetFactory.

Desku teď křtíte v rámci koncertů, co všechno máte před sebou?
Včera jsme byli v Brně, dnes koncertujeme v pražské Akropoli a pak zamíříme do Havlíčkova Brodu, Chrudimi, Litvínova… Kromě samotného křtu alba budou mít lidé možnost slyšet jej vcelku. Během večera ale dojde i na staré hity, které hrajeme pořád.

Jak vlastně ve vašem složení kloubíte hraní?
No, pravda, každý z hudebníků má víc aktivit, věnují se i jiným projektům hrají v Koller Bandu, s Anetou Langerovou, taky máme vždycky párkrát do roka i vystoupení s Jasnou Pákou… Točíme prostě takové muzikantské kolečko, takže vyhradit si čas pro Hudbu Praha se může jevit jako složitější, ale vždycky to jde. Loni jsme měli nakonec tolik koncertů, že chci letos trošku zvolnit a odpočívat.