Předchozí
1 z 2
Další

Název vaší poslední desky je Sám se sebou. Daří se vám, jako populární osobnosti, být sám sebou, užít si samoty?
Být sám se sebou je naprosto nezávislé na profesi. Člověk, který je populární, herec, zpěvák, tu samotu vyhledává možná těžším způsobem. Mám kamaráda herce, který nemůže jet tramvají, říkal mi: „Nemůžu jet a být sám, protože lidi se na mě usmívají a chtějí si povídat.“ Je to samozřejmě příjemné, ale ta samota je komplikovanější.

A jak to tedy řešíte?
V souvislosti s touto deskou jsem zjistil, že je ideální propojit samotu s exotickou dálkou. Podařilo se mi odjet do severního Norska a na Špicberky, kde je samota velmi intenzivní. Člověk je přes dva tisíce kilometrů od domova a spí ve srubu. V té zemi je více ledních medvědů než lidí. Takže logicky je to jiná samota. Člověku se pak daří oddělit podstatné a nepodstatné věci, které nás v životě doprovázejí. V každodenním shonu nás zahltí nepodstatná věc. A naopak důležitou věc necháme protéct mezi prsty, aniž bychom si uvědomili její krásu a sílu. Mimochodem, je prokázáno, že muži tráví na toaletě více času a ženy zase v koupelně.

V poslední době tvrdíte, že se vám změnily hodnoty. Jak?
Spíše se mi upravila hierarchie. To co jsem považoval za nejdůležitější, je dnes jen důležité. Co je pro mě nejzásadnější?. Obecně to, že žijeme. Na prvním místě mám existenci. A to ostatní je symbióza duchovna, fyzična a spánku. Vše by se dalo zahrnout do pocitu štěstí, a to pro každého znamená něco jiného. Někdo je šťastný, že si koupí lízátko, protože ho má rád, někdo rád cestuje, někdo je šťastný, že se dobře nají nebo si dobře zalyžuje. Celý život objevujeme, co nás činí šťastnými. V tomto procesu nám pomůže samota, protože oddělíme důležité a méně důležité věci k pocitu štěstí.

Zdroj: Youtube

Když už jsme u těch podstatných a nepodstatných věcí. Je pro vás důležitá politika?
Vycházíme-li z definice, že politika je boj o moc, což je přirozená součást našich životů, tak já nejsem politik, protože po moci netoužím. Samozřejmě jako každý občan v demokratické zemi politiku sleduji. Moje jediná účast je, že volím toho, koho chci. Neangažuji se ale. Udělal jsem to pouze jedinkrát. V devadesátých letech jsem se zúčastnil koncertu S komunisty se nemluví, protože jsem to považoval za důležité. Jsem z generace, která zažila minulý režim, a bylo mi zakázáno studovat. Důvod byl, že jsem odmítl nastoupit na Vojenskou fakultu Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině. Jsem z nádražácké rodiny, tak se očekávalo, že tam budu studovat. Když mě David Koller oslovil, abych tam zahrál, uznal jsem, že by minulý režim neměl být zapomenut, a proto jsem se toho koncertu zúčastnil.

A jak hodnotíte výsledky voleb? Prožíváte demonstrace?
Podle mě bylo ve volbách jedno velké pozitivum, že komunistická strana získala nejméně hlasů od roku 1925. To považuji za dobrou informaci. To ostatní už je boj o moc a je to věc politiků. My jsme tu od toho, abychom příště řekli: tohle ano, tohle ne. V podstatě se o politiku tolik nezajímám, protože cítím, že je demokracie správně nastavená. Společnost je sice rozdělená, ale dovolím si připodobnění: Chůzi vpřed činíme pravou a levou nohou. Takže mi nevadí, když jedny volby vyhraje pravicová strana a druhé zase levicová. Střídáním těchto veličin dochází k vývoji. Doufám, že se nevrátí žádná forma totality.

