Kliknutím zvětšíteVelkorysý projekt vybraných písní z obsáhlé tvorby kytaristy a skladatele Michala Pavlíčka na čtyřech kompaktních discích pojmenovaný Faces působí jako velká rekapitulace k nějakému výročí. Jenže vyšel před několika dny, kdy hudebník nic podobného neslavil.
„Původně k jubileu zamýšlen byl, ale věci se protáhly. Většina z nich souvisela se získáním autorských práv od Sony Music. Takže proto ten časový posun v délce dvou let. Ale když už člověk má trochu víc odžito, a to ve velmi bujarém rytmu, tak vlastně každý rok, kterého se člověk dožije, může být trochu jako nějaký svátek a tudíž důvod k oslavě. A i když se jedná o takové „Best of“ o čtyřech albech, přece jen jen to výběr těch asi nejpovedenějších skladeb, co jsem udělal,“ vysvětluje Pavlíček.
Nakolik složitá byla dramaturgie Faces – právě s přihlédnutím k množství práce, kterou máte na kontě?
Snažil jsem se jej poskládat tak, aby to mělo i nějakou jednotící linii, která to propojuje. Zvolil jsem z velké části živé nahrávky. Obsahově je 4CD Faces oproti vinylu delší o několik skladeb a proto jsem i obal odlišil barevně. První dvě desky se týkají Pražského výběru a Stromboli. Třetí zahrnuje tvorbu pro BSP, dále je na ní například jedna píseň se Zuzanou Michnovou, jedna s Richardem Mülerem, Vlastou Třešňákem a několik věcí s Monikou Načevou. Čtvrté CD je čistě instrumentální. A právě to, že se vydání projektu protáhlo, mělo i pozitivní efekt, protože jsem na něj mohl zařadit i některé dosud nezveřejněné nahrávky z koncertů Pražského výběru a Stromboli, které jsme odehráli loni. Fanoušci tak můžou slyšet, jací jsme byli kdysi a jací jsme teď. Na kompilaci jsem zařadil například i pár živých věcí z vystoupení s Big Heads z roku cca 2001. Samotného mě překvapilo, když jsem tento živák z dávných dob náhodou vyšťoural na zapadlém hard disku. Nebo na 4CD zazní živě i píseň Když se snáší déšť.
Faces je pro fanoušky příležitostí, jak si vychutnat obsáhlou a rozmanitou část vaší tvorby od osmdesátých let až po současnost. To je přece kus života! Co vás v této souvislosti napadá?
Rozhodně to, že hudba je pro mě ve své kráse, emotivní síle a barevnosti obzorem bez hranic. Nikdy jsem nejel v jedné koleji, mám rád stylovou volnost. Celý život jsem procházel různými žánry, hledal si své cestičky a proto jsem taky kompilaci nazval Faces, tváře. Vedle skladatelského rukopisu, i když různě modifikovaného, moji tvorbu nějak spojuje můj kytarový feeling a výraz. A to se týká i mého vizuálního projevu. Od svých prvních doteků s kytarou někdy ve čtrnácti patnácti letech až do současnosti se totiž při hraní tvářím velmi podobně. Mám takový svůj speciální škleb, ať už opojný, agresivnější nebo zasněný, což dokládají fotky z různých období. A to byl právě nápad mého kamaráda Michala Baumbrucka, dát na obal čtyřalba tyto fotky, které pak vybral od různých fotografů. Graficky je upravil Adam Blažek.
Jak na ty vaše první doteky s kytarou vzpomínáte?
Nebyl jsem zázračné dítě, které by se narodilo a hned brnkalo. Přišlo to až s tou pubertou, kdy jsem začal vnímat hippies a rockovou hudbu, která vznikala v Anglii a pak u nás. To bylo opravdu období, kdy jsem jako mladý kluk, vyrůstající v době pionýrů, zažil kulturní šok, díky němuž jsem otevřel oči. Byl jsem z toho úplně omámený. V ten moment, když jsem slyšel a viděl elektrickou kytaru v akci, věděl jsem, že je to pro mě osudové setkání.
Ale musel jste být pilný, jinak by se z vás nestal jeden z největších kytaristů, jaké tady máme.
Píle je velmi důležitá, ale zásadní je mít opravdu ten talent shůry. Ten, který když člověk prohýří, tak je mu samozřejmě naprd. Ale když ho naopak intenzivně rozvíjí, je to ta nejlepší volba. Důležité je mít i nějaký punc originality a taky dar přenosu, že jste schopný svou hudbou, svým výrazem, oslovit a zasáhnout lidi. Hudba lidi spojuje a to je velký štěstí. Celé to mé období hudebních doteků bylo navíc provázeno inspirativním přátelstvím a kamarádstvím. Rocková hudba, jak známo, není většinou individuální záležitostí, ale jste v partě lidí, kteří mají podobný pohled na muziku, sdílejí nějaké názory, třeba i trochu odlišné, ale které se potom nějak záhadně propojí a vykřiknou do éteru své pocity. Takže Faces je vlastně i poctou Pražskému výběru, Stromboli, BSP a dalším zmíněným, protože všechny tyto silné vztahy ovlivnily můj život.
