„Vystoupení se odehrají v zámeckých zahradách, kde budou lidé maximálně chráněni i při případném nedořešení současné pandemické situace. Bude nás tam přes sto lidí na pódiu, což bude neskutečně krásné,“ uvádí Michal Hrůza.

Koncertní šňůru jste plánovali přesně před rokem, kdy vám vyšla vaše poslední deska Světlo do tmy. Asi se už musíte na posluchače hodně těšit.
Určitě, moc se těšíme, koncertní pauza je už opravdu moc dlouhá. Je zajímavé, že naše album Světlo do tmy doprovází neuvěřitelná věc. Nemohli jsme k němu jet šňůru, nepokřtili jsme ho veřejně, jen bez diváků. Ale natočili jsme k němu čtyři klipy – z New Yorku a Washingtonu, z chorvatského ostrova Cres bez lidí, z Krušných hor a z Liberce v historické tramvaji, kde si zahráli jedni z našich nejlepších herců bez honoráře. Prostě nás jen podpořili, což je krásné. Mimochodem, jeden z klipů potřebuje vysvětlení, ale počkám s tím ještě měsíc, dva.

Turné bude exkluzivním projektem i díky spojení s hu
debními tělesy Bon Art Pops Orchestra a Kühnovým dětským sborem. Jak jste k sobě našli cestu? A co další hosté?
Se zmíněným úžasným orchestrem jsme měli tu čest si zahrát v pražském Rudolfinu. Vede jej dirigent Martin Hybler, který s námi a Janáčkovou filharmonií vystoupil třeba i na festivalu Colors of Ostrava před asi čtyřiceti tisíci lidmi.

Předběžně jsme domluveni také na účasti zpěvaček Anety Langerové a Kataríny Knechtové, čekáme ale ještě na konečné rozhodnutí. S Katkou jsme nazpívali trochu nedoceněnou Píseň labutí a s Anetou se známe od jejich neskutečných začátků.

Jak vlastně prožíváte čas čekání na koncerty? Není to už někdy k zbláznění? Ale třeba vám to přineslo i něco pozitivního. Lidé to dost často přiznávají…
Mám výhodu, že nejenom hraju a zpívám, ale také skládám hudbu a píšu texty. Takže jsem během těch několika měsíců, co jsme doma a nemůžeme vystupovat, stvořil několik nových skladeb. Samozřejmě i dost přemýšlím. Neřeknu asi nic nového, totiž že v nouzi poznáš přítele, a proto není potřeba se zlobit na ty, kteří něco nezvládají a chovají se nepochopitelně.

Cítím, že mám pořád co říct a doufám, že tím zase někoho oslovím.