Vážnou hudbu má Michal Penk v oblibě. „Když jsem studoval hru na piano, u vážné muziky jsem začínal a měl jsem ji rád. Bohužel jsem nechodil do školy tak správně, jak jsem měl,“ říká hudebník.

V průběhu koncertu mimochodem zazní i orchestrální verze jeho hitu O bláznech, který složil ve svých patnácti letech.

Proč jste sáhli zrovna po písni O bláznech, byla to vaše volba? A už jste její aranž pro symfonický orchestr slyšel?
Byla to volba orchestru. A ano, slyšel, je moc pěkná. V koncertní podobě tu píseň hrajeme tak, že od části, kde před třetí slokou začíná kytarové sólo, dostává na dramatičnosti, pocitově zesiluje. V tomto okamžiku se v rámci koncertu v Obecním době přidá osmičlenný sbor, takže o to víc bude výsledek působivý. O bláznech zazní v doprovodu sedmdesáti lidí, bude to prostě velké a moc se na to těším.

Zdroj: Youtube

Berete avizovaný koncert jako skutečný odrazový můstek k odstartování vaší další kariéry?
Ano, vlastně jsem s ní začal už loni a letos v ní chceme s kapelou pokračovat. Každopádně teď budu víc na Slovensku než v Čechách, a to díky klukovi, který tam naše koncerty organizuje. Jinak jsme už na jaře měli jet šňůru po českých a moravských městech, ale promotéři chtěli exkluzivitu na dlouhou dobu, což jsem nechtěl zase já. Je to teď takový styl, že si vás lidi uvážou a málem vám určují, co si máte vzít na sebe. Aspoň tak to na mě působilo. Takže nakonec z plánovaného turné sešlo, ale začít by mělo na podzim z aktivity zase jiného člověka z Prahy, který domlouvá vystoupení v krajských městech.

Návrat jste plánoval už dřív. Co se stalo, že z toho sešlo?
Prostě jsem si myslel, že je to nesmysl, že už je všechno za mnou. Ani jsem kolem sebe neměl žádný tým lidí, což bylo pro mé rozhodnutí odstoupit od původního plánu podstatné.

Michal Penk dnes
Z hvězdných výšin na temné dno. Michal Penk měl talent od boha, zahodil ho

Takže jste tomu dal dalších deset let…
Opravdu jsem si myslel, že se už vracet nebudu. Ale pak jsem si popovídal se synem, který mi řekl: „Ještě nikdy jsem tě neviděl hrát a zpívat živě.“ Došlo mi, že má pravdu a že mám poslední příležitost nějaké koncerty udělat. Abych se vracel na pódium někdy po šedesátce, to už by bylo úplně mimo. Ono už teď je to strašné… Ale konečně mám vedle sebe manažera, bezvadnou holku Hanku, kterou znám od sedmnácti let. Kdysi jsme spolu točili klip k písničce Hlaď mě, v němž jako tehdejší modelka vystupovala. Mám to tak, že rád dělám s lidmi, které znám už léta. Musím říct, že i náš bubeník Tomáš Waschinger se moc snaží, aby nám to fungovalo. Na druhé straně máme v kapele kluky i holku, kterým je necelých pětadvacet. Jsou výborní.

Po celou dobu jste pracoval na novém materiálu. Vyjde?
Určitě, ale postupně, ne jako deska. Mám smlouvu s distribuční firmou Ditto z Anglie, která šíří písničky po různých platformách. Syn, který pracuje venku pro velké reklamní kampaně, takže se v tom vyzná, mi tvrdí, že Instagram si stejně budu muset spravovat sám. Slíbil jsem, že na něj budu dávat dva příspěvky do deseti sekund týdně. Říká, že tohle má na posluchače skutečný dopad. Takže se tomu musím podřídit, přistoupit na tento fast life styl.

Zdroj: Youtube

O čem jsou vaše nové písničky?
V poslední době hodně o lásce. Myslím si, že to souvisí s věkem a uvědoměním si toho, že láska je prostě v životě to nejdůležitější. Nemám tím na mysli jen lásku ve vztahu dvou lidí, ale i tu mezilidskou. Těch písniček mám asi patnáct nebo dvacet a postupně je všechny vydám. O albu jsem přemýšlel jenom ve formě vinylu, ale do něj by musel někdo zainvestovat. Vinyly mě vždycky bavily, v přebalu si můžete pročíst texty na velké ploše, je to prosně výpravný, vizuálně krásný nosič.