Na aktuální desce máte jednu politickou píseň Optimista, ve které citujete Václava Havla.
Ano, je tam: „Pravda a láska optimisty zvítězí nad lží a nenávistí. Pravda a láska napospas, zvítězí nad lží kolem nás.“ Optimismus je opravdu důležitá věc. To mě těší, že to někdo zaznamenal. Je poznat, jak to vnitřně máte. Zase to souvisí s tím, že jsem prožil totalitu. Jsem poslední maturant roku 1989. Pro mě změna systému 17. listopadu byla správná a symbolem svobody je pro mě Václav Havel. I když v ní mnozí spatřují některé nesprávnosti, já to nechci hodnotit, nepřísluší mi to. Proto jsem si dovolil udělat píseň Optimista, protože vnímám optimismus obdobně jako on. Považuji se za optimistu a vím, že není každý den jasno, ale neznamená to, že za mraky nesvítí sluníčko.

Patříte k těm osobnostem, které si hodně střeží svoje soukromí. Vaši rodinu fanoušci prakticky neznají. Snažíte se je tím chránit?
Je to o svobodě. Naše děti mají právo si jednou vybrat svoji profesi. Myslím si, že je pro ně lepší nemít zkomplikovanou pozici tím, že se o nich bude vědět, přestože jim je teprve pět let. Na druhou stranu je každého věc, jestli se fotí do médií se svou rodinou. Pokud budou moje děti potřebovat pomoc se skládáním hudby, tak jim řeknu, jak bych to udělal já, a poradím jim a můžeme se klidně hádat, ale teď jim nechci zametat cestičku, když nevím, kam se budou ubírat.

A vedete je k hudbě?
U jedné z dcer sleduji určité tvůrčí schopnosti. Ráda si představuje, ráda kreslí. Maluje příběhy a má fantazii. Ale víc už prozrazovat nechci, když tu nejsou a nemohou rozhodovat o tom, co o nich řeknu. Chci jim nechat tu svobodu dětství. Doufám, že jsem v kategorii normálního rodiče. Obecně je pro mě lichotka, když mi někdo řekne, že jsem normální.

Co vy a bulvární média? Nabourávají vám život?
Komunikuji se světem skrze svoji hudbu. Nikdy jsem neudělal rozhovor do bulvárního plátku. Ano, nabourávají mi soukromý život. Jednou jsem šel s košem a tam stál pán s fotoaparátem: „Vy jste ten Hrůza?“ a začal mě fotit. Pak jsem byl s dětmi na hřišti a myslel jsem si, že je to jiný tatínek, co fotí svoje děti. Nebyl. Naštěstí jsme to zachytili včas a nevyšlo to. Nechci žít ve zkumavce, ale zároveň si tuto publicitu neužívám. Raději se prezentuji svojií tvorbou, než tím, že mám špinavé kalhoty a ošklivé tričko.

Ta mikina, kterou máte na sobě, je hezká.
Tu jsem vybral s mojí stylistkou. Hlavní důvod, proč jsem si ji vybral, je, že je na ní New York a já jsem tam chvíli žil a pro mě je to jedno z nejhezčích míst, které jsem poznal, byť tam žije strašně moc lidí. Vždycky si vzpomenu na nejlepšího režiséra Miloše Formana, který tam taky žil a popisoval, jak tam začínal. Je tam krásný život. Zároveň ale miluju severní polární kraje. Tolik mě neláká Asie, Indie, Bali nebo Srí Lanka, kam teď jezdí hodně lidí. Když jsme byli s manželkou v Kanadě, tak mě překvapilo, že nás lidi považovali za Francouze. Jindy mi zase někdo řekl, že vypadám jako Fin.

Máte svou módní poradkyni?
Je to v souvislosti s turné Sám se sebou a pomáhá mi slečna, která se v módě vyzná. Mně je móda úplně jedno, tak abych nevypadal jako zálesák. Jsem rád, že mikina zapůsobila. Vybírá oblečení jen pro mě, protože kluci z kapely mají tak dobrý vkus, že to nepotřebují.

Jaké se vám líbí ženy?
Můj typ je třeba Carrie ze Sexu ve městě nebo Rachel z Přátel. To jsou opravdu mimořádně krásné ženy. Ale já už jsem v tom věku, kdy se mi líbí všechny ženy.