Chce se vám na jednotlivé etapy více zavzpomínat? Neboli - jak s vámi šel čas?
Zásadní kapitola mého života je určitě Pražský výběr. Mám to jak před sebou, když jsme se někdy v roce 1980 setkali s Michaelem Kocábem v Parnasu a domluvili jsme se, že spolu s Jirkou Hrubešem, který byl v té době můj nerozlučný hudební parťák, uděláme nějakou novou kapelu. Což se i záhy stalo, a převzali jsme pro ni název Pražský výběr od jeho jazzrockové party. Hudba v té době procházela velkou změnou. Odcházel jazzrock a hardrock byl trochu v krizi, řádil ještě punk a nastoupila nová vlna, která všemu dávala nový impuls. Nás to oslovilo a nějak jsme si to semleli po svém. Tehdy to bylo období hledání, formovala se i sestava Pražského výběru. Ve finále do kapely místo Ondry Soukupa nastoupil Vilém Čok. Rozjeli jsme koncerty a byla to tehdy divoká záležitost. Vznikla kultovní tvář Pražského výběru. A dá se říct, že i rukopis, který mě dodnes provází životem.
Pražský výběr byl dravý, sarkastický, srandovní i temný, ale vy jste toužil ještě po něčem dalším.
Ano. To, co ve Výběru nebylo, byla taková poloha písní, do nichž může člověk vložit nějaké pocity typu I am gonna leave you baby, prostě třeba kus tý lásky, toho smutku, zoufalství i dojetí, pocity které člověk v životě prožívá a jsou intenzivní a na kterých stojí 90 procent světových hitů. Tehdy mi odešla máma, takže jsem byl hodně na dně, psal jsem smutnější věci s jiným ponorem a pak se v mém životě objevila Bára Basiková, což byl zase moment velkého vzplanutí. Její hlas se stal pro mě životní inspirací. Písně jsem tvořil pro ni a posléze vznikla deska Stromboli, na níž jsou i skladby, které tehdy ještě s nově vzniklou stejnojmennou formací nesouvisely. Tohle je druhý zásadní milník mého života, období silných vnitřních otřesů. Možná i proto jsem vlastně kapelu pojmenoval podle pověstné sopky.
Nastala fáze, kdy jste měl potřebu dělat čistě rockové písničky. Co vás k tomu vedlo?
Jedno z mých dalších osudových setkání bylo se Zuzanou Michnovou, když jsem jí napsal většinu písní pro její LP Rány. Naše světy se propojily a vzniklo takové album rockových písniček. O deset let později, na začátku devadesátek, jsme se dali dohromady s Kamilem Střihavkou a Otou Balážem. Ota napsal první desku a vlastně tím vzniklo BSP. Na druhém albu jsem jsem se podílel autorsky víc já. Tohle období mělo svoje kouzlo. BSP byla dravá poprocková kapela. Kamil fenomenálně zpíval a Země vzdálená je asi nejznámější hit, jaký jsem kdy napsal.
V 1993 mě oslovili Tadun s Monikou Načevou, abych Monice vyprodukoval desku Možnosti tu jsou. Hrozně rád na tu desku vzpomínám. Bylo to naše první lidské i umělecké propojení. Monika je fascinující žena s charismatickým hlasem, která ví, co chce zpívat. Našla se v básních Jáchyma Topola. Během naší společné dráhy, kdy vzniklo několik LP, jsem pro Moniku napsal řadu písní a právě čtyři z nich jsem zařadil i na Faces.
Další samostatnou kapitolou jsou pak instrumentální skladby, které zobrazují můj hudební svět jako sólisty, kdy jsem asi nejsvobodnější v interpretaci svých pocitů a emocí přes doteky s kytarou.
Kromě už zmíněných jste napsal písně pro mnohé další umělce, ale na kompilaci se všechny dostat nemohly. Bude tedy následovat Faces 2?
Bohužel kompilace má rockové mantinely a neobsahuje písně jako třeba Blázni se radujou, kterou jsem napsal pro Lenku Filipovou, nebo Život je ples s hlasem Jiřího Suchého nebo i další věci, co jsem psal pro Richarda Müllera, Dana Hůlku, Ivu Kubelkovou, Janu Koubkovou, Ivu Marešovou a další. To samé se týká muzikálů jako Excalibur a jiných scénických projektů. Rád bych někdy v budoucnu udělal takové písničkové Best of.