S vinyly je spojeno i vaše mládí…
No, jasně, stejně jako s kazetami. Většinu vinylů, co jsem si koupil, mám doma dodneška. Pár jich vlastním ve více kusech. Dokonce mám asi pětkrát vlastní singl, který vyšel pro propagační účely, takže se tak jako rozdával – na jedné straně je píseň O bláznech v češtině a na té druhé v angličtině. Říkal jsem si, že jestli o něj budou mít zájem na Facebooku, kde mi vznikl fanklub, rád aspoň jeden věnuju do nějakou soutěže, kdyby byla.

Iveta Bartošová na snímku z června 1985 se zpěvákem Petrem Sepéšim.
Příliš křehká? Iveta Bartošová uměla pobláznit, do showbyznysu se ale nehodila

Součástí velkého hudebního kolotoče jste byl před třiceti lety. Jsou to podle vás zejména technické věci, které se v něm za tu dobu nejvíce proměnily?
Technika se proměnila určitě, ale myslím tím k tomu lepšímu – k dispozici jsou dokonalé mixážní pulty, to, co dneska dokážou udělat světla, je z říše snů…. Nebo že můžete mít v uších sluchátka a výborně slyšet sám sebe, na to si pořád nedokážu zvyknout. To dřív nebývalo. Musel jsem mít prst v uchu, protože když se do toho kytarista opřel, neměl člověk šanci. Teď, když tiše promluvím a hraje mi do toho kapela, slyším se krásně, je to paráda. Ale hlavně si myslím, že hudba zašla do zvláštních žánrů. Osobně jsem byl hodně ovlivněný tvorbou Boba Dylana, Pink Floyd, takovým těmi přemýšlivými věcmi. I Phil Collins měl silné texty. Ale u mladých lidí to teď nenacházím.

V roce 1985 jste spoluzakládal kapelu Lucie. Když nedávno nastala situace, že ji opustil David Koller, dokázal byste si v ní sebe znovu představit?
Přemýšlel jsem o tom. Asi bych do toho šel, ale s vědomím, že David je se svým hlasovým projevem a bubenickým umem jen jeden. Ano, jistý známý mi říkal, že jediný, s kým má pokračování Lucie logiku, jsem já, protože jsem v ní kdysi nějakým způsobem fungoval. A je fakt, že když jsem s ní vystupoval v rámci jejích třicetin, fanoušci mě strašně hezky přivítali. Samozřejmě by dnes počítali s tím, že Lucie bude znít jinak, ale určitě by byli zvědaví jak. Dal bych do toho všechno. Teď jde o to, jestli má Robert Kodym vůbec v plánu ještě nějak pokračovat. Zatím jsme se o tom nebavili.

David Koller přichází s novou deskou LP XXIII
David Koller: Chtěl jsem být doma za hrdinu. A tak jsem oslovil Jáchyma Topola

Lucii jste opustil poměrně záhy a zamířil jste do šoubyznysu. Jak to tehdy bylo?
K Láďovi Štaidlovi jsem přímo nechtěl, proto jsem od něj taky velmi rychle odešel. Přivedl mě k němu manažer Ivety Bartošové Tomáš Gottlieb, kdy se definitivně domlouvala jejich spolupráce. Řekl: „Láďo, tohoto kluka si musíš poslechnout, protože je skvělý.“ Moc se mu do toho nechtělo, byl unavený, bylo už pozdě večer. Pak ale směrem ke mně pronesl: „Jestli to nebude stát za to…“ Samozřejmě jsem se před ním rozklepal. Otevřel studio, kde měl piano, a já jsem mu na něj zahrál písničku Nevěrná, kterou jsem později ještě přetextoval. Mimochodem ji teď asi uděláme s Terezou Pergnerovou jako duet… Láďa už spřádal představu – bílé křídlo, bílý oblek, nový Elton John, dobudeme Evropu. Pro sebe jsem si říkal – ježíš, to bude sladké, ale budeš sem jezdit točit a nic za to nebudeš platit. A pak Iveta připravila koncert, na který mě přizvala jako hosta, a už tam mě doprovázeli kluci od Štaidla. Ale ve chvíli, kdy mi vyšly první singly Odpusťte nám nebo Padák, které kritici přehlíželi, protože to pro ně nebylo umění, přivedl jsem si do kapely své lidi. Dokonce jsme jednou s Robertem Kodymem a P.B.CH. napsali pro Ivetu písničku, ale neprošla. Potom jsem s Ivetou nazpívali optimistický duet Zpívej, dokonce i v německém překladu. Naivně jsme si mysleli, že se s ním někam dostaneme, ale nikoho nezajímal. Mrzelo mě to, protože jsem měl zato, že je to dobrá věc. V tu chvíli už ve mně zrála myšlenka, že z kapely od Ládi Štaidla odejdu, což se i stalo. Mezitím jsme se s Ivetou už rozešli, nebylo co řešit.

