Těšíte se?

Moc. Bude to velký kotel! Už teď víme, že tam bude asi sedm osm tisíc lidí. Takže hodně emotivní moment. Doufám, že nebude žádný stres a že si to se užijeme.

Ještě před koncertem jste stihli vydat desku Fiat Lux. Dá se říct, že je trochu bilanční?

Ano. V tomto směru jsme si s Vlastou Třešňákem i Petrem Kolečkem, kteří ji otextovali, porozuměli, nastalo jakési vnitřní propojení. Mně se do toho navíc promítá fakt, že jsem pozdním otcem, mám doma prvňáčka. Takže člověk si pak v hlavě leccos přemílá.

Vy ale chystáte ještě jednu desku…

Ano. Michal Horáček a Richard Muller mě už před rokem a půl oslovili, zda bych s nimi neudělal CD.. Zhudebníl jsem 15 Horáčkových villonských balad a snažil jsem se je ušít Richardovi na tělo. A vzniklo CD s názvem Sociální sítě, které vyjde na jaře.

Něco takového se dá podniknout s villonskými baladami? To by asi Francois Villon koukal…

Samozřejmě jsem s nimi trochu pracoval. Jeho balady mají jasnou stavbu, nešlo je dávat do klasických písňových struktur. Ale trochu jsem se o to pokoušel. Snad se to povedlo, ostatně na desce je od každého z nás tří zřetelný kus.

Rozumíte si se sociálními sítěmi?

Facebook mi zatím k srdci nepřirostl. Nemám v sobě potřebu ustavičného kontaktu a reakcí na cokoli. Mám jakousi záklopku tam, kam už nikoho nepouštím. Nechci být vůči fanouškům neslušný, ale jsem v tomhle směru konzervativní. Nemám čas na odpovědi, musel bych mít deset životů. Mám stránky, kde jsou jen základní informace,a které aktualizuje můj syn.

S Jiřím Suchým také připravujete muzikál Faust. Jak jste se zrovna vy dva z různých hudebních světů potkali?

Setkali jsme se spolu už při práci na seriálu Život je ples, kdy jsem ho požádal, zda by mi napsal text k písničce a nazpíval ji. Byl z toho hit seriálu, který se hrál i v rádiu. Pak jsem dokonce udělal hudbu pro Semaforské představemí, čímž jsem se zařadil do malého okruhu těch, co „pronikli" do semaforského světa. Panu Suchému se líbilo, že jsem mu to ušil na míru, přinesl zpívatelné písně. Pak jsem se spolu domluvili, že bychom spolu mohli udělat muzikál Faust, což je životní téma Jiřího Suchého.

Přiznám se, že představa, jak vy - rocker – sedíte nad společným dílem s laskavým jazzmanem Suchým – je dost úsměvná…

Je pravda, že trefit se do semaforského stylu a zachovat si muzikantskou identitu, není snadné. Ale myslím, že naše společné loňské dílko Rytíři z Blaníku a krasavice Lída se vydařilo. A já si tam nepřipadal jako nevítaný vetřelec z Pražského Výběru.

Dali jste si čaj u purpury na plotně a vykali si?

V podstatě ano. Při takových setkáních složitě odbourávám ostych a úctu. Na běžné tykačky nejsem. S Václavem Havlem to bylo fajn, ale také jsem čekal, až mi nabídl tykání sám. Totéž mám s panem Suchým.

Čím vás láká faustovské téma?

Vlastně vším. Od velké lásky až po to osudové drama. Je to materiál, který má všechny odstíny emocí, což je pro skladatele nesmírně vděčné.

Do jaké míry necháte příběhu jeho temná místa a kdy naopak půjdete, řekněme, vstříc divákovi?

Bude tam obojí. Silné drama, city i úsměvné věci, typické pro poetiku Jiřího Suchého, který napsal základní synopsi. A vymyslel pro někoho možná šokující překvapení ve finále. Dělám na tom zhruba půl roku, rád bych práci uzavřel do března, pak to pan Suchý oblékne do své poezie a vyrazíme s tím do světa. Nedali jsme si závaznou death line.

Jak jste na tom s finančním zajištěním?

Až bude projekt kompletně připraven, pak ho budeme nabízet. Byl bych rád, kdyby to bylo muzikálové představení s živou kapelou nebo orchestrem. Vyzkoušel jsem si v Ta Fantastice komorní muzikály Obraz Doriana Graye, Excalibur a Dámu s kaméliemi, Fausta cítím jako výpravnou muzikálovou show. Nevím, jestli je na to správná doba, ale za pokus to stojí. Chce to producenta, jenž se nebude držet u zdi a půjde do toho. Je tu ve hře i varianta, že oslovíme kamenná divadla.

A premiéra?

2016. V únoru budu slavit šedesátiny, to by mohl být docela hezký dáreček, ne?

Určitě. Mezi námi - také občas zápasíte s ďáblem?

Každý z nás má svého Ábela a Kaina. Svého času kolem mě brousil démon alkoholu, teď, po operaci bypassu, už mám 8 let utrum. A když jsem se před sedmi lety nepohodl s Pražským výběrem, taky tu obcházel jakýsi archanděl zloby… Tehdy jsem si uvědomil, jak se mezilidské vztahy mohou naráz pokazit. Bylo to mizerné období, jsem rád, že odpochodovalo z mé hlavy. Jinak, ďábel hudební branže je asi nejvíc spojen s drogami. Já jsem z generace, která si sem tam dala pár pivánků nebo panáčka, ale dnes se mi zdá, že se to dost rozjíždí jiným směrem. Tyhle zesilovače, jak já drogám říkám, mohou být v něčem fascinující, nakopnou vás, výlety do jiných sfér. Ale svou závislostí jsou zákeřné. Člověk musí zavčas vyskočit.

…snadno se jim propadá, což?

Taky. Navíc, emoce má být čistá. A jak skrze vás něco takového proteče, trochu vás to zdeformuje. Vidíte modrozelenofialový svět, paráda, ale pak už to nejste moc vy. Mám rád psychedelii, ale je fajn si ji snažit udělat za střízliva, bez drog. Vyrostl jsem na hudbě a snové náladě 60. let, dokážu plout na abstraktních obrazech a pocitech – které jsme třeba kdysi prožívali na koncertech se Stromboli.

Takže pocit, že řídnou nápady a že by to chtělo nějakého ďáblíka, vás míjí?

Zatím studánka teče. Naštěstí. Nápady jsou, jen je někdy nestíhám zlustrovat. Což znamená vybrat z nich tu jednu perlu, která zajiskří, a padesát dalších odhodit. Ďábel s úpisem prozatím netřeba.