Po devíti letech, jež uplynula od vzniku minulého CD Sto roků na cestě, ho na aktuální nahrávce opět doprovází kultovní kapela Framus Five. V partě ostřílených muzikantů nechybí kníže rockových houslistů Honza Hrubý ani kytarový guru Luboš Andršt, za kterého však musel v určité chvíli převzít štafetu jiný frajer – Michal Pavlíček.

Kniha o vašem životě nese název Ztráty a návraty. To by ale docela dobře sedělo i na nové album, ne? Za poslední léta jste jako kumštýř o leckoho přišel, přesto se znovu vracíte.
Určitě, je to tak. A nevracím se jen k těm kolegům, o které jsem přišel, ale i ke svým hudebním kořenům, láskám a vzorům z dob svých začátků v šedesátých letech. A vlastně i k firmě Supraphon, kde jsem tehdy vydal první desku.

Ještě předloni jste měl o další kapitole skupiny Framus Five jiné představy. Začalo to dobře: vstoupil jste do Síně slávy cen Anděl, plánoval jste křty a turné… A najednou šlus. Jak s vámi celé to pandemické období zamávalo?
Myslím, že psychicky mě nad vodou podržela práce na téhle desce. Kdyby toho nebylo, nevím, nevím, jak bych to všechno přečkal. Zákaz koncertování, přerušení kontaktu s živým publikem, to je pro mě hrozná rána. Já nemám rád ty streamované koncerty, už jsem to říkal mockrát. Připadá mi to, jako když křičím do peřiny.

Sám jsem absolvoval jen tři takové akce: dvě komorní s houslistou Honzou Hrubým a jednu s kapelou. To bylo vloni sedmnáctého listopadu, velký koncert ze Smetanovy síně v Obecním domě v Praze. Shodou okolností šlo o poslední hraní s kytaristou Lubošem Andrštem. Pár dní nato na něj osud zanevřel a od toho momentu Luboš ze zdravotních důvodů hrát nemůže.

Další z následků téhle pitomé doby?
Nechci to tady moc rozebírat, jeho rodina si nepřeje zveřejňovat podrobnosti a já jsem slíbil, že to budu respektovat. Ale Lubošova nemoc byla zkrátka další pecka, která mě v covidové době postihla, i když v tomto případě s pandemií tak úplně nesouvisela. Desku jsme měli rozpracovanou a necelé dva měsíce před termínem odevzdání vypadl jeden z klíčových spolupracovníků. Kromě pracovního průšvihu to bylo i dost osobní. Luboš je můj služebně nejstarší spoluhráč, vždycky říkal, že jsme spolužáci z rockové školy.

Jako první vlaštovka z nového alba začala létat éterem skladba Má vlast. Je neuvěřitelné, jak dobře se hodí k dnešní situaci.
Proto jsme z ní udělali signální singl. V Supraphonu mi editor desky Karel Deniš na jedné poradě řekl: „Tohle je to, co od vás lidi chtějí slyšet.“ Mě spíš překvapilo, když mi pak autor textu Jiří Žáček prozradil, že je ta básnička snad deset let stará. Dokonce jsem zjistil, že ji už zhudebnili jiní. Ale Jiří mě uklidnil, že je na to zvyklý. U písniček s jeho texty pro děti prý existuje třeba pět různých verzí. Já jsem si Mou vlast vybral právě proto, že mi připadala jako šitá na míru současnému stavu společnosti. A hodně jsem ze začátku váhal, jestli si vůbec můžu dovolit něco takového zhudebnit a zpívat. Každý, komu jsem ten svůj původní demáč pustil, mi řekl v podstatě totéž, co potom Karel Deniš – že ano, tohle je ono. A tak jsem do toho šel.