Koncem dubna uplyne už deset od jejího úmrtí. Souhlasíte s tím, jak ji označují některá média - „naivní holka z Beskyd“?
Iveta nebyla hloupá, byla idealistka a věřila na lásku v různých podobách. Už když jsme spolu chodili, poznal jsem, že si na ni Láďa Štaidl brousí zuby. Taky pak spolu brzy po našem rozchodu navázali vztah. Bylo jí jasné, že je ostrý, ale má svého miláčka, tedy ji, na kterého nedá dopustit. Trošku trpěla tím, že ji někteří muzikanti měli tendenci kompromitovat stylem, že nemá hudební vzdělání. Ale ona ho vlastně nepotřebovala – krásně intonovala, velmi dobře slyšela, zpívala tak čistě, že si občas ve studiu mysleli, že jede na playback. Celkově v sobě měla upřímnou čistotu a jemnost – v tom spočívalo její kouzlo.

Zdroj: Youtube

Někde jste říkal, že jste svůj vztah tajili. Proč?
Kvůli tomu Láďovi. Vždycky jsem na ni čekal na tajňáka na schodech v baráku, kde bydlela, už mě tam znali. Jednou jsem tam seděl sedm hodin, byl leden, strašná zima, ale láska svým způsobem hřeje. Takže jsem neumrzl. Tomáš Gottlieb se v té době snažil využít každou volnou chvilku, organizoval jí pracovní večeře, bylo to hektické.

Takže jste na sebe neměli moc času…
Ale no, měli, přes den, mezi koncerty. Potom, když to na nás prasklo, byla výhoda v tom, že se Iveta přestěhovala k nám domů, kde jsme bydleli dohromady s mámou. Ona ji měla moc ráda, táta taky. Když potom Iveta zemřela, brečel… V práci byla hodně poctivá, soustředila se na ni, věděla, co by ji rozptylovalo. Já jsem byl samozřejmě žárlivý, každý ji zval na kafe, včetně kolegů, nebrali ohled, já to chápu. Na druhé straně jsem trpěl jak zvíře a ona taky, protože není nic dobrého mít vedle sebe žárlivce. Takže náš vztah skončil po čtyřech měsících.

Sám jste měl přece fanynky…
V době, kdy jsme spolu chodili, ještě ne. Ona byla slavnější, já jsem teprve začínal.

Michal PenkMichal PenkZdroj: se svolením Michala Penka

V každém případě jste se ale coby talentovaný muž přitažlivého vzhledu idolem dívek a žen stal. Jak na to vzpomínáte?
Myslím, že můj vzhled bylo trošku i prokletí, ale to byla moje chyba. Mohl jsem se hodit do úplně nenápadného módu, ale mně se prostě líbilo líbit se. To zase jo. Ale nebral jsem to za prvořadou věc. Furt jsem si říkal, že je důležitější, o čem jsou texty, které mi psal většinou Eduard Pergner. A ten měl velkou duši. Takže jsem byl nejšťastnější, když jsem od něj dostal texty k písním Odpusťte nám nebo O bláznech, to je silná věc. Loni jsme ji hráli na festivalu Benátská!, lidé si ji se mnou zpívali. Najednou mi došlo, že je strašně aktuální. Bylo to nádherné.

