Název vaší poslední desky je Sám se sebou. Daří se vám, jako populární osobnosti, být sám sebou, užít si samoty?
Být sám se sebou je naprosto nezávislé na profesi. Člověk, který je populární, herec, zpěvák, tu samotu vyhledává možná těžším způsobem. Mám kamaráda herce, který nemůže jet tramvají, říkal mi: „Nemůžu jet a být sám, protože lidi se na mě usmívají a chtějí si povídat.“ Je to samozřejmě příjemné, ale ta samota je komplikovanější.

A jak to tedy řešíte?
V souvislosti s touto deskou jsem zjistil, že je ideální propojit samotu s exotickou dálkou. Podařilo se mi odjet do severního Norska a na Špicberky, kde je samota velmi intenzivní. Člověk je přes dva tisíce kilometrů od domova a spí ve srubu. V té zemi je více ledních medvědů než lidí. Takže logicky je to jiná samota. Člověku se pak daří oddělit podstatné a nepodstatné věci, které nás v životě doprovázejí. V každodenním shonu nás zahltí nepodstatná věc. A naopak důležitou věc necháme protéct mezi prsty, aniž bychom si uvědomili její krásu a sílu. Mimochodem, je prokázáno, že muži tráví na toaletě více času a ženy zase v koupelně.

V poslední době tvrdíte, že se vám změnily hodnoty. Jak?
Spíše se mi upravila hierarchie. To co jsem považoval za nejdůležitější, je dnes jen důležité. Co je pro mě nejzásadnější?. Obecně to, že žijeme. Na prvním místě mám existenci. A to ostatní je symbióza duchovna, fyzična a spánku. Vše by se dalo zahrnout do pocitu štěstí, a to pro každého znamená něco jiného. Někdo je šťastný, že si koupí lízátko, protože ho má rád, někdo rád cestuje, někdo je šťastný, že se dobře nají nebo si dobře zalyžuje. Celý život objevujeme, co nás činí šťastnými. V tomto procesu nám pomůže samota, protože oddělíme důležité a méně důležité věci k pocitu štěstí.

Když už jsme u těch podstatných a nepodstatných věcí. Je pro vás důležitá politika?
Vycházíme-li z definice, že politika je boj o moc, což je přirozená součást našich životů, tak já nejsem politik, protože po moci netoužím. Samozřejmě jako každý občan v demokratické zemi politiku sleduji. Moje jediná účast je, že volím toho, koho chci. Neangažuji se ale. Udělal jsem to pouze jedinkrát. V devadesátých letech jsem se zúčastnil koncertu S komunisty se nemluví, protože jsem to považoval za důležité. Jsem z generace, která zažila minulý režim, a bylo mi zakázáno studovat. Důvod byl, že jsem odmítl nastoupit na Vojenskou fakultu Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině. Jsem z nádražácké rodiny, tak se očekávalo, že tam budu studovat. Když mě David Koller oslovil, abych tam zahrál, uznal jsem, že by minulý režim neměl být zapomenut, a proto jsem se toho koncertu zúčastnil.

A jak hodnotíte výsledky voleb? Prožíváte demonstrace?
Podle mě bylo ve volbách jedno velké pozitivum, že komunistická strana získala nejméně hlasů od roku 1925. To považuji za dobrou informaci. To ostatní už je boj o moc a je to věc politiků. My jsme tu od toho, abychom příště řekli: tohle ano, tohle ne. V podstatě se o politiku tolik nezajímám, protože cítím, že je demokracie správně nastavená. Společnost je sice rozdělená, ale dovolím si připodobnění: Chůzi vpřed činíme pravou a levou nohou. Takže mi nevadí, když jedny volby vyhraje pravicová strana a druhé zase levicová. Střídáním těchto veličin dochází k vývoji. Doufám, že se nevrátí žádná forma totality.