Jméno básníka Jiřího Žáčka je také jedním z návratů. Kdysi z vaší spolupráce vzešlo pár velkých hitů. Vzpomenete si, kdy jste ho objevil a řekl si, že by pro vás mohl být tím správným autorem?
Překvapivě jsem ho objevil ještě o něco málo dříve, než jsem v první polovině osmdesátých let začal připravovat projekt Kolej Yesterday. Narazil jsem na jeho sbírku Okurková sezóna a v ní mě nejprve oslovilo jeho Blues milenců z kina Svět. Tehdy jsem poprvé napsal písničku na hotový text. Ve stejné sbírce byly i další texty, které jsem zhudebnil, včetně naší nejslavnější společné pecky – Blues o spolykaných slovech, kterému lidi říkají Funebráci nebo Až si pro mě přijdou…

Všechny tyhle věci pak vyšly na „Koleji“. Na následující, takzvanou černou desku Nic ve zlým, nic v dobrým jsme také zařadili jeden kus z této sbírky: Zvedni kotvu, Ofélie. To jsme točili tuším v šestaosmdesátém. Pak jsme spolu dlouho nic neudělali, až teď, po pětatřiceti letech. Tedy opravdu další návrat.

Letošní album se vyznačuje rytmickou i melodickou různorodostí. Čím to, že i když pořád hrajete starý dobrý bluesrock, tentokrát si písničky řekly každá o jiný kabát?
Nevím, nikdy jsem neuměl vysvětlovat, co tím básník mínil, jestli mi rozumíte. Ona už deska Poprvé naposledy z roku 2006 byla aranžérsky i stylově hodně pestrá, možná i díky dominantnímu autorskému vkladu Petra Skoumala. A ačkoliv jsem se v té chvíli domníval, že to bude mé poslední album, ukázalo se, že šlo naopak o signál k zahájení druhého comebacku – po sedmnácti letech! Nicméně už tehdy jsem se blížil svému celoživotnímu ideálu, tedy k tomu, co uměl můj milovaný Ray Charles: abych mohl zpívat cokoli, ale tak, aby bylo jasné, že jsem to pořád já. Teď jsem se myslím do té polohy dostal doopravdy. Proto je na nové desce tolik různých barev a stylů. Prostě jsem to tak cítil.

Váš současný repertoár vznikal postupně, leccos jste měl v záloze z minulých projektů. Proč jste některé z těch písní neuplatnil už dříve?
To tak někdy vyjde. Třeba písnička Last Minute Man – jediná skoumalovka, kterou tam mám – byla určena pro minulé album Sto roků na cestě, na kterém se ještě Petr podílel, stejně jako básník Pavel Šrut. Nějak jsme s ní tenkrát nedokázali hnout, a nakonec jsme ji po dohodě s Petrem vyřadili. Ale v počítači mi zbyl původní demosnímek. Po nějaké době jsem k němu dopsal a nahrál takový instrumentální motivek, který tam Petr neměl. A zase to nějakou dobu spalo. Až když jsem skutečně začal pracovat na novém albu, požádal jsem kolegu z kapely Honzu Koláře, aby skladbu znovu zaranžoval, tentokrát jako reggae.

Přišlo mi, že by se to tam mohlo hodit. Podobně jako Andrštova píseň Neříkej s textem Zdeňka Rytíře, ta je ještě starší, až z roku 1988. Tehdy jsme ji hrávali na koncertech, ale na žádnou desku se nedostala. Existoval jen její živý záznam pro Československou televizi, kde jsme ji natočili s C & K Vocalem pro můj jediný televizní recitál Láska z krásný nehody. Nedávno, když jsem procházel archivy ČT během příprav filmu Jiřího Vondráka o mém životě, jsem ji tam náhodou objevil. Luboš Andršt už dávno zapomněl, že něco takového vůbec stvořil.