Kdy jste pocítil, že zažíváte nejslavnější období?
Po koncertu pro Arménii, které se tam odehrálo v roce 1988. Tehdy jsem opravdu viděl, jak si jedna holka tahá vlasy a brečí, druhá omdlela. Řekl jsem si - a teď jsem na vrcholu. Potom, když přišla přišla píseň O bláznech, přibral jsem k natočení klipu k ní mého syna i jeho maminku. Moje máma mi na to konto říkala: „No dobrý, ale děláš chybu, protože ti ty fanynky odejdou.“ Měla pravdu. Ale já jsem za své rozhodnutí šťastný doteď. Všichni známí, kteří teď syna uvidí, se ptají – to je on? No, je mu třiatřicet.

Marek Ztracený
Marek Ztracený: Moje chování mě mrzí. Hodně jsem pil, na něco si hrál

Psaly vám fanynky dopisy?
Ano, moc, ale odpovídat jsem na ně nestíhal. Dělalo to za mě asi deset nejaktivnějších holek z mého fanklubu. Ony ty dopisy otevíraly. Když v nich bylo něco osobního, dávaly mi je k přečtení, a když šlo o žádost o fotku nebo o podpis, měl jsem je hezky naštosované a jen jsem seděl a podepisoval se. Ty holky se scházely u mojí mámy doma. Jinak jsem měl spíš takové jemné fanynky – nosily mi plyšové hračky. Při koncertech tleskaly a volaly, to jo, ale nestrhávaly ze sebe oblečení. Bylo to cudné.

Na klavír jste začal hrát už jako dítě. Jak k tomu došlo?
Na základní škole zjistili, že mám smysl pro rytmus. Naši pak od paní učitelky věděli, že aby ze mě něco bylo, je k tomu potřeba dril. A tak se mi ho od táty dostalo. Koupil mi pianino od Augusta Förstera, které čtyři siláci tahali do jedenáctého patra, kde jsme bydleli. Vážilo čtyři sta kilo, bylo lesklé, černé, máma tátovi říkala: „Koupil jsi rakev, už si jen do ní lehnout.“ Tento vynikající nástroj mám mimochodem dodnes. Ještě jedno pianino jsme koupili na chalupu, kam jsme hodně jezdili, abych se přes víkend neflákal. Táta byl hodně přísný a já jsem ho poslouchal. Začal jsem navštěvovat konzervatoř, ale potom se rodiče rozvedli a já jsem na školu hodil vidle. Bylo to složité, flákal jsem se po ulicích, pak už jsem ani neměl jak svou nepřítomnost ve škole omluvit. Takže jsem se svým způsobem těšil, až to praskne. A pak jsem toho samozřejmě litoval.

Iveta Maurerová
Ano, jsem lesba. Zpěvačka LP je moje osudová láska, říká moderátorka Maurerová

A co bylo dál? Vím o vás, že jste se ocitl na učňáku na hrnčíře…
Táta vymyslel, že půjdu na ekonomku, jenže tam jsem vlastně ani pořádně nenastoupil. Svým způsobem mě chránil, nechtěl, abych šel na učňák. Ale tam se mi nakonec líbilo nejvíc. Učit se hrnčířem mě bavilo, přitom nejsem manuálně zručný. Hlavně tam byli skvělí lidé – vyučovaly se tam obory umělecká vitráž, keramik, umělecký zlatník a umělecký kovář. Spolužáky jsem zval na první koncerty do Kulturního domu Vltavská, kde jsem poznal Roberta Kodyma. Následně přišla Lucie, dostal jsem se do televize, psal se rok 1986, potom jsem se hraním začal živit a třeťák učňáku jsem už nedokončil. Dodnes si uvědomuju, že hrnčířina je mimo jiné i krásná relaxace.

Co vás dostalo z těžkého období, kterým jste si následně prošel? Co pro vás bylo skutečnou motivací?
Ze své závislosti na drogách jsem se pokoušel vymanit hodněkrát, až se mi to prostě podařilo udržet. Ono není těžké s tím seknout na měsíc na dva, ale potom, když se už rozkoukáte a začnou se zase ozývat „volače“, nastane problém. Nejdůležitější je mít nablízku někoho, kdo vás podrží, když je to zapotřebí. Jakmile jste na to sám, je to těžké. Potom je důležité pořád pracovat, což mi zůstalo doteď. Jsem vlastně trošku nepoužitelný, protože ráno vstanu, sedám si ke klávesám a furt něco dělám, taky chodím na procházky s pejskem. Je to lék, jak nemyslet na kraviny. S odstupem času je to jednodušší.