Vraťme se ještě k vašim cestám za Polární kruh. Jel jste tam kvůli videoklipu?
Když jsem pracoval u dráhy, tak každý zaměstnanec mohl vyjet kamkoliv po Evropě. Vybral jsem si nejsevernější místo, kam jezdí vlak – Norsko v Narviku, který je 300 kilometrů za Polárním kruhem. Byl jsem fascinovaný, jak je to tam jiné. Lidé se tam k sobě chovají jinak. Teď jsem tam byl po dvaceti letech. Líbí se mi, jak je tam člověk trošku vzácnější. Lidé se tam k sobě chovají hrozně hezky. Svačili jsme v kavárně a šel okolo kluk: „Čo to počúvam?“ Řekli jsme mu, že chceme vidět pPolární záři. Poradil nám, že musíme víc do hor, a nabídl nám, že nás vezme. Naložil nás do auta, odjel k sobě domů, že se převlékne. Nechal cizí lidi v autě a klíčky v zapalování. Už tam žije deset let a načichl severskou mentalitou. Odvezl nás na hory a tam nám spadlyi čelisti. Všechno se to podařilo dostat do videoklipu Polárka, kde hraje hlavní roli Jana Plodková, která hraje vytíženou manažerku z Prahy v kanceláři. Spousta lidí se mě ptalo, jak jsme udělali tu polární záři, že se to taky chtějí naučit.

V Polárce jsou ale i další záběry odjinud, že?
Pak je tam ještě záběr ze Špicberků. Tamní polárníci, také Češi, nás vzali na kopec a procházel jsem se mezi divokými soby. Člověk tam intenzivně vnímá radost z lidských bytostí. Jdete do jediného městečka, kde žijí lidi, a máte radost, že jste potkali člověka. Je jedno, jaké je národnosti. Mají k sobě mnohem blíž díky tomu, jak jsou izolovaní od běžného světa. Platí tam zákon, že při opuštění města Longyearbyen, je povinností vzít si zbraň. Na Špicberkách, které jsou velké jako Čechy, žije pět tisíc ledních medvědů a necelé dva tisíce lidí. Méďové jsou největší šelmy na světě. Jakmile vidí člověka, chtějí si hrát a vždycky to končí tragicky.

V kapele máte nového basáka, můžete ho představit?
Jmenuje se Pavel Brilla, říká se mu Pavka. Znám už ho asi patnáct let. Odstěhoval se do Irska a žil tam několik let. Založil tam kapelu a dokonce se chytli i v Americe. Hráli hodně kolem New Yorku a New Jersey a měli prý zkušebnu kousek od U2, jestli nekecá.

Na jarním turné už hrajete víc písniček z nové desky?
Ano, zařadili jsme jich sedm z deseti. Je ale důležité hrát i ty největší hity, protože někteří lidé novinky neznají a přišli jen kvůli nim.

Jsou i kapely, které hrají jen největší hitovky. Třeba Rolling Stones.
Teď vám položím otázku já, půjdete na ně i přesto?

Samozřejmě. Jsou to Stouni. Máte taky nějakou kapelu, na kterou byste šel vždycky?
Když u nás byl David Bowie, byť měl tehdy při tom koncertě mozkovou příhodu, tak to byl koncert, který bych mohl vidět kdykoliv. I Tata Bojs, které považuji za jednu z nejlepších českých kapel, kteří mu předskakovali, byli super. Pozice předkapely je vždycky těžká, natož před Bowiem. Tehdy si pamatuju, že dal China Girl a omluvil se, že mu není dobře, a stejně mu celá hala zatleskala. Pak taky udělal tu skvělou poslední desku Blackstar. Byl to génius. Bohužel si už na jeho koncert nezajdu. Z kapel mám rád Manic Street Preachers, kteří jsou pro mě celoživotní inspirací a vzorem. To je pro mě číslo jedna. Už v devadesátých letech byli označeni British Awards jako kapela světa. Mám rád i Pearl Jam nebo Depeche Mode, které jsem docenil až zpětně. Možná za to může ženská krása Niny Persson, ale The Cardigans mám taky rád.

