Michal Němec: Skupina Jablkoň funguje v mužském i ženském rodě

Dnes má za sebou Michal Němec dvacítku kapelových i sólových alb, od Deváté vlny z roku 1988 přes porevoluční hit Jablkoň a Svěcený až po Hovada Boží, za která získal v roce 2005 cenu Anděl. K letošnímu výročí Jablkoně si kromě dvou narozeninových koncertů (v listopadu a prosinci) nadělil novou verzi písničky Linka důvěry spolu s videoklipem v režii Dušana Krejdla.

„Říká se, že člověk je v pětačtyřiceti na vrcholu sil a schopností,“ dodává originální skladatel, textař, kytarista a zpěvák. „Tak to tak nechme i pro Jablkoň. Prostě kapela v nejlepších letech.“

Když jsem si uvědomil, že mi pořád ještě není tolik jako vaší skupině, trochu mě to vyplašilo. Vás ta pětačtyřicítka neděsí?
Číslo 45 mi připadá takový vcelku solidní, spolehlivý, pevně usazený, prostě dobrý. Neděsí mě, naopak, docela se mi líbí. Musí.

Dnešní generace už asi vůbec neví, jak byla Jablkoň založena. Dá se to pro současné posluchače nějak stručně shrnout?
S kytaristou Ingo Bellmannem jsme se potkali na vojně, takže branná povinnost rozhodně byla k něčemu dobrá. Perkusista Ivan Podobský je můj nevlastní bratr a hned na začátku se k nám přidal. Takhle jednoduchý to bylo.

Lenka Dusilová: Cítila jsem potřebu obrátit se do světla

Pouštět se u nás do inteligentní a notabene alternativní muziky v neblahém roce Anticharty ale tak snadné rozhodně být nemohlo. Setkali jste se s problémy?
My jsme se nejdřív pustili do písniček, ale záhy se nám to začalo překlápět do všelijakých těch experimentů. V jaký době žijeme, se neřešilo, vedl nás nepřekonatelnej pud něco dělat. Základní problém byl, jak se dostat před lidi. Naštěstí se nás ujala Jazzová sekce. Tu pak zakázali, případně pozavírali, ale my už byli trochu zaháknutý. Pak se nás ujali folkaři, takže jsme dál měli kde hrát.

Pokud nás občas zakázali, tak většinou proto, že jsme se s někým svezli. Podezřelí jsme svým podivným hraním byli, ale naše skladby měly minimum textů a úplně přesně se nevědělo, proč nás vlastně zakazovat.

Předpokládám, že nejvíc klacků pod nohama jste museli překračovat při prosazování první desky.
Co se prvního alba týká, tam nám tehdejší poměry dokonce pomohly, protože jsme nahrávali coby náhradníci za kapelu, kterou zrovna zakázali. Na druhý straně je pravda, že takový náhodě předcházelo deset let marnýho snažení.

Jablkoň, vzor píseň. Vzpomínáte si, kdy a kde vás napadl ten geniální název?
Jak vznikl, to si už přesně nepamatuju. Byli jsme u toho já a Ivan, a to slovo přišlo na svět o několik let dřív než kapela. Když se pak řešilo, jak se jmenovat, prostě jsme ho vzali a použili. Jednou jsem si všiml, že Ingo vnímá Jablkoň jako „ten“, zatímco u mě to byla „ta“ Jablkoň. Ivan z nás měl srandu a říkal „to“. Já po těch letech obvykle používám mužský i ženský rod, jak to zrovna přijde. Vzor píseň bych klidně nechal, „ten píseň“ mi nezní špatně!

Skupina Jablkoň slaví čtyřicet pět let.Zdroj: Ota Nepilý

Vybavuju si, že když jsem jako kluk navštívil váš koncert, přitahovala mě právě všestranná osobnost Ivana Podobského. Líbil se mi nejen na pódiu, ale i jako herec divadla Semafor. Souhlasíte s tím, že dokud vám byl v kapele partnerem, měla Jablkoň trochu jiný charakter než dnes?
Ivan byl naprosto jedinečnej. Vystudoval herectví, a to se mu pak vrazilo i do bubnování. Pamatuju si, jak se Ingo někde v Německu rozčiloval, že celej koncert dře jako kůň, ale druhej den se zase píše hlavně o Ivanovi. On skutečně dokázal publikum fascinovat.

Dneska už jste žánr sám pro sebe. Co vás ale nejvíc inspirovalo? Byl to český folk, nebo jazz, anebo i vážná hudba, vzhledem k tomu, že máte blízko ke klasické kytaře?
To se takhle nedá říct. My jsme poslouchali v podstatě všechno, nejrůznější hudební odrůdy. Jen jsme si z nich vyzobávali, co se nám líbí. Tohle jsme měli všichni tři dost podobný. Nicméně společný komponování, to byl naopak boj až do poslední noty.