Co vám zůstalo po kamarádovi Pavlu Šrutovi, jenž byl také dlouho vaším dvorním autorem?
Na albu mám jeho text So long, který jsem našel doma ve svém archivu. Trochu jsem ho upravil a napasoval na Andrštovu (původně instrumentální) skladbu z jedné jeho starší jazzové desky. Luboš to dokončil a vznikla písnička. Na nahrávce je ještě slyšet Lubošova akustická kytara. Tu svou druhou věc už natočit nemohl, stačil ji jen nově zaranžovat a kytary potom nahrál Michal Pavlíček, jako poctu jednoho velkého kytaristy druhému. Bylo to od něj skvělé, nejen hráčsky, ale i lidsky.

Zbylých kytarových partů se zhostil Pavel Marcel. Ten s námi dělal desky už od roku 2005, ovšem jako zvukař. Pavel je výborný kytarista a Luboše důstojně zastoupil. Hodně práce odvedli také Honza Hrubý a Jirka Šíma, který připravil a nahrál dechy. Prostě všichni v kapele Framus Five – i naši hosté! A to přesto, že jsme se vzhledem k pandemii nemohli moc potkávat.

Dovedu si představit, že vaši nejlepší tvůrčí partneři – od Ladislava Kantora přes Šruta a Skoumala až právě po Honzu Hrubého nebo Otu Petřinu – nikdy nikomu nemazali med kolem úst. Uměli vás taky občas tvrdě poslat do háje?
Upřímně řečeno, poslední slovo jsem měl vždycky já. Ale že to občas jiskřilo, je jasné. Klíčové okamžiky, kdy jsem ustoupil, bych si vybavil snad jen dva. Zaprvé to byl moment, kdy jsem váhal, jestli budu umět písničku Kolej Yesterday podat tak hezky civilně jako autor hudby Petr Skoumal. Láďa Kantor s Honzou Hrubým mi nesmlouvavě přikázali: „Nekecej! Tohle prostě BUDEŠ zpívat!“ Tedy ve skutečnosti použili trochu jiný slovník…

Druhou lekci jsem dostal, když mi Petr Skoumal hodil na hlavu producentství alba Odněkud někam, na jehož realizaci jsem se s firmou domluvil, ale nic jsem neměl připraveno. Petr mi napsal, že cítí, že pro mě práce na desce v danou chvíli není to hlavní, protože mám spoustu jiných, lukrativnějších angažmá. A i tehdy jsem sklapnul kufry. Měl totiž pravdu: tou dobou jsem dělal pořad v televizi a simultánně s tím řídil projekt Praha – Evropské město kultury roku 2000. Deska – napůl sampler, napůl živák – pak sice vznikla, ale samozřejmě bez Petra.

Zmínil jste svou televizní stopu. Víte, že vloni to bylo dvacet let, co jste začal moderovat talk show Krásný ztráty? Od té doby, co ji neděláte, tu podobný pořad chybí.
Ježíši, to už je tak dlouho? Přiznám se, že tohle mi nedošlo. Na podobné publikum mířil Kabinet doktora Honzáka, nemluvě o Ebenově „Plovárně“. Teď vedle toho rozjel Karel Šíp svou Minišou, ta je – aspoň zatím – hodně dobrá. Formátově je to sice klasické interview jeden na jednoho, ale zdá se mi, že Šípovi jde o totéž, o co jsme se snažili, když jsme dělali Krásný ztráty. Aby se divák něco dozvěděl, aniž by se u toho musel rozčilovat, nebo naopak nudit. Možná k tomu postupně dospěje i 7 pádů Honzy Dědka, i když to je klasická talk show s několika hosty, kteří se střídají.

Vraťme se k muzice. Pro klíčová období vaší dráhy je typické, že jste se dovedl obklopit hráči a autory, kteří se do vás uměli skvěle vmyslet a trefit. Stalo se někdy, že jste dostal kvalitní text i hudbu, a přesto se s písničkou minul?
Určitě mi v životě bylo nabídnuto pár zajímavých věcí, které jsem nevzal. Především textů mi lidi posílají fůry. Některé jsou dobré, a přesto mě neosloví. Konkrétně to popsat neumím, při výběru se řídím intuicí. Občas se do něčeho zamiluju, s chutí to zhudebním, a výsledná písnička stejně zůstane ve stínu jiných. Tak to bývá. Proto mě těší, že reakce těch, kteří už měli možnost slyšet novou desku, jsou zatím velmi rozdílné. To může znamenat, že tam není žádná vyslovená „vata“.