S kým slavným jste se v poslední době setkal?
Když jsem na Colours of Ostrava slezl z pódia a oddechnul si, že jsem to zvládl před čtyřiceti tisíci lidmi, pod pódiem stál hubený plešatý muž. „Nejste Australan?“ „Jo jsem.“ Došlo mi, že je to zpěvák z Midnight Oil. Tak jsem ho vzal za roh, protože tam seděla moje manželka, která ho má taky ráda. Zpětně jsem se dozvěděl, že byl v Austrálii vyhlášen za nejoblíbenějšího politika světa. Byl ministrem pro sbližování současných obyvatel Austrálie s těmi původními. A s tímhle chlápkem jsem kecal. Úžasné. Je to důkaz toho, že ti největší a nejúspěšnější lidé jsou úplně normální. Zase chci říct, že ta normálnost je pro mě největší odměna.

Na každé desce máte duet se ženou. Prý teď chystáte další s Annou K.
Tentokrát se neobjeví na desce. Bude to duet k filmu Ten, kdo tě miloval. Čekali jsme na hrubý sestřih filmu, abych tu titulní písničku mohl udělat. Je to příběh podle knihy Marie Poledňákové o manželském páru, kdy on tajně vyšetřuje případ, vybourá se v autě a zemře. Stane se duchem a chce vypátrat, co se stalo. Někdy se objeví jako halucinace. Píseň bude o jeho vztahu s manželkou a o té nejčistší lásce. Tuto píseň bych měl odevzdat asi za dva měsíce. Nejsem objektivní, ale ten snímek bude naprosto skvělý. Hlavní roli hrají Soňa Norisová a Pavel Řezníček.

S Annou K jsme si říkali už několik let, že uděláme společnou píseň. Je to skvělá holka a moc se na naši spolupráci těším. Byl bych moc rád, kdyby se s tou písničkou ztotožnila a odevzdala se jí stejně jako já. Když dělám hudbu k filmům, tak je musím prožít a ztotožnit se s nimi i vnitřně, aby ta muzika působila věrohodně. Filmová hudba na rozdíl od písniček nesmí rušit a převálcovat obrázek. Jen umocňuje děj. Obdivuji profesionální skladatele, kteří píší pro film a nestrhávají pozornost a jen film dokreslí. Je těžké jen doprovázet.

Vy jste dělal filmovou hudbu třeba k Lidicím.
Celá filmová hudba k filmu Lidice byla velmi náročná a ležla na ní asi největší zodpovědnost. Těžko bych unesl, kdybych ji udělal špatně, tak, že by nedokázala provázet ten úžasný příběh, který napsal Zdeněk Mahler. Abych se dovedl alespoň trochu vcítit do děje, navštívil jsem památník v Lidicích. Velmi silně to na mě zapůsobilo. Ty zbytky domů, sochy dětí, ale i zbytky kostela, jsou symbolické dodnes. Podle mě to perfektně zahrál Karel Roden v hlavní roli a divák tímto filmem vlastně objeví, co se bylo příčinou tohoto šíleného činu na všech nevinných lidických lidech. 

Michal Hrůza
Osobnost české hudební scény, na které se pohybuje více než 20 let. Zpěvák, skladatel a textař působí od roku 2006 s kapelou Hrůzy, se kterou vydal pět studiových alb. Je také zakládající člen a dlouholetý frontman skupiny Ready Kirken, pro kterou složil a napsal více než padesát písní a textů. Je také úspěšným skladatelem filmové hudby (Lidice, Martin a Venuše) a titulních písní k seriálům a filmům (Padesátka, Zakázané uvolnění, Pohádky pro Emu, Vyprávěj). Napsal i několik hitů pro jiné zpěváky, například Anetu Langerovou nebo Hanu Zagorovou. V létě roku 2014 byl napaden na ostravské Stodolní ulici a utrpěl vážný úraz hlavy provázený krvácením do mozku, po němž zůstal v bezvědomí a následně v umělém spánku. Dodnes se potýká s následky tohoto zranění.

Koncerty k desce Sám se sebou:

30. 3. ČESKÁ LÍPA, KD CRYSTAL

6. 4. VRATISLAVICE,   KD

7. 4. PELHŘIMOV, KD

10. 4. PRAHA, LUCERNA MUSIC BAR

11. 4. PRAHA, LUCERNA MUSIC BAR

13. 4. ZLÍN, FÉNIX KLUB

14. 4. OLOMOUC, S-KLUB

20. 4. BEROUN, KD

21. 4. RAKOVNÍK, KD