Jako jedni z mála u nás jste používali takový až morgensternovský humor a zvláštní jazyk. V písničkách jako Bára miluje Káju, Baba Aga a Rikičuču nebo na mém milovaném albu Mumlava s Jaroslavem Svěceným. Kde se ve vás ten smysl pro nonsens bere?
No a to jsme ještě zdaleka ne všechno, co z nás na zkouškách vypadlo, pustili ven. Sice se často bojovalo o každou maličkost, ale zároveň jsme se u toho hrozně vyblbli. Pod tím humorem to ale často bylo docela dost vážný. A myslím, že hodně lidí díky tý kombinaci vesela a vážna přijalo věci, který by jinak asi nedávali. Kde se to bralo, nevím. Možná sudičky.

Snad kvůli písni Když padá sníh si Jablkoň částečně spojuju se zimou, Vánocemi a taky s nocí. Mýlím se, když si myslím, že rád skládáte v tichých nočních hodinách?
Já osobně jsem sova, noc mám rád a v noci toho hodně udělám. Ale den mám rád taky, ovšem až tak od jednácti hodin. Pokud se mi občas stane, že musím vstávat třeba v sedm, nebo dokonce v šest, to je mi hodně nepříjemný. Takhle pozdě v noci nerad něco dělám.

Písničkář Vladimír Merta: Když lezu na pódium, nevím nic

Na jedné straně je Jablkoň výrazně instrumentální. Muzikantské fóry v ní hrají prim. Na straně druhé se inspirujete literaturou, třeba v písni Pastýřka putující k dubnu, jejíž titul jste si vypůjčil od amerického básníka Robinsona Jefferse. Jak tedy vzniká váš repertoár?
Robinsona Jefferse miluju už od mládí. Kdysi dávno jsem se rozhodl, že napíšu něco stejně nedozírnýho jako on. Napral jsem do toho každý silný slovo, který znám, spoustu moudrostí, pravd, citů, prostě všechno. A ono nic! Byl to samozřejmě blábol, ale poučil jsem se a dělám teď věci ze sebe.

Většinou si s kytarou sednu k televizi, dám si nohy na židli, brnkám a zpívám. Když se mi něco zalíbí, melodie, harmonie, slova, cokoli, zbystřím a nějak to zaznamenám. Pak – někdy jindy – dávám ty kousky všelijak dohromady a stavím písničku. To je většinou běh na dlouhou trať. Ale když se dostanu do cíle, prožívám veliké blaho. Kam se hrabe masáž!

Svoje chraplavé zpívání chytře kombinujete s ženskými hlasy. Kdy vám došlo, že tahle hudba bude nejlépe fungovat ve spojení s jemnou a pokud možno mladou zpěvačkou?
Ženskost ani mládí já nemám, takže oboje potřebuju doplňovat. Přišel jsem na to už hodně dávno, na většině našich alb taky ženský element můj hlas vyvažuje. Dříve jen coby příležitostný host a později jako stálý člen kapely.

Vy jste už v osmdesátých letech hráli world music v zemi, která na to nebyla připravená. Nemysleli si o vás ze začátku diváci, že jste spadli z Marsu?
To asi ano. Byli jsme zvyklí, že při většině našich koncertů několik zdrcených lidí odcházelo brzy po začátku. Ale dobré je, že jich postupem času bylo míň a míň, až přestali odcházet úplně. Nebo se zase vraceli.

Richard Müller: Lidé často mylně ztotožňují texty písní s mým osobním životem

Ze vzpomínání Jiřího Černého vím, že jste kdysi chtěli nabídnout pár svých věcí Heleně Vondráčkové a Waldemaru Matuškovi. Vím to, ale nechce se mi uvěřit.
To je pravda. Hráli jsme spíš takový ty naše instrumentálky, ale vznikaly i normální písničky, který se nám do repertoáru nevešly. Tak jsme je tenkrát nabízeli kdekomu. Ale nikdo je nechtěl… Nakonec se z nich stal základ naší písničkové budoucnosti. Událo se to před víc než třiceti roky, takže co to bylo za písně, si už nepamatuju, ale určitě jsou na některých našich CD.

Pětačtyřicet let existence je důvod k zamyšlení. Splnil jste si už všechny kočičiny, co jste si chtěl vyzkoušet? Malá a velká sestava, písničky na tři akordy i koketování s vážňáky… Dovedete si představit ještě další variace na Jablkoň?
Představit si dovedu ještě hodně variací, ale už asi nebudou. Lidi ta různorodost trochu mate a pak nevědí, co si o nás vlastně myslet. Proto jsem, když se mi zachtělo přitvrdit, radši založil úplně novou kapelu. Jmenuje se Krajina Ró. Tím jsem se vrátil až do let středoškolských a moc mě to baví. Nicméně Jablkoň je moje velká láska a už to tak zůstane.