Padla tady spousta jmen a názvů formací - s některými jste se různě rozcházeli, pak zase scházeli, s Pražským výběrem jste momentálně zase v laufu, koncertujete…
My jsme vlastně v nějakém laufu celý život, ale je to běh na dlouhé tratě s velkými pauzičkami. S Výběrem jsme měli docela výraznou krizi, náš vztah si sáhl až na dno, ale podařilo se nám z něj najít cestu, proklestit se vším tím nepříjemným, což je důležité. Dnes jsem rád, že jsme tento očistec zažili. Ta kapela asi bude vyvádět, jak nám budou síly stačit. Se Stromboli jsem ale loni udělal poslední turné a neuvažujeme o dalším hraní v budoucnu. Ale bylo to moc fajn, lidé chodili, mělo to silnou atmosféru. Závěrečný koncert jsme odehráli v lomu Amerika, což byl pro nás všechny naprosto unikátní zážitek, ačkoli tehdy bylo šílené vedro. U tamního jezera se to nakonec dalo krásně přežít. I když to byl náročný koncert a lilo z nás jak z konve, dali jsem do toho všechno.
A proč jste se Stromboli skončili? Všichni jste aktivní, Bára pořád zpívá dobře…
Bára má hlas v úžasné kondici. Problém byl jen v tom, že basista Jirka Veselý už nechce hrát, už je utrmácený tím kočovným muzikantským životem, jehož půlku projezdil po dálnicích. A popravdě se mi Stromboli nechce transformovat, dělat z toho jinou kapelu, protože kouzlo spočívá v původní sestavě. Neříkám, že si s Bárou někdy ty věci třeba nezahraji. Ale už jsme se prostě rozhodli, že to ukončíme. Měl jsem období, kdy jsem hrál se třemi čtyřmi kapelami, byl jsem neustále „on the road“. Teď už je ale načase trochu přibrzdit. Pódium je pro nás sice živnou půdou a jsou i tací, kteří v pozdním věku hrají sto koncertů za rok jen to hvízdne, ale uvidíme.
Když zvolníte, aspoň budete mít více času na skládání hudby pro seriály, filmy, divadelní inscenace…
Je pravda, že k divadlu jsem se v poslední době trochu vrátil. Před dvěma lety jsem zkomponoval hudbu pro experimentální inscenaci Robot Radius vycházející z Čapkova R.U.R., v níž živě doprovázím Radima Vizváryho. Tento projekt byl původně stvořený pro výstavu EXPO v Dubaji a do repertoáru jej pak převzala Nová scéna Národního divadla. A po dlouhém čase jsem se dal dohromady s režisérem Vláďou Morávkem při představení Marat+Sade uváděném Městskými divadly pražskými, které mě hodně inspirovalo a to své scénické vidění jsem trochu zaktualizoval. Má to ještě nějaký jiný nádech a proto jsem asi byl nominovaný na cenu Divadelní kritiky.
Nedávno jsme na obrazovkách České televize viděli minisérii Volha, jíž jste opatřil hudbou. Jak se vám v tomto konkrétním případě psala?
Volha vyvolala rozvířila vody a to je dobře. Vznikly diskuse ve společnosti – někomu se líbí, jiný ji odsoudil, že je příliš vulgární, jiní se na ni nemůžou dívat, protože ta vzpomínka na dobu, v níž se mini série odehrává, je hodně štve. Ať už z jakéhokoli důvodu. Pro mě osobně to byla inspirativní práce, ve které jsem se snažil vystihnout atmosféru příběhu v této normalizační době, kterou jsem i 30 let zažil na vlastní kůži. Potěšilo mě, podle reakce lidí, že jsem se asi strefil.
A co vás napadalo při noření se do doby, ve které jste zrovna s Pražským výběrem neměli na růžích ustláno?
Žili jsme v socialistickém marasmu a scény, jaké ve Volze vidíme, prožívali lidé každý den. Někdo chtěl jenom přežít a tak se přizpůsoboval poměrům. Někdo prostě zase vyl s vlky a měl se dobře a profitoval. Někdo neustoupil, ale většina mlčela a přitakávala. Ten konformismus, kdy si doma něco v tajnosti říkali a potom v práci přitakávali - ano, ano, soudruhu… byl pro nás typický. Období normalizace bylo devastující pro náš charakter. S Pražským výběrem jsme to zakusili na vlastní kůži. Ostatně o tom hodně vypovídá film Pražákům, těm je hej. A právě asi ta osobní zkušenost mi při psaní hodně pomohla. Jednoduše jsem nečerpal ze vzduchoprázdna, ale podvědomě také z vlastních vzpomínek.
Pracujete zase na nějakém dalším televizním počinu?
Ano, tentokrát půjde o detektivní seriál pro Českou televizi Octopus, který natočil režisér Honza Pachl.
Odpočíváte také někdy?
Klidně bych si nějakého odpoledního šlofíka dal, jenže mně to odpolední spaní nějak nejde. Určitě by to hodně bodlo, protože toho nejvíc dělám večer a v noci. Takže spaní obecně je moje slabina. Ale když mně se líbí to noční mystérium, ten poklid, kdy slyšíte v tichu jenom vzdálené ozvěny zvuků. Soustředění a koncentrace fungují, máte v sobě napětí, tóny vás napadají jinak. A nebo mám potom rád skládání po ránu, kdy si sednete s kafíčkem a všechno začíná a jste plný energie a jedete. Ale stejně, když vás honí termíny, skládáte kdykoliv a kdekoliv.
4
2
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