Když má člověk za sebou tak dlouhou kariéru jako vy, rozmýšlí se, než se pustí do dalšího projektu?
No jasně. Rozhoupat se k něčemu novému je pro mě čím dál těžší. A není to jen mou vrozenou leností. Mám obavy, abych se neopakoval. Já vždycky potřebuju vnější impulz. A čekání na takový podnět bývá dlouhé, někdy trvá mnoho let. To je i případ tohoto, v pořadí devátého řadového alba.

Deska se jmenuje Mohlo by to bejt nebe… Přemýšlíte s přibývajícím věkem o tom, co nás přesahuje? Měl jste v životě víru, nebo šly duchovní věci mimo vás?
Víru mám, i když ne tu klasickou, náboženskou. Nevyznávám žádnou liturgii, má víra není nijak institucionalizovaná. Zkrátka jen věřím. A kdybych tuhle víru ztratil, bylo by po mně.

Řadu let jste se aktivně zajímal o politiku. Spoluvytvářel jste ji, nikdy vám nebyla lhostejná. Dokáže člověk jako vy zůstat v klidu, když vidí, co se nyní na české polické scéně děje?
Možná právě proto, že jsem v tom kdysi dlouho jel, jsem si bláhově myslel, že dokážu být v klidu víc než leckdo jiný, kdo takovou zkušenost nemá. Další z mých životních omylů… Zároveň jsem ale přesvědčený, že hysterie nic nevyřeší. Samozřejmě nejsem voličem současné vlády. Dnešní chování opozice však podle mého soudu vede jen k dalšímu znevěrohodňování politiky jako disciplíny – všech institucí ústavního systému, který jsem pomáhal budovat.

Jako by nestačilo ostudné chování prezidenta, který teď svými činy boří téměř všechno, co snad kdysi i on sám pomáhal stavět. Jako by nestačily všechny ty chaotické kroky, jimiž se současná vláda totálně znemožňuje. Jako by nestačil covid a všechny ty nekoordinované restrikce, u kterých často postrádám smysl pro realitu.

Do voleb sice zbývá jen pár měsíců, ale právě teď máme v průzkumech dobrá čísla, tak do toho honem šlápneme, ať se kočky pudrujou! Co když to do října nevydrží, že? Do toho komunisti, které jsme bohužel v době, kdy to bylo možné, nedokázali zakázat. Putinova imperiální politika, která ten chaos u nás všelijak přiživuje. A bohužel v tom nejsme sami. Západ začíná ovlivňovat nesnášenlivá, dogmatická politika identit, která útočí na samotné základy svobody a lidské rovnosti, tedy na prameny naší atlantické civilizace. Pak je tu Čína, její ekonomická síla a rostoucí mocenské zájmy. Islamismus, globální oteplování, no radost pohledět… Ale já fakt pořád věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, i když to dnes není v módě.

Michal Prokop
Zpěvák, politik, moderátor. Narozen 13. srpna 1946 v Praze. Roku 1968 ukončil studia na VŠE, v letech 1988–1992 vystudoval na FF UK obor kulturologie. Se skupinou Framus Five natočil devět alb včetně slavných elpíček Město Er a Kolej Yesterday. Po revoluci se stal poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění. Od roku 1992 vykonával funkci náměstka ministra kultury. Ve volbách v roce 1996 byl zvolen za ODA do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a poslanecký mandát vykonával do předčasných voleb roku 1998. Mezi lety 1998 a 1999 uváděl v televizi Prima pořad Nic ve zlým. V letech 2000–2013 moderoval v České televizi talk show Krásný ztráty.