Na aktuální desce máte jednu politickou píseň Optimista, ve které citujete Václava Havla.
Ano, je tam: „Pravda a láska optimisty zvítězí nad lží a nenávistí. Pravda a láska napospas, zvítězí nad lží kolem nás.“ Optimismus je opravdu důležitá věc. To mě těší, že to někdo zaznamenal. Je poznat, jak to vnitřně máte. Zase to souvisí s tím, že jsem prožil totalitu. Jsem poslední maturant roku 1989. Pro mě změna systému 17. listopadu byla správná a symbolem svobody je pro mě Václav Havel. I když v ní mnozí spatřují některé nesprávnosti, já to nechci hodnotit, nepřísluší mi to. Proto jsem si dovolil udělat píseň Optimista, protože vnímám optimismus obdobně jako on. Považuji se za optimistu a vím, že není každý den jasno, ale neznamená to, že za mraky nesvítí sluníčko.

Patříte k těm osobnostem, které si hodně střeží svoje soukromí. Vaši rodinu fanoušci prakticky neznají. Snažíte se je tím chránit?
Je to o svobodě. Naše děti mají právo si jednou vybrat svoji profesi. Myslím si, že je pro ně lepší nemít zkomplikovanou pozici tím, že se o nich bude vědět, přestože jim je teprve pět let. Na druhou stranu je každého věc, jestli se fotí do médií se svou rodinou. Pokud budou moje děti potřebovat pomoc se skládáním hudby, tak jim řeknu, jak bych to udělal já, a poradím jim a můžeme se klidně hádat, ale teď jim nechci zametat cestičku, když nevím, kam se budou ubírat.

A vedete je k hudbě?
U jedné z dcer sleduji určité tvůrčí schopnosti. Ráda si představuje, ráda kreslí. Maluje příběhy a má fantazii. Ale víc už prozrazovat nechci, když tu nejsou a nemohou rozhodovat o tom, co o nich řeknu. Chci jim nechat tu svobodu dětství. Doufám, že jsem v kategorii normálního rodiče. Obecně je pro mě lichotka, když mi někdo řekne, že jsem normální.

Co vy a bulvární média? Nabourávají vám život?
Komunikuji se světem skrze svoji hudbu. Nikdy jsem neudělal rozhovor do bulvárního plátku. Ano, nabourávají mi soukromý život. Jednou jsem šel s košem a tam stál pán s fotoaparátem: „Vy jste ten Hrůza?“ a začal mě fotit. Pak jsem byl s dětmi na hřišti a myslel jsem si, že je to jiný tatínek, co fotí svoje děti. Nebyl. Naštěstí jsme to zachytili včas a nevyšlo to. Nechci žít ve zkumavce, ale zároveň si tuto publicitu neužívám. Raději se prezentuji svojií tvorbou, než tím, že mám špinavé kalhoty a ošklivé tričko.

Ta mikina, kterou máte na sobě, je hezká.
Tu jsem vybral s mojí stylistkou. Hlavní důvod, proč jsem si ji vybral, je, že je na ní New York a já jsem tam chvíli žil a pro mě je to jedno z nejhezčích míst, které jsem poznal, byť tam žije strašně moc lidí. Vždycky si vzpomenu na nejlepšího režiséra Miloše Formana, který tam taky žil a popisoval, jak tam začínal. Je tam krásný život. Zároveň ale miluju severní polární kraje. Tolik mě neláká Asie, Indie, Bali nebo Srí Lanka, kam teď jezdí hodně lidí. Když jsme byli s manželkou v Kanadě, tak mě překvapilo, že nás lidi považovali za Francouze. Jindy mi zase někdo řekl, že vypadám jako Fin.

Máte svou módní poradkyni?
Je to v souvislosti s turné Sám se sebou a pomáhá mi slečna, která se v módě vyzná. Mně je móda úplně jedno, tak abych nevypadal jako zálesák. Jsem rád, že mikina zapůsobila. Vybírá oblečení jen pro mě, protože kluci z kapely mají tak dobrý vkus, že to nepotřebují.

Jaké se vám líbí ženy?
Můj typ je třeba Carrie ze Sexu ve městě nebo Rachel z Přátel. To jsou opravdu mimořádně krásné ženy. Ale já už jsem v tom věku, kdy se mi líbí všechny ženy.